S lítáním jsem se poprvé seznámil někdy na jaře 2000. No a to, že mě tento sport chytne, jsem si uvědomil na podzim. To jsem ale netušil nebo si nechtěl přiznat, že se ze mě stane notorický "stromař". Posuďte sami.

    Jednou takhle na jaře mě kámoš říkal: "Pojď lítat". To jsem byl plný nadšení, ale i obavy z neznámého. Přijeli jsme na blíže nejmenovaný jihomoravský terén (JZ) poblíž Pálavy. Po krátké instruktáži jsem byl se slovy (p… leť!) odletěn z meze dolů a řítil jsem se proti prvnímu stromu mého života - byl součástí jabloňového sadu. Důvod nehody - nezkušenost, absence vysílačky. Fakticky tomu bylo tak, že jsem neodhadl výšku nad přistáním a v domnění že budu létat donekonečna, jsem zaspal otočku na přistání a pustil to na stromky v sadu. Nicméně jsem se pro létání nadchl, neboť se mi moc líbil zvuk větru ve šňůrách a vůbec všechno kolem toho.



    Po několika krátkých návštěvách vzdušného prostředí mě kamarádi vytáhli do Slovinska a hned ráno, ještě pomačkaného z cesty, mě na staré sedačce bez chrániče a bez záložáku pustili na Prologu dolů z půlky Krvavce. Z Krvavce to trvá dlouho, ale ne mně. Let jsem zakončil po jedné minutě na nejvyšším slovinském smrku. Výška cca 25 metrů, takže jsem měl výborný výhled, ale spoustu práce. Důvod nehody - nezkušenost, absence radiového spojení, nechání se ukecat. Dosti náročný startovací terén vzhledem k úrovni mých zkušeností. Vyděšený pohledem do hlubiny jsem nebyl schopen obletět les a při rozkopávání šišek jsem volil relativní pocit sucha a bezpečí a chytil se koruny stromu.



    Po tomto zážitku jsem byl rozhodnut dále nepokoušet osud a spokojil jsem se s faktem, že budu pouze vozit kamarády nahoru, než riskovat zdraví či život. Ale navečer mě opět přesvědčili, ať zkusím předběhnout "kaťabáťu" a v klidu si sletět ze spodního startu na Krišce. Toto jsem úspěšně provozoval ještě několik dní a mé nadšení pro paragliding znovu vyrostlo natolik, že po příjezdu domů jsem si postupně sehnal výbavu.

    Na Silvestra jsme si vyjeli zablbnout do sněhu na Peckovou, aby bylo večer na co pít. Bylo. Severozápadní start tam nemám rád. Už když jsem to tam viděl, tak jsem si říkal, že na to seru, jinak že tam skončím. A taky rychtig. Po hodině blbnutí na kopci v závějích jsme se rozhodli, že to sletíme a kamarád pro nás přijede. První dva starty jsem zrušil a otočil to zpátky, napotřetí to vypadalo, že asi jo, ale chtěl jsem se na to pořádně posadit, a tak mě nenapadlo nic lepšího, než v kritické situaci přímo nad stromky začít vrtět zadkem a vyklepat si celý éro. Poté následoval rychlý průlet ve vrcholcích několika řad smrčků, až jsem se zastavil s helmou plnou sněhu a šišek na jednom z nich. Důvod nehody - je lepší viset za koule dokud není přelet stromů jistý, a pak teprve se začít pohodlně usazovat. Po prolétnutí prvním vrcholkem je třeba udržet stále směr kolmo od kopce a ne jako já to nevědomky pustit po vrstevnici. V patnáctistupňovém mrazu je to blbá práce sundávat éro ze čtyř smrků.

    Po jinak celkem úspěšné zimní začátečnické sezóně s náletem cca 3 hodiny jsme přijeli na jaře roku 2001 na blíže nespecifikovaný terén kousek na východ od Brna, lítá se tam J-JV nad vesnicí. Po startu jsem točil pravou, nabral asi 15 metrů, nad žebrem se otočil a začal hnít (foukal víc JZ než JV), tak jsem letěl nad kaštan s tím, že ten vždycky dává. Když nedal a já měl asi 15 metrů pod startem, tak jsem se vydal na přistání, ale když jsem byl asi 20 metrů od domů (které je nutno přeletět), tak už jsem byl na jejich úrovni. V zoufalství jsem se rozhodl v 5m/s přistát za jedním z nich na loučce cca 10x6 metrů (v zahradě takové té zlé baby). V cca 8 metrech ze začali dít věci a já propadl ořechem až asi do jednoho metru nad zem. Důvod nehody - pozdní rozhodnutí k odletu od kopce (v rotoru za barákem se blbě přistává), v klesáku 4m/s se tam musíte rozhodnout sakra rychle.

    Začátkem léta jsem se rozhodl prodat staré éro bez techničáku a koupit novější s techničákem. 13. května jsem si na něm moc pěkně polítal na Javorovém, pak jsem si ho ještě trochu osahával na mezích okolo Brna a už jsme se balili na dvoutýdenní zájezd do Slovinska. Opět na Krišce jsem se rozhodl zkusit napřed pár ranních sletů. První v pohodě, druhý start po předu jsem rozběhl z vyměknutým érem, odstartoval do kyvu a jak jsem se tak houpal v průseku, tak jsem šupl doprava do buků. Asi 5 metrů jsem proletěl korunami a zůstal viset asi 15 metrů nad zemí. To byl zatím můj nejstrašnější zážitek, mimo jiné proto, že to bylo na novém padáku, kterého mi bylo moc líto a z kterého mi tamější záchranáři, kteří se až moc ochotně nabídli, udělali při sundávání padáky tři.

    Tak jsem začal přemýšlet, jestli dosavadní štěstí mám brát jako podporu do dalšího snažení nebo jako varování osudu. Každopádně teď čekám na opravu padáku a stále se rozhoduji, jestli mám dále létat nebo toho nechat.