Wanaka - střed Jižního ostrova
    Cestou z Queenstownu do Wanaky je třeba překonat vysoké sedlo, a to znamená spoustu krásných míst k nahlédnutí do divokých skalnatých hor této oblasti. Bohužel, jarní počasí je nezmar. Skoro nás ani nenechá vylézt z auta a tak téměř celou 71 kilometrovou cestu sledujeme přes překvapivě dobře fungující stěrače. Ne, nechci hanit naše auto, ale ještě stále nevíme, kolik muziky se za 450NZD nechá poslechnout. Zatím všechno funguje a doufáme, že to ještě nějakou dobu vydrží.

    Wanaka je městecko jen o málo menší než Queenstown, čítá asi 3500 obyvatel. Je ale daleko příjemnější, jakoby méně hektické. Čas si tady prostě jen tak plyne, zatímco se stejnojmenné jezero dopoledne rozdýchá a pozdě večer zase uklidní, tak jako každý den. Jarní přeháňky jsou sice slabounké, zato však pravidelné, a tak je třeba lítání kombinovat s různými treky nebo pohodou u jezera. Nabídka treků je v okolí Wanaky obrovská. Od hodinových procházek, přes jednodenní výlety, až po několikadenní výstup třeba na Mt.Aspiring (3030m). Mt.Aspiring je, alespoň podle pohlednicových fotografií, obdoba evropského Metternhornu. My jsme na něj přes husté mraky nedohlédli. Zato jsme dohlédli do místního supermarkada a nakoupili si preventivně pivní zásobu do zamračeného jarního počasí.




    Asi nejužívanějším leteckým místem je tady asi 250 metrů vysoký Mt.Iron. Nelze ho minout. Je totiž téměř přímo ve městě.

    V celé Wanace funguje jediná paraglidingová škola a tenhle kopec je pro ni vším. Výstup do poloviny kopce je pěškobusem tak na 10 minut. Další polovinu a výš lze bez větších problémů vysvahovat na jezerním dechu, ale to je tak asi všechno. Kopec je v terénu osamocený a bez kvalitní termické situace si vás k sobě doslova přiková.

    Lehce složitější je to na asi 5km vzdáleném Roys Peaku. Vyrazili jsme hledat nějakou startovačku, a to bez jakýchkoliv informací. Ne že bych se nechtěl informovat, ale jediný instruktor ve Wanace byl postarší nabubřelý chlapík Richard, který byl děsně dotčený, že jsem s Blankou lítal na tandemu. Asi jsem se ho měl nejdříve zeptat a počkat na jeho oficiální požehnání. Bohužel nebyl dva dny doma a jeho příjezd jsem nějak nestihl oslavit. Fakt je mi to líto. No, popřál jsem mu mnoho štěstí v dalším podnikání a upaloval s Blankou na Roys Peak. A tak jsme z toho měli celodenní dobrodružství. Na dlouhém hřebeni šel vítr kvalitně po kose a ne a ne najít pořádné sedýlko, kde by to šlo odlepit. Při našem traverzu jsme nepoužívali jenom nohy, ale i ruce a při lezeckých traverzech na skalách jsem Richarda nenechal čistého. Rozehnali jsme všechny pasoucí se ovce a po třech hodinách kvalitního výkonu jsme do toho skočili. Lehce přes rotor, ale přece. Odměnou byly překrásné hory a zrcadlové jezero. A někde dole, 5km od nás, na Mt.Iron drápající se Richard. Teprve ze vzduchu jsme zjistili, že jsme startovali ze sotva třetiny (výškově) tohoto obrovského hřebene. Skutečně krásné místo. Škoda, že bylo pod mrakem a víc jak 300 metrů nad kopec to nedalo.