Ekvádor
    Ecuádor ve španělštině znamená rovník. Takhle nad ránem je však chladno jako v márnici. Tachometr ukazuje 35930 km, že to toho Milana baví zapisovat. Kolumbijsko-ekvadorská hranice je podobná našim hranicím s Německem. Hlavní silnici lemují stánky se vším možným a nemožným zbožím, davy lidí přecházení čáru v obou směrech, veksláci postávají u stanovišť taxíků nebo obcházejí auta, která kličkují želví rychlostí mezi lidmi a stánky směrem k závoře. Aktuální kurz je 2250 Sucre za jeden USD. S Ekvádorem máme kupodivu bezvízový styk, a tak je zapotřebí jen vypsat turistickou kartu na imigračním úřadě, karnet k automobilům na celnici a odevzdat desátek či všimné ve výši dvaceti dolarů za všechny.

    Desetimiliónová země je nepatrným ostrůvkem klidu v rozbouřené části světa. Zeměpisné a kulturní rozdíly na poměrně malé ploše jsou tak markantní, že se dá jen těžko hovořit o jednom Ekvádoru. Lidé na pobřeží a v horách mají zcela odlišný životní rytmus, styl života i oblékání. Spojilo se zde několik kultur a přírodních oblastí. Výsledek na pohled krásný. Většina obyvatel jsou čistí Indiáni, ale žije zde i značné množství černochů, potomků bývalých otroků. Inkové obsadili horskou část Ekvádoru už v polovině patnáctého století. V té době byla vybudována rovněž cesta mezi Cuzcem a Quitem, jejíž zbytky stojí dodnes.

    Jak je v Latinské Americe zvykem, i zde jsou levicové guerilly. Za vlády Leona Cordera na konci osmdesátých let byla zlikvidována skupina s velmi zajímavým názvem Alfaro Vive Carajo! Tedy Alfaro žije zatraceně! Byla součástí jihoamerického Batallón América. Nejbližšími příbuznými ekvádorských partyzánů byla kolumbijská M-19, peruánská Světlá stezka a chilská Frente Patriótico Manuel Rodríguez. Ještě dnes se vláda potýká se zbytky skupiny Rudé slunce.

    Ani za svět se nechce Loprais nechat přesvědčit o účincích Coriolisovy síly. Splachuji do omrzení záchod a vypouštím umývadlo v hotelu v Quitu, ležícím jen několik kilometrů pod rovníkem. "Vždyť to přece musíš vidět, jak se ta voda točí furt jen jedním směrem. Kdybys byl doma točila by se naopak." "Blbost." Nezbývá než připravit malou demonstraci přímo na rovníku, který zde tvoří betonový památník počmáraný nesrozumitelnými nápisy ve smyslu Juan je vůl a Maria miluje Pedra, mosazná lišta zalisovaná do asfaltu silnice a čuník uvázaný ke kolíku u ní. Chvíli se pase na severní polokouli, chvíli na jižní, zjevně bez vlivu Coriolisovy síly. K demonstraci poslouží jeden děravý hrnec, několik litrů vody v něm, plavající sirka a černoch, který bude hrnec obsluhovat. Kráčí-li černoch s hrncem ze severní polokoule k ceduli Ecuador, voda z hrnce odtéká dírou a zápalka se ve vzniklém víru otáčí proti směru hodinových ručiček. Na rovníku s přesností jednoho černošího kroku se zápalka zastaví a směrem na jih se začne otáčet po směru hodinových ručiček. Pokus opakujeme tak dlouho až nám dojde voda v hrnci. Stejným způsobem funguje i počasí, ale to je na jiné vyprávění.

    Pyšný na to, že jsem měl konečně jednou pravdu, sedám do auta k Jeníkům a vyrážíme za dalším horským dobrodružstvím. Lopraisovi, který bude v Quitu domlouvat nějaké obchody s motory či co, ukazujeme dlouhý nos. V městečku Cayambe pod stejnojmeným vulkánem musíme dokoupit potraviny pro výstup na jednu z nejzajímavějších hor světa. Vrcholem vulkánu Cayambe, který ve výšce 5790 metrů pokrývá ledovec, prochází rovník. Jde tedy o nejvzdálenější bod od zemského jádra. V teple horské chaty, kterou všichni horolezci používají jako základnu, připravujeme vše potřebné. Je potřeba zvolit vhodné oblečení, vyzkoušet vařiče a svítilny, znovu vyzkoušet mačky na plastikových pohorkách, sbalit padák do co nejmenšího balíčku.

    V noci mne díky značné výšce trochu bolí hlava a spím neklidně. Jeníkové vyrážejí na vrchol už v jedenáct v noci, já se škrabu ze spacáku dvě hodiny po nich. Naštěstí jde ten den nahoru asi patnáct lidí, a tak jsem se přilepil k nějakým Kanaďanům. Cesta není technicky příliš namáhavá. Dlouho se dá jít bez maček, do rukou stačí skládací hůlky. Jen ta zatracená výška a potíže s dýcháním. Na to nejsem prostě stavěný, i když je to rozhodně lepší než před pár dny v Kolumbii. Jinak se scéna z Puracé opakuje, pět až deset kroků, opřít o hůlky, několik dlouhých nádechů a znovu, stále dokola jako stroj. Měsíc září na ledovec, světla je jako ve dne a mrzne, až to skřípe pod botama. Nosní dírky se lepí k sobě. S přicházejícím svítáním očekávám snad za každým obzorem vrchol. Nekonečná cesta. To je snad horší než výška, když oko nevidí žádný cíl.

    Hodinky ukazují pár minut po osmé ráno, za chvíli se začne tvořit oblačnost, to může být zlé. Ještě pár minut se škrábu na firnové plato, které se mi zdá vhodné pro rozběh s padákem. Oblaka se objevují ve stále hustších chomáčích. V dálce ční k nebi jako ňadra svými více než šesti kilometry výšky Chimborazo a jen o čtyřista metrů menší Cotopaxi, které je nejvyšší činnou sopkou světa. Je kupodivu téměř bezvětří. Ještě se musím vyčurat, napít čaje a spolknout müsli-tyčinku, která tady nějak ztratila chuť. Zbývá nachystat do pohotovosti foťák pod péřovkou a zapnout postroj. Sněhové koryto pod platem připomíná sáňkařskou dráhu. Jako malý kluk jsem jízdu na starých dřevěných sáňkách s berany miloval. Řítil jsem se s kopce s hlavou zakloněnou a s nohama před sebou a připadal si jako pilot formule jedna. Jednou jsem taky jako ef jednička skončil - pro poruchu řízení jsem byl nucen zastavit ve stáji. Jenže mezi krávama starého Vlčka.

    Jeden z Kanaďanů mi drží náběžku padáku, druhý se kroutí ve všelijakých pozicích s fotoaparátem pode mnou. Ještě jednou se rozhlídnu, třikrát po sobě zhluboka nadechnout, zatajit dech, teď! Běžím zběsile firnem, padák nad hlavou, srdce buší ve spáncích, nemůžu popadnout dech a dělají se mi mžitky před očima. Jestli sebou praštím, tak už se nikdy nezvednu! Konečně křídlo zabralo, ještě několik kroků a letím, zatraceně, konečně letím! Myslel jsem, že vypustím duši. Měl bych začít fotit, ale jak, když jsem jen pětaosmdesát kilo neschopného sípajícího masa, které se řítí na kusu hadry do neznáma. Teprve po několika minutách se vzpamatovávám, jsem schopný se dostatečně uklidnit, sundat jednu rukavici a chvějícími se prsty vyštrachat aparát. Udělám několik obrázků, vrchlík s vrcholem, nohy ve výšce, rutina. Z výšky vybírám údolí pro přistání. Výškoměr ukrajuje průměrně dva metry každou sekundu. Pomalu se vracejí fyzické síly a vnímám svůj let jako jeden z tisíců doma v Beskydech. Kdesi dole pod plastovýma pohorkama ubíhá zelené údolí s lesem a několika malými domky na úbočí. Kde jsou domky, tam musí být i cesta k civilizaci. Výška dovoluje několik ostrých spirál pro potěšení ducha, ale na přistání jsem se, rutina nerutina, rozplácl jako žába. Tu únavu a výšku jsem přece jen trochu podcenil.

    Tečky, které jsem u domů shora pozoroval, zmizely. Teprve po několika minutách mne obklopily oči malých indiánských capartů. Báli se přiblížit, něco tak podivného jistě neviděli ani jejich rodiče. Snažím se usmívat, abych zakryl rozpaky z toho, jak jsem ze vzduchu vpadl nečekaně do jejich života. Pohled na mne musel být opravdu úžasný - po celonočním výstupu a následujícím zběsilém běhu. Raději sbalím pinkl, dofotím film a založím novou kazetu, spolknu kus čokolády na rozjezd, postroj na záda a hybaj do městečka za pohodlím. Čeká mne posledních deset kilometrů labyrintem úzkých údolí. Podivná postava v botách z umělé hmoty, s podivným měchem na zádech, cepínem a skládacíma hůlkama v rukou se potácí přes vesnice, kam snad běloch dosud nezavítal. U dětí jsem budil strach, u dospělých úžas, jen ti psi po mně štěkali všude.

    S nohama plnýma puchýřů a promočený na kost jsem po čtyřech hodinách usedl na obrubník před nějakou restaurací v Cayambe. Kluci přijeli až pozdě večer a vypadali snad ještě příšerněji. Po návratu na hotel si Loprais v plné síle neodpustil: "Pánové, necítíte-li po túře nohy, může to být rovněž rýmou."

    Nissan spolkl v Quitu čtyřiačtyřicet litrů nafty, tachometr ukazuje 36245. Dnešní den je odpočinkovo poznávacím. Je potřeba si lízat rány. Ekvádorské hlavní město ležící v nadmořské výšce téměř tří tisíc metrů ve stínu hory Pichincha, pouhou půlhodinu cesty pod rovníkem. Má zvláštní poklidnou atmosféru a pohnutou historii. Město bylo obsazeno Španěly již v roce 1534, v době, kdy peruánská Lima byla sídelním místem španělského vícekrále. Právě zde generál Sucre vybojoval roku 1822 pro Ekvádor nezávislost na španělské koruně. Majestátný střed města, dlážděné náměstí Nezávislosti, je obklopen elegantní koloniální architekturou. Na kopci nad městem s devadesáti kostely vzpíná k nebi své ruce mohutná socha Ježíše.

    Městem nečekaně zazní několik výstřelů a ojedinělé výkřiky. Někteří lidé stojí a snaží se vypozorovat, co se děje, jiní zběsile prchají přes park. Do nastávajícího zmatku vjíždí modrý, snad policejní transportér a vystřeluje na všechny strany granáty se slzným plynem. Pokud nezměníme lokál, tak si ještě popláčeme. Cestou do hotelu potkáváme množství ozbrojenců, některé ulice jsou uzavřené. Snad jde o nějakou demonstraci, místní folklór nebo se jen vláda stará, aby se obyvatelstvu nezkrátily žíly. Možná že to, co se ve městě dnes děje, má souvislost s válkou s Peru, která před několika dny začala. Říká se jí zde Válka sedmi krav. Jde o komplikovaný letitý spor o hranice v Amazonii, bohaté na nerostné suroviny, zejména ropu. Státní hranice v těchto místech nebyla nikdy de facto vytyčená. Před několika dny z jedné vesnice přeběhlo sedm krav do nepřátelské vesnice, která při této příležitosti z nich uspořádala hostinu. To se první vesnici nezamlouvalo a za pomoci nejbližší vojenské posádky vyrazili vyjednávat. Ti vesničané, kteří měli plná bříška, si na obranu svých nedojezených talířů pozvali zase svou posádku, padly první výstřely, a tak dále jako v každé válce.

    Z Quita jsme se vypařili jako ranní mlha. Oba terénní automobily zastavily až v podvečer na čerpadle před horským městem Riobamba. Tachometr Nissanu ukazuje 36627 a výškoměr 3150m. Ve městě je v tomto období otevřen jen jediný hotel. Auta stavíme do dvora, aby za dva dny plánované nepřítomnosti nedošla úhony. Ráno, ještě za tmy, už sedíme ve vlaku do Guayaquilu. Ne že by tam bylo něco až tak zajímavého, co by stálo za návštěvu. Zvláštní je spíše samotná jízda vlakem. Patří mezi několik světových nej, kterými se tato země pyšní. Výškový rozdíl mezi první a poslední stanicí, které vlak za těch pár hodin jízdy na nějakých 350km zdolá, je plných 3100 metrů! Lístky stály v přepočtu asi třicet korun, jako za starých časů. Vagóny, několik dobytčáků s lavicemi podél stěn a jeden červený vůz první třídy z roku jedna, táhne dieselová lokomotiva. Ještě před pár lety tady však jezdila romantická parní mašinka. Ve vagónech je tma jako v pytli, cestující většinou podřimují, jen skupina děvčat ve věku počínající lovné sezóny vesele povykuje.

    Vlak uhání chladným ránem po altiplánu. Dvě hodiny po svítání už je ve vagónech rušno jako na tržišti. Na každé zastávce přistupují další pasažéři, obvykle s množstvím pytlů či krabic. Už není ani kam si sednout, přesto příliv pasažérů s přibývajícími kilometry neustává. Slunce se opírá do oken, která buď nejdou otevřít nebo vůbec neexistují.

    Na jedné ze zastávek jsem si všiml, že se nastupuje i na střechu, hned na další se tam přestěhuji taky. Jízda na střeše skýtá určité pohodlí i dobrodružství. Samotná střecha je poněkud méně vyklenutá, než je tomu v Evropě a uprostřed má po délce našroubována dvě prkna k sezení či stání. Okraje jsou opatřeny asi pěticentimetrovým symbolickým zabradlíčkem pro případ uklouznutí. Z počátku jsem se křečovitě držel v sedě, po několika minutách jsem se však uvolnil. Za čtvrt hodiny už jsem si klekl a po dalších pěti minutách už za jízdy stojím jako všichni ostatní. Po hodině jízdy na střeše už se vesele procházím z vagónu na vagón, lezu po žebříku dovnitř a znovu ven, jako bych po celý život nedělal nic jiného. Vagóny sebou sice cloumají pod nohama, ale nebezpečí pádu je při troše pozornosti minimální. Obrovskou výhodou vůči jízdě uvnitř vozu je překrásná vyhlídka z výšky, čerstvý vzduch a možnost kdykoliv si lehnout, cítím-li se unaven. Pokud vlak vjíždí do tunelu, zahouká a cestující na střeše zalehnou. Rovněž tak i před stanicí, neboť městečka bývají plná nízko natažených drátů. Prodavači roznášejí mezi pasažéry jídlo i drobné zboží jako propisky a žiletky. Vypozoroval jsem, že většina prodavačů jsou děti, kterým šéfuje slušně oblečený muž neurčitého věku.



    Občas je vlak nucený zastavit, to když na trati stojí kráva a nechce se hnout nebo jsou-li koleje zavalené kamením. Železniční svršek je vůbec v příšerném stavu. Pražce jsou prohnilé, v některých místech zcela chybí, což člověku dodává odvahy zejména v místě, kde vlak klesá asi tisíc výškových metrů souvratěmi stylem cik cak. Na každém vagónu stojí za jakýmsi kormidlem jeden brzdař, na předním pak šéfbrzdař, který tanečními pohyby všem vzadu signalizuje, kdy a jak je nutno brzdit, aby vlak neskončil na dně propasti. Stát za plné jízdy na střeše cloumající se soupravy nad mnohasetmetrovou propastí je povznášející pocit.

    Za necelý dolar kupuji na zastávce asi desetikilový trs banánů ke stylovému obědu, vždyť právě Ekvádor je největším světovým vývozcem. Každý, kdo jde po střeše okolo, ode mne jeden dostane. Občas někdo na chvíli přisedne na kus řeči. Většinou cestují do školy či za obchodem, občas někdo na návštěvu či z ní. Jet na výlet je tedy výsadou cizinců. Jeden z těch, kteří se zastavili, Emilio, se chlubí tím, že umí číst a psát, což není v latinskoamerických zemích žádná samozřejmost. Vyučil se a stal řidičem náklaďáku. "Platy jsou nízké, ale přece jen vyšší, než v Peru a Bolívii, asi tak pětatřicet dolarů měsíčně. Přesto je těžké tu žít z práce a ještě těžší z práce poctivé."

    Vlak z Riobamby do Guayaquilu je nejen dopravním prostředkem, ale hlavně jakýmsi pojízdným obchodním domem. Zboží všeho druhu určené k prodeji se nakládá nejen ve stanicích, ale i mimo ně. Je-li zapotřebí odvézt na trh pytle s kukuřicí nebo prase, postačí postavit se na vhodném místě do dráhy, nebo si vlak prostě máváním rukou stopnout. Některá městečka ležící na trati nemají vlastní nádraží podle evropských zvyklostí. Vlak vjíždí ulicemi na náměstí podobně jako u nás tramvaje. Zde jsou však již postaveny desítky stánků, které při příjezdu vytváří jakýsi tunel. Pokud trhovec špatně odhadne místo pro postavení svého plátěného marketu, vlak nezná slitování a bez milosti jej bere s sebou. Po zastavení mezi stánky se čile hodinku či dvě obchoduje, nakládá a vykládá, smlouvá a dohaduje. K dostání je zboží všeho druhu, od potravin přes asijskou elektroniku po vyčiněné kůže krokodýlů a kočkovitých šelem. Do toho všeho zmatku řve z několika magnetofonů pouličních prodavačů kazet salsa či merenge. Máte-li hlad, poslouží přenosná restaurace, kterou tvoří jedna indiánka, dvě tři děti ve funkci přinestašku, několik hrnců a svazky banánových listů. Je libo stejk? Žádný problém, jedna obrovitá porce s hromadou rýže či kaše, zeleninová obloha, vše servírováno na banánovém listu nebo si lze zapůjčit i talíř. K tomu chladivá cola nebo fanta, kterou trhovkyně přelije do igelitového sáčku neb láhev je vratná. To vše za dolar. Když je čas odjezdu, vlak dvakrát táhle zahouká a pomalinku se rozjíždí, aby měli opozdilci možnost si naskočit.

    Vlaková souprava během několika hodin své pouti projíždí všemi typy krajiny, které jihoamerický kontinent skýtá, snad s výjimkou pouště. Po průjezdu chladným travnatým altiplánem klesá vyprahlými soutěskami, následuje krátký průjezd džunglí, několik hodin banánových plantáží a při pobřeží Pacifiku už uhání plnou rychlostí nekonečnou rovinou, jen občas přerušovanou rýžovými políčky. Llanura archa como el cielo. Krajina rovná a široká jako nebe.




    Na konečnou stanici do Duranu, městečka přirostlého ke Guayaquilu, přijíždíme až se soumrakem. Vlak zastaví a davy se hrnou každý za svým cílem. Před nádražní budovou vzikla zácpa, kterou zavinili dva řidiči autobusů, nevěda se dohodnout, kdo z nich má přednost. Po chvíli popojíždění dopředu a dozadu za doprovodu klaksónů otlučených žlutých taxíků oba řidiči autobusů vyskočili od svých volantů a pustili se do sebe. Pasažéři vyvořili kolem zápasníků kruh a každý povzbuzuje toho svého. Ze střechy vlaku je na nečekanou sportovní vložku překrásný pohled a tak hvízdám a povzbuzuji oba. Zápas je bohužel již v prvním kole přerušen rozhodčím v uniformě policejního strážníka a oba borci i se svými fanoušky spořádaně opouští ring a několika zkušenými pohyby volantem uvolňují cestu. Na Duran mezitím padla tma a stovky neosvětlených aut, jak je v Latinské Americe zvykem, se zvolna šinou ulicemi.

    Guayaquill založil v roce 1537 mnich Francisco de Orellana, známý jako objevitel Amazonie. Obyvatelé tohoto největšího ekvádorského města a hlavního města Quita se navzájem nesnášejí, odnepaměti mezi nimi panuje rivalita. Quiťané jsou pro druhou stranu pomalí a Guayaquillané špinaví a arogantní.

    S rozedněním sedím znovu na střeše vlaku, tentokráte ve směru opačném, zpět do hor. Potkávám spoustu známých tváří ze včerejška, pokynutím hlavou se zdravíme. Dnes je nesnesitelné horko, chtělo by to zmrzlinu. Na každé zastávce zakoupím porci chladivého osvěžení ve formě ledové tříště, kterou prodavač strouhá z velké kostky ledu zvláštním strojkem s kličkou, podobným babiččinému šicímu stroji. Tříšť vsype do úzkého igelitového sáčku a pokape několika druhy sirupů. Ach jaká slast. Jenže ty důsledky! Začínám mít temné tušení, že jsem si měl raději nechat zajít chuť. Střeva se kroutí v podivném tanci a na čele vystupuje studený pot.

    Dosud jsem se domníval, že nejrychlejší na světě je lidská myšlenka, ale hluboce jsem se mýlil. Pravděpodobně se po.. dříve, než jsem myslel. Na střeše Pacifik expresu si s hrůzou uvědomuji, že jsem v celé soupravě neviděl žádný záchod! Tetky v legračních buřinkách své potřeby řešily na zastávkách prostě tak, že si přidřeply a pak se opět postavily. Sukně zakryla dějství jako divadelní opona. Já však žádnou sukni nemám a nejbližší zastávka v nedohlednu. Nezbývá, než zvolit nouzový postup, poslední vagón se sajdkářským výklonem přes zábradlí nad uhánějící pražce. Po aktu vyšlu omluvný úsměv k džentlmenům pokuřujícím na schůdkách, ale zdá se, že je má činnost vůbec nezajímala, zřejmě jsem nebyl ten den první. Jaká to úleva pro tělo i pro duši.

    Ráno mne v Riobambě probudil nějaký hluk z ulice. V andských zemích mají snad třistapětašedesát svatých a každý si zaslouží nějakou tu fiestu. Po ulicích pochodují kapely a tanečníci převlečení za kondory. Bubny víří a píšťaly piští. Za průvodem se táhne velká skupina studentů ve školních uniformách, kteří vykřikují jakási hesla. Do cesty se jim připletl taxík, a tak má mládež na několik minut postaráno o zábavu. Cloumají nebohým vozem tak dlouho, až jej převalí. To jim dodává kuráže, někdo přikutálí na křižovatku pár pneumatik, které dav polévá benzínem a zapaluje. Po příjezdu obrněného policejního džípu se demonstranti rozptýlí jako pára nad hrncem. Na silnici zůstávají jen hořící pneumatiky.

    Vyzvedáme ze dvora naše vozy, je potřeba překontrolovat horolezecké nádobíčko a co nejříve vyrazit z města. Našim cílem je tentokrát vulkán Chimborazo. Ale již cesta k horské chatě, od které vedou všechny cesty výstupu, napovídá, že to s plánem nebude tak růžové. V nižších polohách leje jako z konve, v mlze před nárazníkem zmateně pobíhají vikuňe a lamy. Ve vyšších polohách přechází déšť v husté sněžení. Na horské chatě nad horkým čajem po poradě s vojenskými horolezci od původního plánu upouštíme a vydáváme se do Peru. Počasí se nemá výrazně zlepšit alespoň týden. Sbohem Chimborazo, snad někdy příště, lépe je býti živým zbabělcem, než mrtvým hrdinou.