Ano, ano to jsou ty chvíle, kdy, jak říká náš dobrý Švejk, "jde jednomu hlava kolem." Tady šlo kolem devět hlav a bylo to prd platné. Nejprve jsme zahájili fázi trucování. Postavili jsme auto provokativně doprostřed celnice a čekali a pozorovali čilý pěší provoz okolo plotu celnice. Jak nám bylo později vysvětleno, všichni něco pašují. Po dvou hodinách oboustranné ignorace padají návrhy, jako například nechat si padáky pronést pašeráky, ale jsou zavrženy. Nebezpečí, že o své poklady přijdeme úplně, je moc vysoké. A ty obličeje za plotem nebudí dostatečnou důvěru.

    Naštěstí máme telefony, a tak žádáme o radu naší ambasádu v Rabatu. Odpověď, která následovala, nám docela vyrazila dech. "Bakšiš to prý vyřeší." Takže tudy také cesta nevede, protože hrozí akutní nebezpečí, že se vydáme z úspor na stravu hned na hranicích. Následovala válečná porada a my se v napjaté debatě dostali až na našeho prezidenta. Samozřejmě, že nikdo z nás nemyslel na pana Havla, ale našeho prezidenta LAA, pana Zahradníka. (Tímto mu vyslovuji za všechny dík.) Ten nezaváhal ani na okamžik a obratem nám nafaxoval krásný oficiální dokument v angličtině. Jsme delegace českých paraglidistů a jedeme navazovat družbu s našimi africkými kolegy atd., atd. Už nevím, kdo z našich prohlásil: "Před tím papírem půjde do kolen i Dalajláma." Dalajláma ano, ale ne marocký celník. Takže jsme protelefonovali dobrých pár tisíc korun s nulovým výsledkem.



Dobrá rada č. 3: "Marocký celník má vždycky pravdu."

    Při této veselé činnosti se k naší skupince přitočil jeden místní Abdul v noční košili (Džilabě) a navrhl snad jediné a v této prekérní situaci snad i schůdné řešení. Odvézt naše lítací miláčky zpět do Ceuty a deponovat je v přístavu, kde nám on Abdul domluví speciální cenu. Urychleně se přesunout do Rabatu a tam si vyprosit na ministru dopravy povolení k létání. V případě neúspěchu u ministra pokračovat dál v cestě bez padáku. Rabat je 340km vzdálené hlavní město Maroka. Po poradě a konstatování, že 700km navíc v naší věci nehraje už vůbec žádnou roli, jsme vyrazili na cestu. Po pěti a půl hodinách jsme opravdu všichni považovali za zázrak skutečné překročení marockých hranic, což bez padáků byla naprostá formalita, jelikož nás už všichni dokonale znali z našeho trucování a hlavně se radovali, že se nás už konečné zbaví.



    Vyrážíme v doprovodu Abdula přímo na jih do 60km vzdáleného Tetouanu. Večerní atmosféra města je pro našince neskutečná a podle Abdula i nebezpečná. Poprvé a naposledy se ubytováváme v hotýlku, auto uzavíráme do hlídané garáže a většina výpravy upadá do spánku a vychutnává si relativní pohodlí postele (ze sprch jsme po zvážení situace opět vycouvali). Já jsem osamocen vyrazil očuchat město a po vyřešení dilematu, jestli jsem posera nebo ne, opět zaplul do bezpečí hotýlku.

    Ráno brzo vstáváme (8:00) a už tu na nás čeká náš marocký přítel Abdul a s ním vyrážíme protrpět si pro nás první "městský šok". Ti, kteří ještě nebyli v muslimské zemi, se učí slova jako: medina, medersa, suk, kasba, bab a další. Projdeme se po rušné medině, poprvé ucítíme nezvyklé vůně libé i značně nelibé, poprvé si dáme "berberskou whisky", lahodně omamný sladký mátový čaj (s tím naším toho má společného asi tolik, jako voda s vodkou). Poprvé a pak už v Maroku neustále a když říkám neustále, myslím tím "NEUSTÁLE", budeme smlouvat na tržištích a učit se ignorovat (a pokud možno slušně) odmítat věčně se vnucující "průvodce" a samozřejmě "nezištné přátele". My už jednoho měli - Abdula a nebyl nezištný a proto jsme se s ním museli rozloučit a vyrazit dál na jihozápad po pobřeží směrem k Rabatu.

    Přenocovali jsme na břehu Atlantiku, který nás překvapil svými obrovskými dvou až třímetrovými vlnami. Proti Středozemnímu moři, na který jsme my Evropané zvyklí, je to živel. Nemám spacák. Zůstal s padákem v Ceutě.

Dobrá rada č. 4: "Do Maroka s dobrým spacákem."




    Teď musím, chtě nechtě, udělat rozhodnutí. Psát buď tak, jak píšu anebo stručněji. Na radu manželky Kačky musím "sám rád uznat, že jsem hrozně užvaněný" a psát stručněji.

    Budíček a 50km do Rabatu je hračka. Výprava se rozděluje na tři trojice. Jedna má za úkol hlídat naše auto (i s nasazením života), druhá vyráží poškádlit místní hustlery a prodavače do mediny a já s Pavlem a Lukášem vyrážíme za ministrem dopravy.

    Po dlouhém hledání, dohadování a vysvětlování se dostáváme až k sekretáři ministra. A tam prostřednictvím jeho podsekretářů a naší milé staré dobré ruštiny vysvětlujeme, co vlastně od ministra chceme. Podotýkám, jednání probíhá v atmosféře přátelské a z naší strany velice, velice uctivé i proto - že již dvě hodiny sedíme pod velikým obrazem krále Hassana druhého nebo třetího, který vzbuzuje respekt. Pohled na monarchu nám dodává potřebnou sílu k sepsání itineráře, kde, kdy a jak vysoko zamýšlíme v Maroku létat. Bez podrobného letového plánu tu nejde nic. Sekretář odchází optimisticky naladěn s žádostí k ministrovi a my se cítíme jako vítězové, avšak opak je pravdou. Ministr, prý z důvodů naší bezpečnosti, naší žádosti nevyhověl.