Koncem října, kdy se sezóna na Rané chýlí ke svému závěru, nastává čas rozhodování, kam podniknout výlet, případně expedici. Rozhodujeme se mezi horskou turistikou ve Slovinsku a turistikou na Slovensku. Organizačně se zdá jednodušší Slovensko a tak si 30.10. oba bereme dovolenou, balíme stan, karimatky, spacáky, vařič a další nezbytné věci pro pobyt v přírodě a vzhůru do Prahy. Odtud nočním lůžkovým vlakem Praha hl.n. - Humenné (zpáteční jízdenka tak 2000 Kč/os., cesta trvá asi 12hod.).
Humenné je středně velké východoslovenské město, zajímavé lidovým skanzenem nedaleko středu města. Skanzen otevřen sezónně tzn. od 1.4. - 31.10. Odtud po modré turistické přes obec Jasenov do Vihorlatských vrchů.
Převážná část lesů v této oblasti je dubo-bukových a v tuto roční dobu je cesta pokryta vlhkým tlejícím listím, které často maskuje kluzký povrch nebo hlubší bahno, ukrývající se pod ním. Prozkoumáváme poměrně pěkně zachovalou zříceninu hradu Jasenov, a lesní cestou dál na Chlumeckou skalku. Den je již poměrně krátký, rychle se stmívá. Do 17. hodiny je dobré postavit stan, pak už je příliš tma. Před usnutím přemítáme o tom, jestli se budeme celé Slovensko brodit tím zatraceným listím.
Druhý den ovčí stezkou do obce Poníkly. Dnes je 1.11., svátek Všech Svatých, takže obchody jsou zavřené, lidé se navléknou do svých nejlepších hadrů (babičky zásadně do černého s černým šátkem, někdy i do kroje), vyleští škodověnky a upalují s umělými kyticemi a trsy chrysantém na hřbitovy. Z Porůbky po modré lesní cestou, v Trnavském potoce možnost nabrání vody. Vzdáváme se myšlenky pokračovat přes Vihorlatský prales (území je totiž vojenský prostor Valáškovce a skoro každý den zde probíhá vojenské cvičení). Navíc zde nejsou žádné značené cesty ani významné orientační body, bez kompasu či GPS nemáme šanci. Návštěva Vinianského hradu, odkud je pěkný výhled na Zemplínskou šíravu, jednu z největších vodních nádrží v bývalém Československu.
Po žluté turistické k Vinianskému jezeru. V létě tu musí být pořádný nával, teď tu ale sedělo jen pár rybářů. Zemplínská šírava je celá oplocená, v sezóně se platí vstupné, v mimosezónním období je uzavřena turistům. Všude okolo stánky s občerstvením, několik Malibu barů apod. Na straně opačné jsou do malebných kopečků posazeny socialistické krabice hotelů a penzionů. Kempujeme nedaleko Remetských Hamrů.
|
Celý následující den hustě prší, nad námi visí těžké mraky, viditelnost asi 50 metrů, zůstáváme tedy ve stanu. Pozdě odpoledne se pod stanem tvoří kaluže, vše je vlhké, propadáme zoufalství. Další den ale nečekané sluníčko, bezvětří a rychle se ochlazující vzduch. Po modré turistické směrem na Vihorlat. Lesní cestou stoupání podél Porubského potoka až na Trskie. Zde již poměrně velká nadílka sněhu, která naštěstí neklouzala tolik jako listí. Pokračujeme až na samotný vrchol Vihorlat. Ten má jakési 3 vrcholky, nejvyšší měří 1075.5m n.m. a nachází se na něm odporný památník Ačkoliv se přímo na vrch Vihorlat nesmí nebo jen na zvláštní povolení, soudě podle hustě popsané vrcholové knihy se to až tolik nedodržuje. Nádherné výhledy po okolí.
Sestupujeme po červené turistické kolem hory Motrogon, dále po špatně značené žluté přes bahniště, potoky, křoví a zanedbaný lesní porost až k Malému mořskému oku a Velkému mořskému oku. K němu vede z druhé strany silnice, takže v neděli odpoledne sem pořádají akční dobrodružné výpravy autem rodinky, důchodci a milenci. Kempujeme v sedle Tri tably.
Druhý den šplháme na Sninský kámen, což je skalnatý útvar (1006m n.m.), ze kterého jsou nádherné výhledy po okolí, na Ukrajinu a v dálce prosvítající vrcholky Tater. Sestup do dalšího východoslovenského města Snina. Vihorlatské vrchy jsou tímto minulostí a autobusovo-vlakovou dopravou se tedy přesunujeme do Spišské Nové Vsi, vstupní to místo do Slovenského Ráje. Již za svitu baterek stavíme stan nedaleko města, na místě, které jsme si pracovně pojmenovali jako "Kemp U kapličky".
|
