Sedím na mramorové podestě na hlavním nádraží ve Varšavě, je deset minut po druhé hodině a přemýšlím o tom, jak začít tento článek. Článek nebo deník o cestě do Kyrgyzstánu. Chtěl bych zde zaznamenat některé zážitky a hlavně pocity, které bezpochyby přijdou. Chcete-li přiblížit tuto akci a nahlédnout do myšlenek snad normálního člověka, tak čtěte dál.

Jak to vlastně začalo
    S Daliborem Carbolem, druhým a hlavním členem našeho dvoučlenného týmu jsem se poprvé setkal na ligových závodech na Zvičině. Spolu s Jirkou Šrámkem jsme si nechali vyprávět o jeho loňské cestě z Kyrgyzstánu domů (přes severní cestu Kazachstánu) na motocyklech značky Ural. Asi za 14 dní volal Dalibor Jirkovi, že je podobná akce za asi 20 dní na obzoru. Jirka z nedostatku času odmítl a já přijal. Scénář číslo 1: Autem typu Mercedes 126MB do Biškeku, v Biškeku polétat, zakoupit motocykly a vyrazit domů druhou, jižní cestou přes Kazachstán. Typy aut a termíny odjezdů se měnily neustále. Nakonec jsme vyrazili 13.7.2001 vlakem z Polských Katowic s několika sadami padáků, šatstvem a trochou jídla.

    Včerejší den 13.7. začal v 5:00 zběsilým úprkem do Prahy, nabrat na Florenci Dalibora, potom do Plzně nabrat spacáky, do Prahy Zličína pro stan, na kazašskou ambasádu vyřešit víza, na běloruskou vyzvednout víza, do Olomouce pro záložák, do Frýdku pro padák, k Daliborovi zabalit a do Katowic na vlak. Odjezd jsme stihli o 15 minut. Až teď mi dochází, že Dalibora znám jen asi z dvou telefonátů a třech dnů, kdy jsme společně vyřizovali víza.

Odjezd z Varšavy v 6:35 do Terespolu
    Cesta je dobrá. Sedíme v kupé s několika lidmi a naše batohy jsou všude. V Terespolu vysedáme a kupujeme lístky na vlak, který nás doveze do12km vzdáleného Brestu a hlavně v něm překročíme polsko-běloruské hranice. Vlak je starý asi jako Rusko samo, vše je špinavé a polorozebrané, protože pašeráci zde ve vagónu ukrývají pašované zboží. Dnes hlavně maso a hovězí jazyky!? Je zajímavé pozorovat způsob "úschovy" zboží. Překročení hranic je bez problémů, kupujeme lístky do Moskvy a připlácíme si na lůžkové kupé. V bufetu na nádraží máme rychlý pozdní oběd. Posilnění pak na sebe navěsíme každý batohy a šouráme se k vlaku. Nasedáme a odjezd. Konečně se vyspíme vleže. V Moskvě začne třetí a poslední etapa cesty - tři a půl dne nonstop jízdy do Biškeku.

    V šest hodin nás budí tlustá stevardka - přijíždíme do Moskvy. Balíme věci do batohů a vyrážíme na další "procházku" po nádraží. Jdeme koupit lístky a jelikož máme kazašská víza od 15.7., musíme z Moskvy odjet až ve 23 hodin. Batohy dáváme do úschovny a jdeme koupit něco k snídani. Překonávám první nedůvěru k "místním specialitám" u stánku s nápisem Fast food. Zvláštní kontrast. Pak jdeme na prohlídku města a míříme na Rudé náměstí. U Leninovy hrobky je ukrutná fronta, tak ho DNES oželíme. Procházíme náměstí a obdivuji překrásné a honosné budovy. Z fotek není možné vycítit atmosféru daného místa, ale věřte mi, ta je na Rudém náměstí dost silná. Možná i kvůli režimu, který tuto zemi ovládal mnoho let (nevím kolik, ale dlouho). Podle mého názoru režim a vláda zločinců a vrahů. Lenin zde má budovu obloženou mramorem mezi nejúžasnějšími stavbami, které jsem kdy viděl. Lidé se na něho chodí dívat, ale ne jako na politika, vládce a podle mě i grázla, ale chodí sem obdivovat kuriozitu. Konzervovaného chlapa. Alespoň doufám, doufám že ho nikdy nikdo nepřijme jako svůj vzor. (Odhaden asi 80% lidí před mauzoleem mluvilo plynnou angličtinou.)

    Moskva jako celek na mě zapůsobila jako špinavé místo podobné městům v Maroku. Také zde byl cítit zápach po "ch..….. a .." a Bůh ví po čem ještě. Ale bylo vidět, že lidé toto město opravují a asi bude jednou Moskva čistá. I když další a další natírání sloupů, autobusů a zábradlí, ze kterých se tyto tlusté nánosy barvy odlupují, Moskvu nezkrášlí, vždy je totiž pod odloupnutým kusem barvy vidět ta stará rez.

    Po prohlídce města jedeme metrem do okrajové části, vykoupat se k řece. Dalibor se v metru, ale i při nakupování lístků dobře orientuje. Já ne, neumím azbuku a bez možnosti přečíst si návěští si připadám jako slepý.

    U řeky je moc dobře. Vykoupat, pak na oběd, znovu vykoupat a je 17 hodin. Ještě posedíme v místní zahradní restauraci. Pozorujeme ruch v okolí a výjimečně debatujeme o létání. V 19:00 jsme zpět na nádraží, kupujeme pití na cestu, něco pojíme a jdeme pro batohy.

    Na peróně čekáme v dobré náladě na přistavení vlaku. Ten jede z Moskvy přímo do Biškeku. Je 22:35 a podle přicházejícího počtu lidí je možné tušit, že vlak poloprázdný určitě nepojede. Na návěští konečně naskakuje nápis: Biškek - 01 - 23:00 a celý dav, o kterém jsme se domnívali, že se alespoň z části rozdělí i do ostatních vlaků, se hrne ke stejnému cíli - nástupiště 01.

    Vagón s "lůžkovou" úpravou pojme asi 60 lidí. Ve vagónu je asi 50°C, okna většinou nejdou otevřít a když ano, tak sotva z jedné čtvrtiny. Než uložíme batohy, jsme úplně propocení. Horko je zde hrozné a vzduch je totálně vydýchaný. Lidé jsou dost neohleduplní. Mně by to nevadilo, já si cestu i díky batohům prorazím, ale nad chováním dospělých mužů k ženám i všem okolo zůstává rozum stát. Samozřejmě že se tlačí všichni, tak je nutné přistoupit na tuto "hru" a tlačit a tlačit. To, že se chováme slušně jak ve vyjadřování, tak v přístupu k druhým (starším nebo slabším), z nás dělá lidi. Nejsme zvěř a v LIDSKÉ společnosti ten slabší nemusí být vždy vzadu a poslední. Ale jsem v Rusku na nádraží!!! A tak se tlačím. Ve vlaku je hrozně a k tomu se zde skoro pere průvodčí s pašeráky, kteří sem dotáhli obrovské množství věcí od nějakého Jaru až po pneumatiky k autu.

    Když se vlak rozjel, vzduch se vyměnil a ochladil a už se zde dá vydržet. Jen těch lidí je tu moc. O nějakém soukromí se nedá ani mluvit. Nyní je tedy před námi cesta na tři a půl dne přes Rusko, Kazachstán do Kyrgyzstánu. Jen doufám, že nenastanou potíže s kazašskými vízy. Všichni jsou už dost unaveni a tak se 60 lidí ukládá ke spánku. Ve vagónu je až neuvěřitelný klid. V noci kolem jedné hodiny mě probouzí křik a dupot. To ještě pokračuje "vystoupení" s pašeráky, které se neobejde bez pár facek.

    Projíždíme oblastí Tatarstánu, krajina je velmi rovinatá s množstvím polí, občas se projíždí městy, která tvoří jen sluncem vybělené paneláky. Lidé zde žijí jinak. Poté, co jsme zjistili, v jakém stavu je záchod, jsme s Daliborem usoudili, že bude lepší jíst minimálně, abychom se nemuseli zúčastnit velké potřeby ve vlaku. Dalibor umí dobře rusky a tak si povídá se spolucestujícími, hlavně s chlápkem z Uzbekistánu. Povídají si o všem, o práci, politice, koníčcích. Rozumět jim dokážu, ale do rozhovoru se již nezapojím. Je asi 15 hodin, lidé většinou pospávají zmoženi horkem. Ve vlaku je k dispozici horká voda z vestavěného ohřívače na dřevo a studená z kohoutku. Snad je pitná ...?

    V šest hodin nás budí celníci na rusko-kazašské hranici. Vlastně krásná hnědooká celnice (ach ty hnědé oči), pěkně se usmívá a my úsměv opětujeme. Až do té doby, než přivolá kolegu a ten nás odvádí do kanceláře. Je to kvůli problému s ruskými vízy, kde je napsáno, že pojedeme autem. Nic neplatí argument, že Rusko opouštíme nebo že došlo jen k chybě při vyřizování víz. ("Mašína" je auto nebo vlak?) Nakonec se vše s Boží pomocí (obsazený telefon a výpadky proudu) vyřešilo a my opět jedeme.

    Kazachstán je ukrutná placka, ale termika zde funguje na 100% podle množství nádherných kumulů. Několik spolucestujících se chtělo zúčastnit simulace letu na padáku, tak jsme rozbalili sedačku a zavěsili ji mezi lůžka. Bylo snadné jim "narazit" ještě helmu a fotit. Pokusil jsem se také vyfotit několik fotek s krajinou (teď už Kazachstánu), kterou jsme projížděli. Step se západem slunce je velice zvláštní.