Na startu zůstala Markéta z Kladna, která si prozatím sama nepořídila novou padákovou výbavu a mé osmadvacítky Lift a Avis jsou pro její menší váhu ve zdejších podmínkách nevhodné. Společně jsme si tedy nachystali tandem s úmyslem vyrazit na přelet. Vzlétli jsme a od toho okamžiku jsme začali systematicky vyhnívat nejen my s Markétou, ale všichni, kdo lítali nad svahem. To se může stát opravdu jen mně a výraz "Dvořákův efekt" (zesílená verze Murphyho zákona "Co se může pokazit, se také pokazí") zde přišel opět ke slovu. Termika nějak skončila a až na dva padáky jsme všichni ostatní nezadržitelně klesali do nížiny. Stoupáky jsme prolétávali, ale byly to tak malé bubliny, že jsme nebyly schopni s tandemem v nich zakroužit. Hledáním termiky jsme ztratili poslední výšku, kterou jsme měli a tak jsme přistáli na louce u vinice a na přistávačku, vzdálenou dva kilometry, jsme se v poledním horku doplácali pěšmo. Přibližně v těch chvílích se zamodral Lift, můj drahocenný Liftíček, který jsem zapůjčil Milanovi, v korunách borových stromů při úpatí hřebene, neboť Milanovi se v lese jaksi zalíbilo. Milan si při večerním vínu vysloužil titul Drevokocúr dňa.

    Z přistávačky nás vyvezl doktor nahoru na start. Nad svahem se už dlouhou dobu udržoval Pepa na svém bílém Feveru a bravurně vytáčel stoupáky vysoko nad start. Pepovi je přes padesát a lítá jako ďas. Ještě jsem ho neviděl, že by na padáku nezvládl jakoukoli situaci. Když je termika příliš klidná, "není to ono". Občas jsem viděl, jak mu lehce zašustilo ucho padáku a tak jsem tušil, že bude večer spokojený. Ale i já jsem chtěl být spokojený a tak jsem byl nucen odložit Markétu, vzít si svého Fevera a trochu si zalétat. Tentokrát se mi dařilo líp a hned po startu jsem mohl ostře kroužit v šestimetrovém stoupáku. Nutno podotknout, že vítr vlivem termiky přece jen dosti zesílil a na startu foukalo dobrých osm metrů za sekundu. Asi dvacet minut jsem si nezávazně poletoval nad svahem, podíval jsem se až dozadu k bočnímu údolí, ale přeskočit jej směrem k Lijaku jsem nechtěl. Při návratu nad startoviště jsem zahlédl v dálce bílý padák, nápadně připomínající Pepova Fevera, jak se blíží přes druhé boční údolí ve směru od vysílače na vrcholu kopce Pleša, ležícím 15 km východně od našeho startoviště na Kovku. Že by si dal Pepa přelet na vysílač a zpátky? Jak ho znám, bude o tom vykládat celý večer a to by v tom byl čert, abych neprožil totéž! Natočil jsem si asi 200 m výšky a hup, už jsem srdnatě sešlápnul speed (ostatně, termika byla fakt velice klidná) při skoku přes údolí směrem na východ.

    S Pepou jsme se potkali uprostřed přeskoku, on letěl směrem ke startovišti, já na opačnou stranu. Nevěděl jsem, zda docílil vysílače nebo ne, ale já jsem si chtěl jen tak pro formu tento snadný přelet absolvovat. Přeskok byl bez problémů. Proti očekávání většina rozevřeného údolí dávala termiku a tak jsem na protilehlé zalesněné svahy doletěl se slušnou zásobou výšky. Proto jsem jen tak formálně doplnil výšku krátkým přitočením v prvním zajímavějším stoupáku, který jsem na druhé straně údolí potkal, a rychle pokračoval, částečně s větrem v zádech, ke vyšším skalnatým kopcům na mé trase. Minul jsem obdélníkový odražeč, vypadající jako billboard, jenž je umístěn na vršku jedné skály. Pode mnou romantický kostelík, přes nějž jsem už několikrát letěl v rámci závodů mistrovství naší republiky, neboť sloužil jako otočný bod. Teď jsem ovšem nebyl nijak hnán časem a jen jsem si tak v klidu letěl; GPS mi ukazovalo grounspeed přes 60 km/h. Chvílemi jsem byl velmi blízko strmým zalesněným stráním a pozoroval, jak rychle se žene můj stín po svahu. Zdejší skály jsou nádherné - vyrůstají z hustých listnatých lesů a bíle ční do výšin. Často se dole rozsýpají do kamenných sutin jako laviny, což je však terén, nad nímž spolehlivě najdeme termiku. Vrchol hřebene se odtud začíná zvolna zdvíhat do odvážnějších výšek, aby na konci dosáhl asi 1300 m nad mořem (úpatí má nadmořskou výšku kolem 100 - 200 m), kde je na vrcholu vysílač, sloužící nyní za otočný bod.

    V četných stoupavých proudech jsem si přitáčel stále více výšky, abych kopíroval výšku hřebene. V jednom momentu, když jsem letěl ještě pod úrovní hřebene, jsem si povšiml na skalní věži stojící srnky. Proboha, jak se tam dostala, vždyť se ani neotočí, aby zalezla zpátky do lesa!? Byla zhruba 500 m přede mnou a tak jsem byl zvědavý, zda jí zaplaším, až nad ní poletím. Zatím stála a ani se nepohnula. Že by nějaký zdejší Jelení skok, jaký mají v Karlových Varech? No, stačilo, aby srnka udělala ještě jeden krůček a zřítí se do stometrové propasti. Asi bude nějaká praštěná, když takhle riskuje. Schválně jsem netočil v termice a přibližoval se k ní přímým letem, abych kolem ní letěl co nejblíže. I tak ale byla termika dost silná, takže jsem nastoupal 100 m nad skálu, kde srnka stále nehybně stála. Není snad už teď nějaká ztuhlá? Když jsem byl přímo nad ní, nebyla vůbec vidět. Už mi svitlo - byla z plechu! Ale který blázen si dal tu práci a připevnil plechovou srnku na tak nemožně nepřístupné skále? Inu, lidé jsou asi opravdu všelijací.

    Pokračoval jsem v letu. Svah po mé levici začal být více travnatý, zvolna stoupající náhorní planina byla pokrytá trávou a bílými kameny. Mezi nimi se klikatí prašná cesta, na ní usilovně šlapal nějaký cyklista směrem k vysílači. Vzpomněl jsem si, že když jsme zde byli před lety s kámoši poprvé (dost tehdy pršelo, takže jsme místo létání mistrovství jezdili na výlety a zavítali jsme také sem), líbila se nám tato scenérie natolik, že jsme vyndali videokameru a začali natáčet Vinnetoua, rudého gentlemana. Natáčení však nepřerušil útok zlovolných Kiowů, ale slovinská bouřka, tedy vlastně nevihta, a to ještě před první klapkou.

    Doletěl jsem na úroveň vysílače a obrátil se k cestě zpátky. Údaj rychlosti z GPS povadl na 15 km/h a padáku se vpřed moc nechtělo. Do speedu jsem tentokrát šlápnul jen velmi opatrně, ale pomohlo to. Kolem hrany kopce se vítr dosti urychloval, takže jsem se nejprve musel dostat asi kilometr zpátky směrem, odkud jsem přilétl a pak se už dalo letět rychleji. Na rozdíl od mé příletové cesty před několika minutami jsem nyní, za odletu od vysílače, nacházel daleko lepší termiku. Prakticky jsem permanentně stoupal až do výšky 300 m nad hřeben a v této výšce jsem se vezl s polovičně sešlápnutým speedem vcelku pohodlně zpět na Kovk. Povšiml jsem si nějakého trotla, který hledal termiku tři kilometry směrem do vnitrozemí, kde byly jen samé lesy. Měl výšku 30 m nad stromy a zoufale hledal jakýkoliv stoupající kus vzduchu. Termiku nenašel, zato přistál na paloučku 20 x 20 m a další dva dny odtud scházel dolů k civilizaci. Zkontroloval jsem, zda je v pořádku a když jsem viděl, že balí padák, letěl jsem dál. Nic zvláštního jsem už při svém letu nepotkal, snad jen nad známými lesy před přeskokem zpátky na Kovk jsem nalétl krásný osmimetrový stoupák, v němž jsem vytočil dostatečně vysoko, abych mohl bezpečně přeletět údolí k našemu svahu. Tam jsem si ještě chvilku polétal, pozoroval své kursíky, létající všude okolo a následně jsem na startovišti přistál.

    Vítal mě Pepa a ptal se, zda jsem dolétl až k vysílači; on tam byl také, takže jsme si měli dlouho co vyprávět o našem letu. Pak vzal Pepa Markétu na tandem a necelou hodinu spolu létali nad kopcem. Markéta byla trochu zklamaná, že nemůže létat samostatně, avšak bohužel nemám tak malý padák, na kterém bych jí mohl bez obav vypustit z hnízda.



    V pozdním odpoledni jsme se pak všichni sešli dole na přistávačce. Někteří byli jako v extázi, protože nečekali, že si tak nádherně polítají. Petr ze Stochova, kterého jsme málem začali pohřešovat, se k nám na přistávačku znenadání snesl z výšin, načež vzápětí, drkotaje zuby, přiznal, že létal přes šest hodin a že tak dlouho souvisle na padáku v životě neletěl. Všichni jsme byli příjemně unavení a vyrazili jsme k jakémusi přehradnímu jezeru pod Lijakem, kde jsme se v docela teplé vodě konečně pořádně umyli. Úspěšný den bylo třeba zakončit posezením v pizzérii, kde nám Pepa všem poněkolikáté vysvětlil, jak vlastně letěl ten přelet k vysílači a zpátky. Daleko větší radost jsem však měl z doktora a z Petra Víty, protože oba společně vyrazili (o trochu později po nás s Pepou) na svých Liftech na tutéž trasu a ulítli 20 km. Zastavil je až silný protivítr pod Plešou. Byl to jejich první přelet a když si ke všemu zkusili ještě svoji první spirálu, byli z toho všeho samozřejmě nadšení. Vyprávění nebralo konce a povídalo se i později po našem návratu na tábořiště u ohně, který nás hřál spolu s dobrým vínem z našich zásob.

    Sobotu jsme zahájili klidným sletem za velice slabého protivětru. Obloha byla mléčně zakalená střední a vysokou oblačností a nedávala moc dobré vyhlídky na termiku. Doktor s Petrem z toho měli zhoršenou náladu, neboť chtěli zopakovat včerejší přeletový pokus a dotáhnout jej do úspěšného cíle. Většina z nás si nachystala padáky a slétla dolů, ještě před snídaní místo rozcvičky. Stál jsem u stožárku s větrným rukávem a sledoval, jak moji kursíci postupně startují. Potom letěl Drevokocúr včerejšího dňa a bezstarostně poletoval v blízkosti svahu. Jakmile vyklesal, namířil si to na přistávačku a i když kolem bylo nepočítaně luk a polí, vytrvale letěl nad lesem. Nyní vám dám malou hádanku: Kde přistál Drevokocúr včerejšího dňa? Ano, máte pravdu. Přistál na stromě. Povýšili jsme ho na Drvokocúra zájezdu, ovšem na jeho obhajobu musím říci, že večer nám všem dal jako znalec školení tohoto neobvyklého letového režimu. A také kvůli tomu na létání nezanevřel, a to ani neví, že jsem v prvních letech svého padáčkaření byl na stromě desetkrát.

    Už dopoledne zesílil vítr a proto jsem svým přátelům doporučil raději nelétat. Posedávali jsme na startu a pozorovali křoviny a stromky na svahu, jak se div nelámají v divokých poryvech vichru. Dlouho nás to nebavilo a nakonec jsme sedli do auta a jeli se vykoupat do známého jezera. Jaký byl náš údiv, když jsme viděli, že na Lijaku létá snad dvacet padáků, některé z nich dokonce mířily na Kovk. Vykoupali jsme se proto jen krátce a hned nasedli do auta a rychle jeli zpátky. Nejspíš vítr zeslábl a už se dá létat! Jenže když jsme dorazili zpátky na startoviště, dunělo pořád stejně. Nenašli jsme v sobě morál odstartovat do takového větru. Na startovišti se pohybovali kromě nás také slovinští piloti a ti se bezelstně připravovali k létání. Odstartoval první z nich, nastoupal výšku 300 m a tam statečně stál proti větru. Dali jsme mu jméno Marko Stojič. Po něm vzlétl další Slovinec na skajáckém Flirtu a zvolna se posouval nad svahem. Byl to Marko Flirtič. Znenadání přilétl z letiště Ajdovščina krásný a elegantní větroň české provenience L-23 Blaník a předváděl nám různé kousky včetně těsných průletů kolem našeho startoviště. V kajutě Blaníku seděl Marko Blanič. Silný vítr neodradil ani dva rogalisty na toplessech. Jednoho z nich ráno svezl Pepa na tandemu a rogalista z toho měl vánoce. Že prý létá s rogalem deset let a na padáku ještě nikdy neletěl.

    Když v pozdním odpoledni vítr přece jen trochu zeslábl, vyzval jsem kursíka Martina, který si jinak bezprostředně po skončení kursu pořídil plnou výbavu, aby se mnou letěl na tandemu. Martin byl rád, protože si mohl vzít foťák a nerušeně snímkovat během letu. Odstartovali jsme a ostatní se za námi dívali, zda se proti větru prosadíme či nikoliv. Letěli jsme úplně bez problémů ve zcela klidném vzduchu, pročež jsme uznali, že jsme Petko a Marko Dvojič. Létali jsme přes hodinu a přistáli zase zpátky na startovišti. Po nás si ještě zalétali doktor s Petrem, oba Machajdové a Pepa, kterého jsme přivítali ve vzduchu ještě před naším přistáním a jehož jsme také za letu fotografovali. Večerní pizzérie pak byla jediným správným završením našeho leteckého úsilí.

    Plánovali jsme létání ještě v neděli, avšak už v sobotu v noci přišla studená fronta s docela výživnou celonoční bouřkou, takže jsme nepohrdli stany a suchým přístřeším našich aut. Ráno pak fičelo jako o závod a nebe bylo černé. Sbalili jsme a před polednem vyrazili domů. Cestou jsme potkali ještě několik bouří, ale nakonec jsme byli rádi, že jsme unavení přijeli v noci domů a mohli se aspoň trochu vyspat.

    Výlet se všem velmi líbil a tak jej chceme zopakovat v zatím blíže neurčeném termínu v září. Většina účastníků chce jet znovu a k tomu přibudou další kursíci z mých letních kursů, takže nás bude docela slušná parta a jistě tam, na sklonku léta, obstojným způsobem zakončíme letošní přeletovou sezónu.