Thajsko - vzdálená země exotiky, buddhistických chrámů, pralesů a hor, země úsměvů a nepochopitelného způsobu života. Koho by v Čechách a na Slovensku napadlo odjet tam s padáky a zkusit, jaký tam asi je po letecké stránce leden nebo únor. Ani nás s Milanem Michnou a Jakubem Černochem by to nenapadlo ještě ani během loňského podzimu, ale jeden jediný e-mail zcela změnil naše plány na zimní činnost.

Koho by to napadlo
    Na podzim se ve firmě Sky Paragliders objevil e-mail od jakéhosi neznámého člověka z Thajska, původem Němce, který tam žije už deset let, živí se pražením a úpravou kávy a také malým hotýlkem, který před rokem zkusil v Německu kurs paraglidingu a chtěl by, aby se v severním Thajsku, kde teď žije, začalo létat také. Jmenuje se Uwe Bellmann a oslovil několik firem v Čechách, Polsku a Maďarsku s dotazem, že by jednak rád koupil padák a jednak by rád pozval instruktora, který mluví anglicky a pomůže mu s vyhledáním a zhodnocením startovišť. Že mu hradí letenku a pobyt u něho v hotýlku. První mu odpověděli právě ze Sky a tak vlastně začala oboustranná komunikace mezi ním a firmou. Vzápětí mi zavolali ze Sky, že by jako svého zástupce vyslali do Thajska mne. To už jsem považoval trochu za pohádku, nicméně ta se stala realitou. Uwe nakonec pozval mne i Milana Michnu, spolumajitele Sky a současného mistra ČR v paraglidingu, a nakonec se k nám přidal ještě náš společník Jakub Černoch, který si však cestu hradil sám.

    V prosinci jsme usilovně sháněli letenky do Bangkoku, hlavního města Thajska. To se nakonec podařilo a tak jsme se všichni tři sešli v pondělí 10.ledna ráno na ruzyňském letišti, s nadupanými batohy na čtrnáctidenní cestu a vynikající náladou, která nám vydržela po celý pobyt. Musím poznamenat, že naše vzájemná atmosféra byla celou dobu dokonalá, rozuměli jsme si perfektně a tím byla celá naše expedice ještě příjemnější.

Cesta
    Nejprve jsme museli letět z Prahy do Londýna s British Airways. Letadlo mělo zpoždění, protože jej museli celé nastříkat chemikáliemi proti námraze. Usedli jsme na svá sedadla a koukali do mrznoucí mlhy, znemožňující vidět dále, než nějakých 800 m. Začali jsme mít obavy, abychom v Londýně stihli jumbo australské společnosti Quantas do Bangkoku. Konečně jsme se dali do pohybu, dojeli na runway a vzápětí nás zrychlení Boeingu 757 vtisklo příjemně do opěradel. Po vzletu jsme brzy byli nad oblaky a sluníčko rozzářilo naši už beztak veselou náladu. Hovořili jsme mezi sebou takřka jenom citáty z filmů. "Studený škvarky, ty já bych nemoh", citoval Milan Švejka, když nám letušky roznášely snídani. "To jsme se ukázali soudružkám stevardkám v tom nejlepším světle slova smyslu", namítl jsem podle poručíka Troníka z Černých baronů, když jsme při turbulencích rozlili devatenáctou kávu a stevardky už nám další odmítaly přinést. Potom jsem měl nutkání obtěžovat letušky s tím, že jsem byl dispečerem ČSA, že mám na to platný průkaz a jestli bych mohl požádat laskavě kapitána o návštěvu kokpitu. Velitelka světnice, šéfstevardka, mi odebrala průkaz a odešla s ním dopředu k pilotům. Za chvíli jsme byli pozváni všichni. Nejprve jsme šli s Jakubem, potřásli si rukama s piloty a povídali si o vybavení letadla. Pak Jakuba vystřídal Milan a oběma nám kapitán navrhnul, abychom zůstali v kokpitu až do přistání. Já se choval slušně, to tedy ano, protože jsem takhle letěl mnohokrát. Ale Milan, ten dováděl radostí!

    Londýn nás přivítal krásným počasím a příletová trasa tam znamenala pěkný okruh v malé výšce, a náš zážitek byl znásobený dokonalým výhledem velkými okny kokpitu. Po přistání jsme věnovali britským pilotům časopis Paragliding, aby měli co číst za dlouhých londýnských večerů, poděkovali, rozloučili se a vystoupili. Letadlo Quantas nám naštěstí neuletělo a v klidu jsme se do něj nalodili. To nebyl aeroplán, to byla létající stodola! Naše letadlo bylo naplněné do posledního místečka, 420 pasažérů. Zážitek už byl samotný vzlet sedmdesátimetrového kolosu, těžkého 340 tun (piloti mi později řekli, že letadlo bylo tentokrát dost lehké, maximálka je 397 tun), který se odlepil od dráhy při rychlosti 320 km/h a já měl pocit, že jsme na samé hranici full-stallu. "Naše stará dobrá parta jumbo-jet" pozpěvoval jsem vyděšenému Milanovi do ucha stejně, jako Pavel Dobeš a Milan doplnil - "Škoda, že holky tu nejsou s námi…"

    Někde nad Belgií jsme dostali první občerstvení - vodu zabalenou v kelímku. Sledovali jsme nějaký film o klokanech, jelikož letadlo z Bangkoku pokračovalo dál do Sydney. Film skončil, ukázala se mapka s trasou našeho letu a ejhle, zrovna jsme letěli nad Českou republikou. Vyndal jsem GPS a u okénka prováděl měření. Minuli jsme Prahu, přeletěli přesně nad Pardubicemi, Opavou a Polskem. Naše groundspeed přesahovala 1000 km/h. Ještě jsme shlédli Vysoké Tatry a pohltila nás temná noc. Pořád nám pouštěli na plátno tu deprimující mapu, kde bylo vidět, jak málo máme za sebou a jaký obrovský kus cesty je ještě před námi. Nad Aralským jezerem jsem zase požádal šéfstevarda, zda bych mohl navštívit pilotní prostor. Piloti zrovna měli sváču, ale že prý za dvacet minut mohu přijít. V kokpitu jsem našel dva mladíky, odhadem tak kolem 23 až 26 let. Takoví cucáci že tomu tady velí? "Kapitán má refresh-time a spí tady vzadu v kajutě", řekl mi jeden a představil se. Opět jsme probrali některé technické věci kolem tohoto největšího dopravního civilního letadla na světě a piloti se hrozně smáli, když jsem jim říkal, že dole v kabině sedím, mám rozloženou jeppesenovskou radionavigační mapu a s pomocí GPS sleduji náš let. Kokpit navštívil i Jakub, zatímco Milan po dlouhém přemáhání usnul.

    To se nám s Jakubem moc nedařilo a tak jsme se pronudili celých těch dvanáct hodin letu až do Bangkoku, kde těsně před přistáním začalo svítat.

    Ranní Bangkok nás zahltil horkým a vlhkým vzduchem, úplně z nás lilo. Když jsme prošli vším možným odbavením, vrhli se na nás Thajci a pořád chtěli měnit peníze, někam nás odvézt taxíkem, něco nám prodat nebo nám poradit. Ale nebyli vlezlí. Byli jen neuvěřitelně úslužní a ochotní. My jsme se však museli přesunout do jiného terminálu, odkud se vypravují domácí letecké linky, protože naším cílem bylo město Chiang Mai, ležící asi 500 km na sever odtud.

    Uwe nás ujistil, že letadla mezi Bangkokem a Chiang Mai létají mnohokrát denně jako autobus a letenka stojí 1700 Bahtů, což je skoro přesně 1700 Kč. Nejbližší volná místa byla v letadle za dvě hodiny a tak jsme zašli na snídani a okouněli po místních nádherných děvčatech. Něco na té sexuální turistice je, říkali jsme si, oni ti vypasení Němci aspoň někdy projevují známky vkusu! Thajky jsou většinou mimořádně krásné ženy. Jakub předstíral nezájem (ale často si čistil brýle), Milan předstíral rodinný typ (ale ostře sledoval přes hranu novin, které jako četl) a já nepředstíral nic a okouněl na všechna děvčata, procházející kolem. Pak nám už letělo letadlo, v němž ale zase byly krásné letušky a tak jsme se cestou nenudili. Let airbusem trval hodinu a posledních dvacet minut jsem se díval z okna na krajinu - proboha živého, vždyť tam není nic jiného, než džungle! A kde budeme lítat my?!

    Konečně jsme přistáli a měli už toho cestování po bezmála 24 hodinách dost. Chiang Mai je druhé největší thajské město se zhruba 180 až 250 tisíci obyvateli a je metropolí severní části Thajského království. Leží na 18° severní šířky a oproti Bangkoku je tu příjemněji aspoň v tom, že tu není takové vlhko. Na letišti jsme si vyzvedli batohy s padáky a šli vzít taxík, který by nás odvezl do Uweho hotýlku Duang Dee Coffee, který je ve městě velice dobře znám.

Aklimatizace
    Už cestou z letiště jsme vyděšeně koukali na blázinec na silnicích. Protože se tu jezdí vlevo, bylo to pro nás silně nezvyklé. Auta, mopedy, kola a tuk-tuky (takové motocyklové tříkolky se stříškou, které tu většinou používají namísto taxíků) se vzájemně proplétají neuvěřitelně těsně, ale k nehodě nikdy nedojde. Pěšky tu skoro není možné přejít ulici. Přitom všem se však lidé na sebe neustále usmívají, nikdo netroubí ani vztekle negestikuluje.

    My jsme nakonec dorazili, přivítali se s Uwem a navzdory velké únavě jsme si chtěli jít lehnout až večer, abychom si co nejrychleji zvykli na jiné pojetí času, který je zde o šest hodin napřed oproti středoevropskému. Prohlédli jsme si střed města, které není ani ošklivé, ani hezké, je jen - jiné, než na jaké jsme zvyklí. Domy jsou většinou dvoupatrové, betonové a nevzhledné. Všude vedou změti kabelů, každých 200 m je nádherný chrám a všude jsou prodavači všeho. V ulicích je stánek na stánku, tam se přímo šije, krájí, řeže, vyrábí, spravuje, vaří a prodává. Na každém kroku se vaří kuřecí polévky s nudličkami, kterých jsme se ale neodvažovali dotknout, protože kdyby do města zavítal český hygienik, patrně by ho už nikdo nevzkřísil. Po chodníku pobíhali potkani, polehávali bezdomovci a pokřikovali prostitutky. Malé děti se tu popelily na kraji ulic, po nichž se táhl nepřetržitý had několika proudů aut a motocyklů. Večer jsme s Uwem prošli několik lokálů včetně GoGo barů, v nichž téměř nahé dívky tančí na stole a nabízejí svá těla. Kolem stolu sedí vesměs turisté z Evropy nebo Ameriky. Bohužel, nesmí se tam fotit a tak nemohu naši návštěvu zdokumentovat jinak, než pouhým slovem. Při sledování jejich krásných vlnících pohybů jsem si vzpomněl na Šikecův pozdrav po SMS - AIDS jsme zdraví, a tak byly dívky zklamány, když jsme odcházeli bez zájmu o jejich služby. Ony nemohly vědět, že nám se už před očima pomocí fantazie vykreslovaly okolní hory, modré nebe a naše vrchlíky připravené ke vzletu ...

První létání
    Značně unavení jsme se prospali do středečního pozdního rána. Posnídali jsme a Uwe nám vysvětlil, že dnes pojedeme asi 100 km na jih, kde je nejvyšší hora Thajska, Doi Inthanon, vysoký 2600 m a zřejmě i možnost dobře létat. Naházeli jsme věci k němu do auta a vyrazili. Prohlíželi jsme si krajinu - v rovinách cibulová a rýžová políčka, takové ty mozaiky s vodními kanály okolo, hory zcela porostlé hustým tropickým pralesem. Pak se vynořil výraznější masív hor s Doi Inthanon ve svém středu. Pohoří se zde táhnou od severu k jihu, horské hřbety jsou velmi ostré, ale i na těch nejstrmějších místech prakticky všude roste zmíněný les. My jsme vyjeli nahoru, jen kousek pod vrchol, kde se otevíral na západní straně krásný výhled do krajiny s převýšením přes 2000 m. Zde byly svahy porostlé vysokou rákosovitou trávou. Nejprve jsme se pokusili projít přes menší úsek pralesa na pěkné západní startovačky, ale ochránce parku po nás vyžadoval nějaké povolení, které jsme neměli. Tak jsme tedy našli alternativní startoviště poblíž dvou novodobých chrámů nedaleko odsud. Báli jsme se, aby nás nepřišel někdo vyprudit, ale jak se zdálo, vzbuzovali jsme spíš velký zájem četných výletníků, kteří patrně paragliding vůbec neznali.

    Postupně jsme startovali - Milan, Jakub a já, zatímco Uwe zůstal na zemi a později pro nás sjel autem dolů do městečka Mae Cheng. Odpolední paprsky zahřívaly západní stráně a skály, což nám umožnilo dostat se zhruba 400 m nad úroveň startu. Tam jsme pak létali přes hodinu a teprve slunce sklánějící se k obzoru nás donutilo opustit horu a letět klidným a přímým letem k městečku, vzdálenému 15 km. Zkoušel jsem, jak na mém novém padáku funguje speed-systém a tak jsem kluky nechal docela daleko za sebou. Slunce ovšem zapadalo překvapivě rychle, takže než jsem odfičel těch 15 km, zmizelo za vzdálenými horskými hřebeny a v krajině pode mnou se rozhostil soumrak. Nad městečko jsem přiletěl s rezervou výšky asi 300 m, z níž jsem dobře pozoroval, jak lidé dole zmateně ukazují na oblohu směrem k nám. Jako bych viděl ty překvapené obličeje! Stočil jsem výšku spirálou a přistál v rýžovišti plném bahna a vody. Jejda, nový zářivě bílý padáček nabral do komor asi metrák bláta, když se poskládal přede mnou na políčko. Popadnul jsem ho a odcházel s ním k silnici, kde už čekal nejen Uwe s autem, ale také početný dav místních diváků, kteří překvapením nebyli schopni slova. Po pěti minutách přiletěli Milan s Jakubem a přistáli v tomtéž bahně, jako před chvílí já. Lidé šíleli, smáli se a thajsky si s námi povídali. Nejváženější člověk z městečka nás pozval, abychom u něho přespali; zřejmě by to byla pro celé město obrovská pocta. Ale museli jsme s díky odmítnout, nasedli k Uwemu do auta a vrátili se, už za tmy, do Chiang Mai. Vřelost a přátelskost těch dobrých lidí však byla nezapomenutelná a když byste se nás zeptali, jaké to bylo v Thajsku, pak bychom asi řekli - fantastičtí lidé.

    Plni zážitků jsme s Milanem na pokoji proklábosili skoro celou noc a těšili se na další letový den.

    Pokračování příště ...