Za zády v sedačce mi opět vyzvání mobil a já se trochu trápím, protože jsem na večer něco slíbil a už teď je jasné, že nemám šanci se včas do Prahy vrátit. Tlačím se před hřebenem Krušných hor směrem na Klínovec a přitom přemýšlím, co všechno kromě počasí by mě mohlo donutit přerušit přelet a přistát (nic).

    Před Klínovcem lehce vyhnívám, už mám vyhlédnutou paseku na jeho úpatí pro nouzové přistání, ale stoupák se dostavuje a já můžu opět dobrat základnu s krásným výhledem na Boží Dar a do Německa. Teď začínám být opravdu nervózní, protože už stačí nalézt jeden vhodný stoupák a cíl v Horní Blatné je můj. Chytám každý metřík, takže mám nad cílem opět přebytečný kilometr výšky (stejně jako vloni nad Kraslicemi nedaleko odtud) a na řadu přichází ustřeďování klesáků. Propadám krátké euforii, cílové kilo se přeci jen nelítá každý den.





    Přistávám po čtyřech hodinách hned u nádraží v Horní Blatné. Signál tu má jen D1, takže telefony vyřizuji z místního uzenářství. Jazzman (Radek Krampl) startoval na Řípu krátce po mně, ale se zvednutím měl problémy. Do cíle v Chomutově doletěl v pohodě, ale trochu se zlobil, že železniční nádraží nebylo tam, kde jsem mu říkal podle mapy, ale jinde. Resp. byly tam vedle sebe nádraží dvě, takže musel vyfotit každé zvlášť. Letěl by určitě někam dál, ale měl večer v Praze představení, na které nakonec dorazil pět minut před začátkem.

    Mně se návrat také podařil, stopem jsem se dostal do Klášterce nad Ohří, kde jsem přeskočil do přijíždějícího rychlíku, který mě po čtyřech hodinách drkocání vyhodil v Praze.

    Cestou jsem přemýšlel o celém letu i jeho přípravě. Předchozí dny byla stabilní východní situace bez výrazných projevů termiky, takže o naplánování cíle 102km daleko jsem se rozhodl až těsně před startem podle slibně naskakujících vatiček. Na startovišti nás klamal jihovýchodní vítr (stočený polední termikou) a vybízel nás k letu na SZ někam do Teplic. Mraky ale pluly přesně od východu, takže v mém případě padla volba na dříve vytipovaný cíl v hřebeni Krušných hor, ideálně položený mezi státní hranicí a zakázanými prostory (vojenský prostor Doupovské hory a TMA Karlovy Vary).

    Po zachycení na Řípu jsem se musel kvůli TMA Vodochody vydat na SV do plochého údolí řeky Ohře, které se někdy projevuje slabší termickou činností. U Hazmburku jsem vyhnil snad do 50 metrů nad zemí a rezignoval na to, že přeletím střechu místního statku na fotbalové hřiště. Zachránil mě až úzký turbulentní stoupák z pole, který mi umožnil zvednout se do devíti stovek, ale vzápětí jsem znovu vyklesal do 450m.



    Pořádně jsem se zvednul až u Libčevsi, kde jsem nakoupil pěkný pětimetrový výtah a vytočil ho konečně až do základny ve 2000m. Poté nastalo dilema, protože do bezoblačné díry před Chomutovem se mi rozhodně nechtělo. Chvíli jsem vyčkával pod základnama před silnicí z Žatce do Mostu, až se náhle uprostřed té díry ve výšce základen objevil takový lehký mlžný opar, z kterého se vyvinul krásný kumul a o další trase bylo rozhodnuto. Nad Chomutovem jsem zavzpomínal na Jazzmana a jeho nádraží (čekal jsem připomínky) a začal se tlačit na jih, abych neudělal stejnou chybu jako před měsícem a nenechal se zafouknout do hor.



    Dost práce jsem měl s naskládáním nové mapy, která ve větru dostala docela zabrat. Náhle se pode mnou objevil pěkný hrad (Hasištejn) lemovaný hlubokým zalesněným údolím, které mě stálo trochu nervů, protože výšku na jeho překlouzání jsem neměl a metříkový stoupák jsem nalezl až uprostřed údolí.



     Zbytek trasy po přední straně hřebene Krušných hor až do cíle už proběhl podle očekávání celkem v pohodě.