Na normální termiku, na tu jsme ale museli odjet dál od oceánu, protože střed ostrova je bohužel plný ovocnářských farem. Nejen proto, že v nich není kde přistát. Ale spíše, že se tam děsně střílí. Tedy brokovnicemi a po nenasytných ptácích. Borci jsou za to placení a asi dobře, neboť střílejí pořád a všude. A padáku nad hlavou by si nevím proč všímali. Brokovnice nemůže dostřelit daleko, uklidňoval jsem se a přelítával sady, jen když to jinak nešlo. Kousek od Cromvelu jsem měl jedno oblíbené místo, kde jsem se seznámil s novým přítelem z rodu Falkonů. Pokaždé, co jsem odstartoval z dvousetmetrového kopečku, tak si mě do desíti minut našel a prostě si se mnou šel na chvíli zalítat. To jsem hned vzpomínal na Kyrgyzstán, kde jsem s orly strávil nejeden let. Onen malý kopeček byl srostlý s větším a s jedním ještě větším, až se to slilo v jeden patnáctikilometrový hřeben, decentně kopírující blízké jezero Dunstan. Takže letět bylo kde.



    Před dvěma měsíci, někdy v polovině prosince, jsem si šel navečer znuděně sklouznout z šedesátimetrového žbrďolku přímo u tohohle jezera. Půl deváté večer a větřík, že mě to sotva uneslo. Tričko, kraťásky - no na pohodu. Chvilku jsem se vozil, chvilku to vypadalo, že bych mohl otočit i nějakou tu nulku. A taky proč ne. Z nulky se vyklubal slabounký stoupáček a já točil a točil. Zanedlouho jsem visel patnáctset metrů nad už tmavým jezerem a koukal, jak se mi slunce ztrácí za obzorem. Romantika, že by se dala krájet, ale zima jak v Rusku a foťák jsem nechal dole. Byl to divný jarní čas. Když to vypadalo na super přeletový den, tak jsem byl docela rád, když jsem v pořádku přistál. A když jsem si šel sklouznout, jenom abych nezapomněl, jak smrdí propocené rukavice, zažíval jsem ty nejkrásnější lety. Padák sice občas připomínal skautskou klubovnu, když se učí uzly (náhradní bezoplety jsem totiž zapomněl doma), ale dodnes drží pěkný hladký tvar. A o to jde.

    Nový Zéland je příjemný, co mi tady ale skutečně chybí, to je ta "naše" pohoda. Když se u nás v Beskydech na Javorovém sejde ta správná partička, zalítáme si, u pivka to potom proberem zase z té jiné strany a vůbec. Jak tak nad tím přemyšlím, tak jsem tady zatím kromě Wanaky a Queenstownu ve vzduchu jiný padák nebo rogalo nepotkal.

    Buďto jsem lítal sám nebo s nějakým opeřencem. Ale jo, málem bych zapomněl na Mt.Cook. A to by byla škoda. Tam jsme s Blankou potkali hned několik vrtulníků.

    Mt.Cook (3754m) je nejvyšší horou Nového Zélandu a vidět jej můžete uprostřed jižního ostrova, blíže k západnímu pobřeží. Tak jako celé pohoří Jižních Alp. Samotný Mt.Cook se s oblibou ukazuje v bleděmodrém jezeře Pukaki a je přitom skutečně krásný. Obtížnost výstupu na něj je údajně podobná jako na Mt.Blanc z italské strany. Ale jako hora působí daleko divočeji. Doba výstupu je 5-6 dní, s použitím vrtulníku 3-4 dny (samozřejmě za dobrého počasí). Zapůjčení nejnutnějšího vybavení pro výstup stojí minimálně $400NZ na osobu. Proto jsme raději volili jinou - tu "naši" variantu. Že se na Cooka koukneme ze vzduchu.

    Trvalo to jeden a půl hodiny, než jsme našli místo na start. Prostě jsme tandemáka rozložili do kvalitního svahu na nekonečné keře a celkem nadivoko odstartovali do silné údolky. Pravda, start tandemu si představuju trochu jinak, ale "neurobíš nič". Během chvilky jsme vysvahovali nad první hřeben a začali hledat seriózní stoupáky. Šlo to lehce. Čím výš jsme byli, tím víc se nám odkrývala hluboká údolí, vzdálené vrcholky a hlavně krásný bílý Mt.Cook. Šel z toho respekt. Horizontálně jsme se prosazovali bez problému, ale vertikálně to začal být slušný bigbít. Udržet širokorozchodný tandem uprostřed úzkého silného stoupáku není sranda. Po hodině věčného dobržďování a vysekávání se z nejrůznějších klapanců jsem měl ruce na odpis, ale Cook nás k sobě doslova přitahoval. A tak jsme letěli. Dostali jsme se až do místa, kde se potkávala tři hluboká a už celkem úzká údolí. Prolítli jsme tam silným rotorem, který nás přitlačil až těsně k nepříjemným skalám a pak se nechali stejně silným stoupákem katapultovat vysoko nad všechen ten větrný chaos. Kdybych letěl sám, asi bych pokračoval dál. Cílová stanice už byla na dostřel. Ale tady mi stačilo, aby mi Blanka řekla, že se bojí a že chce letět zpátky a já to beze slova otočil.

    Když lítám, tak mám přepnuto. Poslouchám ten vnitřní hlas, který říká: "ale to půjde", "tam to musí být" nebo taky "tak tohle by už stačilo". A v tom zaujetí jsem ani nezaregistroval, že to nebyl můj, ale Blančin hlas, který jsem prostě přijal za svůj, aniž bych si to uvědomil. Nevím, jak to říct, ale byl jsem za tu zkušenost skutečně rád. Právě proto jsem kdysi začal lítat, abych zjistil, kde mám hranici a hlavně, jak ji poznám. A právě teď, na tak silně působícím místě, se mi do toho přimíchala Blančina hranice a já ji viděl tak, jako nikdy předtím. Samozřejmě, občas když vezu jiného pasažéra, vypadne z něho něco podobného. Ale tady to chutnalo úplně jinak. A hlavně to dokázalo vyvolat staré, málem zapomenuté situace, které by si měl človek asi lépe pamatovat.

    Na zpáteční cestě jsme si mohli už v lepší pohodě vychutnat pohled na obrovský Tasmánský ledovec a jeho kámoše Hookra, kteří Mt.Cook svírají mezi sebou. Po necelých třech hodinách krásného letu jsem měl ruce delší než nohy a s prázdnými žaludky a naplněnou hlavou jsme přistáli u auta. Ten večer bylo nad čím přemýšlet ...