Procházíme mezi dřevěnými bure, původními domy se střechou z palmového listí. Je nám líto, že vesnice je poloprázdná. Zbyly zde jen děti, mladé matky a starci. Ostatní šli hromadně lovit ryby podle starých polynéských způsobů. Stojíce v kruhu nahánějí ryby do palmové sítě. K tomu využívají i jednoduchý vor z bambusových tyčí tzv. bilibili. Z dálky je pozorujeme a vítáme nabídku společného lovu s našimi průvodci. Člověk harpuna a ryby. V Daliborovi propukly lovecké vášně tak silně, že mi drze uloupil brýle i šnorchl a nechal mě napospas žralokům.

    Uklidňovalo mě to, že ti místní žraloci mají jen dva metry a když minulý rok napadli jednoho turistu, bylo to o 200 kilometrů dál. Je to zvláštní respekt k nekonečné magické hlubině.





    Díky Inice jsme alespoň malinko mohli proniknout do života Fidžijců a poznat tak další odstín z pestré palety světa. Jen mě mrzí, že Dalibor na ten kokos nevylezl …