Výprava ve složení dvě děvčata a tři piloti kluci se vydala 28. prosince 2002 na Slovensko na Chopok, protože v květnu jsme zde neskutečně polítali. Já - Jakub zvaný Bukač, brácha Jan zvaný Tuček a kamarád Tomáš zvaný Bzuk. Nyní vyzbrojeni Céčkovými bruskami se značnými abstinenčními příznaky jsme se vydali na Chopok znovu v domění, že se historie bude opakovat.

    Předpověď počasí ale byla všelijaká a jak jsme se blížili k Liptovskému Mikuláši, byli jsme stále víc skeptičtí. "No nic," řekli jsme si po příjezdu kolem 14:00, "vydáme se hned na Chopok k lanovce na Lukovou." Kupujeme jednu jízdu nahoru - mimochodem oproti létu zdražili jednu jízdu z původních 60SK na 100SK, docela slušný nárůst. Jenže už v půli cesty jsme věděli, že silný boční vítr nám rozhodně neumožní startovat. Navíc nějakých -8°C. Vyjeli jsme tedy na Lukovou, zachumlali se do oblečení, nasadili helmy, aby nám neumrzly ušiska a vydali se pěkně pěšky dolů. Ovšem Tučkovi trošku šiblo a že bude startovat. Vítr tak silný, že mě shodil s batohem na zem, jen jsem se pokoušel vstát. Nechali jsme Tučka Tučkem a já s Bzukem jsme šli dolů.

    Po čtvrthodině chůze nás to přestalo bavit, tak jsme sklouzli po zadku až do půli sjezdovky. Vítr docela ustal a chvílem foukal tak trojkou na komoru. Po 30 minutách chůze a 20 minutách přípravy se mi podařilo odlepit od země a všechno to začalo. Odstartoval jsem téměř ve wingoveru, letěl jsem sjezdovkou mezi stromy dolů. Sjezdovka byla široká tak stěží na padák a třičtvrtě - mám dvacetsedmičku. To, co mi Mac Heaven předvedl, ale stálo za to. Vůbec jsme ho neviděl nad sebou - tu letěl nalevo ode mě, tu napravo ode mě, tu mě "jemně" předbíhal, sem tam se někde opozdil a já na něj "čekal". Po asi tak pěti až šesti wingoverech ve výšce do deseti metrů nad zemí a po jednom "česání šišek", kdy jsem asi tak 40cm ucha urval trošku jehličí a šišek ze smrku, se mi podařilo ho jakž takž dostat nad sebe a ustálit ho v nějakém letovém režimu. Konečně jsem vyletěl z turbulentního výseku, řidičky téměř pod pasem. Zde musím pochválit vynikající letové vlastnosti Mac Heavenu a také zdůraznit, aby kluci lítali pořádně dovážení, protože na stabilitě se to hodně odrazí, na rychlosti také a pak jde víc "přiškrtit". No nicméně po vylétnutí z výseku se mnou ještě párkrát pořádně zatřepal. Největší deformace byla při jednom opravdu pomalinkém téměř wingoveru, kdy mi "ustřelila" tak třetinka levé části. Ale v pohodě, vše dopadlo dobře a přistál jsem. Ruce i nohy se mi třepaly, páč jsem měl pocit, že já neřídím Maca, ale Mac řídí mě - teda téměř. Ale jak říkám, dal si říct.

    Nicméně druhý den - obdobná situace. Absťák jako prase, počasí ale ještě horší než to prasátko. Opět v půlce sjezdovky pokoušíme já a brácha osud, a to doslova a do písmene. Počasí bylo takové, že by nepovolili start ani raketoplánu Challenger. Akorát zleva to foukalo v nárazech snad ještě silněji než včera. Ale znáte to - ten pocit, kdy je toho adrenalinu v krvi víc než normálně. Navíc jsem si připadal jak nesmrtelný hrdina po včerejším výkonu - bylo to opravdu umění udržet to křídlo tak, aby letělo ve směru sjezdovky - můžu vám říct, že jsem byl pěkně zadýchaný, jak jsem tahal za řízení a vykláněl se v sedačce.

    No zpět k příběhu. Vpředu já s pokusem nahodit Heaven RX, za mnou brácha s pokusem nahodit Avax RX. Sem tam nám foukl nějaký vítr na komoru, tak jsme to zkoušeli nahodit. Já jsem už byl metr nad zemí, když tu se mi totálně sesypalo celé křídlo poryvem. Druhý pokus nic, třetí nic.

    A teď to začalo stabilně foukat na komoru, takova slabá dvojka. Řvu na bráchu - STARTUUUUJ, páč můj padouch byl v blíže nedefinovatelném tvaru. Brácha udělal rozběh, Avax RX (děkujeme Ondřeji za famózní křídlo, ovšem klukům z Rožnova patří náš dík také) šel poslušně nahoru, bráchovi ale ujela noha a už se vezl po zadku po sjezdovce jako na snowboardu. To mu dodalo rychlost a vystartoval po prdeli, docela elegantní start. Zde podotýkám, že je to i oblíbený způsob jeho přistání, nejen startu. To píšu schválně, aby se naučil vysouvat podvozek při přistání.

    Ale teď začala ta pravá rošáda. Avax je do 120kg. Brácha letěl jen na 110. Přišel pravý téměř půlklap, ale ani nestačil klapnout a už se zregeneroval. Hmm, kdejaké ÁČKO může závidět regenerační schopnosti erixovému Avaxu. Pak pravý třetinoklap - jen jsem stačil zaregistrovat, že brácha ho škudlí na půlku. Pak najednou opravdu silný poryv zprava, podle slov bráchy to bylo, jako by do něj narazila LIAZKA v osmdesátce. Můžu vám říct, že i zespodu to vypadalo fakt drsně. To je poslední, co máme na pásce. Pak jsem viděl, jak ho to zfoukává doprava nad stromy, kam jsem už neviděl. Dále už jen cituji bráchu: