Takže hurá dál, ale teď už definitivně jako pozemští červi. Vyrážíme v podvečer pryč od zmatků dvoumilionového Rabatu směrem na Cassablancu, které se raději vyhýbáme a nacházíme si opuštěné místečko na pláži, kde rozbíjíme svůj skromný tábor. Po konzumaci značného množství našich tekutých zásob, hlavně "Made in Morava" se nálada lepší a usínáme. Ne však na dlouho, jelikož za hustého deště nás přepadá místní hlídka policie a vykazuje nás z místa, na němž se v noci prý schází pašeráci a jiné nekalé živly. No, snad tím nemysleli nás. Dopotácíme se ve zbídačelém stavu až pod hradby města Azemmour, kde sedě v autě dospáváme a čekáme, až se rozední a přestane pršet.



    Za rozednění míjíme El - Jadidu a naším cílem je Essaouira. Krásné město s bohatou historií, mohutným opevněním a přístavem pro rybářské a obchodní lodě menších tonáží. Pro nezávislé cestovatele má Essaouira díky své přátelské atmosféře neodolatelné kouzlo. V 60. letech jej vyhledávali hippies a pobývala zde i řada rockových hvězd (např. Jimmy Hendrix), inspirující se zde marockým folklórem. My jsme se tu setkali se slovenskými přáteli z Bratislavy. Také nejspíš hippies. Ti si libovali, jak že je tu levno. Po týdnu si užíváme dosyta sprchy a klidu za hradbami kempu. Koupání v Atlantiku, velbloudi a nádherné město s dary moře k obědu nám udělalo všem moc dobře.

    Ale není čas na hrdinství, je už sobota a my vyrážíme z tohoto příjemného otočňáku směrem na východ do Marrakéše. Bloudíme v její 18 kilometrů dlouhé tržnici a okolo půlnoci opouštíme město z "Pohádek tisíce a jedné noci". Marrakéš je nazývána "Brána Sahary, Perla Maroka, Brána černé Afriky". Potkáte zde Tuarégy, berberské nomády, potulné kejklíře, zaklínače hadů, akrobaty, fakíry a kouzelníky, tak jako v dobách dávných bájí a pověstí. Odtud vycházely a sem směřovaly karavany na svých cestách napříč Saharou. Cesta stoupá směrem na jih do vesničky Asni (1200m n.m.).



    Z Asni hned druhý den vyráží naše vrcholové družstvo ve složení Marek, Pavel, Míla a Lukáš pokořit horu Jebel Toubkal (4 167m n.m.). Je to nejvyšší hora Vysokého Atlasu a tím i severní Afriky. V plánu mají bivakovat poblíž horské chaty Refuge Neltner (3207m n.m.) a druhý den vystoupit na vrchol. Z výstupu mají všichni nezapomenutelné zážitky a někteří prý i srdeční arytmii.

    My líní jsme trávili čas obšťastňováním horských Berberů naší přítomností, lenošením a sledováním marné práce policejního vrtulníku, který v horách Atlasu hledá a posléze účinnou látkou "přihnojuje" políčka s konopím a jinými plodinami vhodnými pro výrobu drog. Od místních "geologů" jsme nakoupili množství polodrahokamů z nichž se vyklubaly zdařilé falzifikáty.

Takže dobrá rada č. 5: "Kupuj pouze to, co znáš."

    Je úterý ráno a teplota v noci klesla až na minus 5 stupňů. Vrcholové družstvo hřeje pocit zadostiučinění z dobytí vrcholu Toubkalu a nás ostatní grog. Vyrážíme zpět přes Marrakéš dál na východ. Cestou musí naše těžce zkoušené Ducato zdolat průsmyk TizinTichka (2260m n.m.) a tím i hlavní masiv Vysokého Atlasu. Jízda po úzkých serpentinách je úchvatná a pohledy dolů na vyhořelé vraky aut a autobusů způsobují neustále se opakující výkřiky ze zadní části vozu: "Jeď pomalejc, vole!"



    Velkou část dne projíždíme po tzv. Route des Kasbah (Údolí tisíce pevností). Ráz krajiny se mění a my jsme již na Sahaře.

    Náš další cíl je kaňon Georges du Todra. Je považován pro svou krásu a velikost za nejpozoruhodnější přírodní a geologický div nejen Maroka, ale i celé Afriky. Již příjezd k němu je úchvatný a spektakulární. Skalní stěny tyčící se kolmo do výše 600 metrů, palmy a vyhlídka několikahodinové procházky nás lákají. Po pár kilometrech pochodu kaňonem doslova narážíme na skříňový Mercedes 207, který tam někdo zřejmě dopravil vrtulníkem. Ovšem to nejzajímavější na něm je "světe, div se" pražská SPZ. Tři blázni v něm žijí již přes měsíc, lezou po skalách a radují se z darů Maroka. Vyprávění nebere konce a k večeru vyrážíme se starými mazáky do městečka Tinerhir a mimo jiné zkoušíme i zdejší "hammamu" (očistné lázně), což je zážitek opravdu neobvyklý a následnou masáž bych nazval slůvkem brutální. No, přežili jsme i tu. Na noc vyrážíme směrem k našemu dalšímu otočňáku - dunám Erg-Chebbi. Projíždíme pouštní krajinou snad bez hranic a ukládáme se k dalšímu noclehu v poušti.

    Brzo ráno vyjíždíme a jaké je naše překvapení, když na pláni od nevidím do nevidím narážíme na naše staré známé Pražáky. Radost nezná mezí a my se společnými silami probojováváme stále hloub do pouště. Střídavě taháme my je a oni nás z písku, až do místa, kde necháváme naše přetížené Ducato svému osudu a pokračujeme ve 12 lidech jejich Mercedesem dál. Jo, Mercedes je Mercedes. Když už člověk myslí, že se zlomí v půli, jede dál.

Takže dobrá rada č. 6: "Do Maroka Mercedesem."



    Najednou jakoby vyrostly ze země, stojí před námi duny Erg-Chebbi. Přes 200 metrů vysoké hromady toho nejjemnějšího písku, co si umíš představit a pocit, že tam dál za nimi už je opravdu dřevěná ohrada a konec světa. Nejjižnější otočňák naší expedice je dobyt. Kluci vytahují snowboardy, Míla Big-Footy a hurá na nejvyšší dunu. Není to tak jednoduché, ujíždí to pořád dolů a pohled na divné stopy v písku dává tušit, že tu nejsme sami. Hady a štíry se to tu jen hemží. Ale co, vzhůru na dunu, nasadit prkna a dolů. Jenže ono to moc nejede. Písek není sníh, ale i přesto se dovádělo a skotačilo po celý zbytek dne.



    Den pomalu končí a my se scházíme u Mercedesu a řešíme malý problém. Jak najdeme naše opuštěné Ducato? Orientační body žádné, nalevo, napravo, dopředu nic, jen za námi ty duny. Nakonec chvíli před západem slunce nacházíme naše zdravé autíčko a vaříme si večeři na rozloučenou, protože pražští kluci zůstávají a my jedeme dál. Naše balení urychluje místní beduín. Prý nedaleko od nás je studna a k ní se valí stádo velbloudů. Nevíme komu hrozí nebezpečí, jestli nám nebo velbloudům, ale balíme a jedem. Máme před sebou poušť bez cest a potom 750 kilometrů do Ceuty. To zas bude noc. Teď už jen na sever přes Er Rachidii, Midelt, Fes, Chefchoen do Ceuty. Šetříme čas na polítání ve španělské Sierra Nevadě.