O této akci jsem se dověděl někdy na konci léta, při náhodném setkání s kamarády z Karlových Varů na Rané. Řekli mi, že jejich partička asi dvaceti horolezců pojede koncem října do Itálie a jestli bych nechtěl jet s padákem s nimi.

    Když se přiblížil termín odjezdu, nevypadalo to s počasím valně. Kluci mě však přesvědčili, že bude určitě pěkně a že mám rozhodně jet. Navíc mám tandem, kterým bych mohl povozit ostatní členy výpravy, kteří nelétají. Tím bylo rozhodnuto - pojedu! Narychlo jsem zabalil věci, nakoupil jídlo a vyřídil volno v práci. V úterý večer nás táta hodil do Plzně, kde jsme přesedli do varského VW transportéru. Od té chvíle byla naše výprava kompletní. Olina, Kašpi, Tomáš, Katka ze Slovenska - naše posádka byla mezinárodní. Konečně jsme vyrazili. Hned jsem otevřel lahvinku Frankovky a vyprávěli jsme si, co kdo za poslední dobu prožil a co je nového. Poslouchali jsme Visací zámek a bylo nám dost dobře. V noci jsme dojeli k uměle vytvořené nádrži Cávedine, kde pak naše sešlost pobývala celý týden. Postupně se sjížděli další kámoši a ukládali se tu ke spánku. Nocování tam bylo nádherné - spali jsme na louce, nedaleko stály stolky a lavice, čistá a pitná voda, vedle jezero přímo vybízející ke koupání. Ranní probuzení lze jen těžko popsat: Na louce přes dvacet spacáků, v nich rozcuchaní spáči, kolem nádherné hory. Nazval bych to cikánským ležením! Na první pohled bylo vidět, že všichni, kteří jsme se tu sešli, jsme ze stejného těsta. Vždyť lezení je jako lítání, nebo ne? Člověk neustále něco dokazuje sám sobě a strašně ho to baví.

    Ve středu ráno jsme vyjeli na kopec Monte Palmo. Projížděli jsme krásnou přírodou, horami a strmým nekonečným stoupáním. Později jsme zaparkovali v zatím opuštěném zimním centru a pak dlouho sháněli obsluhu stojících lanovek. Lidé se nám jen smáli, že prý provoz začíná 1.12.! Celí žhaví do létání jsme se tedy vydali nahoru pěšky. Nahoře na vršku stál nějaký televizní vysílač. Převýšení asi 350 m jsme zdolali docela těžce. Rozbalil jsem tandem a mým prvním pasažérem byla Katka. Dal jsem jí pokyny pro správné odstartování, za námi několik dalších lítačů mezitím připravilo také svá křídla. Přistávačka leží dole hodně nalevo a tak je bezpodmínečně nutné při klouzavém letu ušetřit každý metr výšky. Já s Tomem jsem navrhoval letět do Trenta, které bylo pod námi hluboko v údolí. Zbytek výpravy však ještě váhal. Po startu bylo rozhodnuto rychle - poměrně silné klesání nám nedovolilo doletět moc daleko a tak jsme po krátké době přistáli na sjezdovce. Tom přistál u nás a ostatní se rozptýlili kamsi na druhou stranu kopce. Telefony tu nikomu nešly, sbalili jsme věci a sešli pěšky na oficiální přistávačku. Tam bylo prázdné parkoviště, jako stvořené na nějaký piknik, který jsme hned zrealizovali. Dali jsme si pistácie, popíjeli červené víno a vedli hovory. Asi po dvou hodinách se k nám připojili ostatní, znavení dlouhým pochodem z druhé strany kopce. Přesto si při popíjení s námi pochvalovali krásný let. Kašpi přistál kdesi mezi lesy, hluboko v údolí a myslel si, že to pošlape sám. Nadšený příjemným letem netušil, kolik námahy jej bude stát, aby se vyškrábal nahoru. Ostatní ovšem neodolali a přistáli u něho. Nahoře na louce nás mezitím navštívil místní italský lítač, který Tomášovi ukázal jiné startoviště a přistávačku. Doporučil nám také slet na Trento, což jsme později také uskutečnili s neblahými následky.

    Večer jsme se v našem tábořišti při večeři domlouvali na příští den. Ze skal přijeli další kámoši, s nimiž jsem se ještě neznal, potřásali jsme si rukama a povídali si. Pak kluci vytáhli kytary a následovala bezvadná zábava. Byl to skvělý večer. Po několika hodinách zábavy jsme zalezli do spacáků a usnuli. Ráno byl první vzhůru Kašpi a tak nám vyprávěl, jak se probral, vykoukl ze spacáku a viděl německé turisty, kteří přijeli v noci, teď ráno se šli umýt a nevycházeli z údivu. Po celé louce ležely bez ladu a skladu spacáky s námi. Škoda, že jsem to jejich divení neviděl taky, asi bych se docela bavil.

    Ráno 27. října jsme se nasnídali a chystali se do Malcesine, které leží na břehu jezera Lago di Garda. Sledovali jsme silný vítr v oblasti Rivy a měli jsme trochu starosti. Během dopoledne zde obvykle fouká severní až severovýchodní vítr, kolem poledne utichá a pak se mění na jižní. Je to normální údolní proudění a je třeba na něj dávat pozor. My jsme nasedli na lanovku a vyjeli na vrchol Monte Bondo, který se nachází v nadmořské výšce asi 1900 m. Startoviště je travnaté, je tam větrný rukáv. Rozlehlé louky, strmě skloněné, dovolují naprosto pohodlný start. Přistávačku tvořil prostor u kotviště malých plachetnic, na němž byl koberec a také větrný rukáv. Bylo to nedaleko hlavní silnice, vedoucí při pobřeží jezera, přímo v městečku Malcesine. Tady se jistě dá dobře polítat i v tuto roční dobu, říkal jsem si.

    Termika byla velmi slabá. Dalo se v ní trochu posvahovat u skal v blízkosti horní stanice lanovky. Tam byl další větrný rukáv. Pozoroval jsem Tomáše - měl štěstí a dostal se asi 60 m nad horní stanici lanovky, což bylo asi 170 m nad startem; tam si naprosto spokojeně poletoval. Už beztak slabé termické podmínky se nadále zhoršovaly a později už byly možné jen slety. Já jsem to nebral nijak lítostivě, protože jsem stejně dělal autobusáka s tandemem. I s ním jsem si užil. Po druhém sletu dolů s Katkou se rozhodla, že si kupuje padák a začne se učit lítat. Po sletu jsme se dole všichni spokojeně sešli a odjeli na naše známé tábořiště. Tam následovala už jednou popsaná pařba a po nočním veselí, ostatně každodenním, jsme ráno zase vyjeli do Malcesine.

    V pátek 28.10. jsem měl za pasažéry Láďu a Martina, kteří bývají účastníky lezeckých výprav do nejvyšších hor světa. Zapnul jsem je do sedačky a vymýšlel letový program. Pak jsme odstartovali. Během letu jsem jim povídal o termice, o letové dráze padáku, o funkcích a použití vária. Nechal jsem je padák řídit a sledoval jejich nadšení. Zatáčka doleva, doprava, ještě jednou. V půli kopce jsem si převzal řízení. Zaletěli jsme nad jezero a tam zkusili pořádnou spirálu. Nakonec jsme bezpečně dole přistáli a probírali zážitky. Všichni ostatní si také zkoušeli různé figury a letové režimy, ale jen v rámci bezpečných možností - neměli jsme s sebou žádného instruktora, plovací vesty, vysílačky ani člun a tak jsme to nechtěli moc přehánět. Večer jsme doplnili zásoby červeného vína a nastěhovali se na naši louku.

    Ráno jsme odjeli zase na naše oblíbené místo. Vzal jsem tři pasažérky, které pro dnešek vyměnily lezení za lítání. Holky byly už před letem dost nadšené. Musím podotknout, že lanovka nebyla z nejlacinějších, jedna jízda stála v přepočtu 14 DEM a dvě pak 19 DEM, jenže co by jeden neudělal pro svůj let, že? Nahoře byl pěkný rozhled na zasněžené vrcholky Alp, teplo a pocity radosti z chystaného letu. Holkám jsem trochu záviděl, že svůj úplně první let v životě zažijí zrovna zde. Viditelnost se poněkud zhoršila, ale nikomu to nevadilo. Kluci lítali ostošest, místní Italové seděli a čekali na rady od svých instruktorů na zvláštní letové režimy a koukali na nás. To dá rozum, že jsme jim museli předvést, co umíme! Pustili jsme se do spirál, klapanců, negativek a B-stallů, prostě co kdo uměl a nebál se toho. Tandem jsem točil ve spirálách, až se i trochu klapalo ucho, ale holkám vpředu to nijak nevadilo, naopak. Později jsme seděli na přistávačce a sledovali Taliány při jejich figurách, záložácích a výlovech motorovým člunem. Přinesli jsme poslední zásoby plzeňského, Vendulka vzala kytaru a začala hrát. Slunce už zalezlo pod obzor a nám bylo zase náramně. Přizvukovali jsme Vendulce a místňáci poslouchali.

    Poslední noc našeho pobytu nás snad až nějak moc přepadly emoce; alespoň já to tak cítil. Hrály se nejrůznější písničky, co kdo znal, všichni pozpěvovali. Mírně zapršelo a tak jsme se přesunuli pod plachtu a jeli v zábavě dál. Přemýšlel jsem o tom, jak má k sobě lezení a lítání blízko. I tak bych ale svoje lítání za nic na světě neměnil!

    V neděli ráno nás bolely hlavy, možná jsme to trochu přepařili. Avšak kamarádi připomněli, že nadešel čas letět do Trenta. Co bude následovat, to jsme si nedovedli vůbec představit.

    Během jízdy na kopec jsme uviděli místo, odkud je zase z velké výšky pozorovatelné Trento. To by mohlo být dobré startoviště, usoudili jsme. Pak jsme se tam doplahočili a ejhle, ona to byla pěkná loučka s flérkami. Dorazili jsme na místo, počkali, až za námi dorazí naše plíce a začali blbnout. Vytáhl jsem z kapsy jakýsi dělobuch ještě od vojáků lidově demokratické armády a na počest našeho posledního sletu jej nechal třísknout. Zatleskali jsme si a začali se strojit do sedaček. Roztáhli jsme padáky a dávali si poslední rady a pokyny. Kašpík nechtěl v předtuše nějakého maléru vůbec letět. Dnes už budu jeho předtuch dbát, asi má zvláštní dar předvídavosti. Vzorově jsem odstartoval s Katkou a za mnou šli Martin Hradecký, Tomík a Olina. Závěrečný let byla totální vychutnávka. Nad stráněmi vanuly poslední termické impulsy, jichž jsme lehce využívali. Prolétávali jsme nad zalesněnými vrcholy a později se přiklonili ke skalnatým stěnám. Záhy se před námi otevřelo obrovské údolí s velkým převýšením. Samé vinice, daleko vpředu dálnice, řeka a hustá zástavba domů, silnic a průmyslové zóny. Toto všechno je Trento i se svým sportovním letištěm, které nám bylo doporučeno pro přistání. Jakmile jsem ho identifikoval, letěl jsem k němu. Katka seděla tiše vpředu a kochala se rozhledem. Kolem nás proletělo vlečné letadlo s větroněm na laně za sebou. Otáčeli jsme padák k nim a já vysvětloval Katce, oč je lepší ranec s vlastním letadlem na zádech, než aeroklubové létání.

    Když jsme dolétli nad aeroklubové letiště, začal jsem tušit, že něco nebude v pořádku. Přímo pod námi byly budovy letiště, řídící věž, hemžení lidí. Ultralehká letadla a vrtulníky svižně točily vrtulemi a já tušil průser. Samozřejmě čekali, až přistaneme, aby mohli pokračovat ve svých snobských zájmech. Nad věží jsme měli ještě asi 500 m výšky a tak jsem tam hvízdnul pořádnou spirálu, aby se neřeklo. Přistáli jsme u větrného rukávu a čekali, co se stane. Zaregistrovali jsme podezřelý pohyb osob od věže směrem k nám. Ještě než jsme se stačili odepnout, už u nás byli dva Italové s vysílačkami a začala velká debata. Katka překládala a tak jsem se dověděl, že pokud chceme přistávat v neděli na tomto letišti, musíme nahlásit náš úmysl přistát na jejich frekvenci a věž uvolní prostor. To nám ale nikdo neřekl! Kluci přistávali plni humoru, co že se to prý děje. Snad nějaké obecenstvo? A kde je potlesk? Chlápek, co s námi mluvil, nám řekl: "Můj děda je Čech, mám tam příbuzné, taky létám na padáku, ale teď vám pomoci nemohu. Pilot vlečného letadla, který vás viděl, hned zavolal karabiniery a ti už jsou na cestě." Než jsme zabalili, byli u nás. Říkali jsme si, že vypadají jako šašci, ale brzy nám došel humor. Chtěli po nás všechny doklady a byli neoblomní. Hned nás nastrkali do toho jejich policejního auta a odvezli na stanici. Olina, která přistála na jiném místě a hlídala naše bágly na letišti, dorazila společně s Kašpim po 3,5 hodinách a přivezla naše pasy. Pokutu nám stanovili na 666 tisíc lir, což je 666 DEM a to je pro nás značně vysoká částka. Ofotili si naše pasy a dále to prý bude řešit ambasáda. Kolem letiště však není stanoveno žádné CTR nebo TMA, tudíž nejsem si jist vymahatelností této pokuty; nenarušili jsme ani soukromý pozemek a tak čekáme, jestli přijde nějaké úřední vyrozumění. Zato jsme ve vazební místnosti u carabinierů soutěžili, kdo vyklepe víc bahna z bot a měli z toho úžasnou bžundu.

    Z této vlastní zkušenosti doporučuji všem, kteří přijedou někam lítat poprvé, aby si zjistili všechno o místních poměrech a zvyklostech, kde se má lítat a kde je oficiální přistávačka.

    I tak to byl skvělý zájezd a já tímto zdravím všechny své kamarády, s nimiž jsem se tam sešel a už se těším na nějakou příští akci!


Dovětek šéfredaktora časopisu Paragliding
  Taky mám rád vzrůšo a nevšední zážitky, ale v některých ohledech asi beru lítání příliš vážně a sucharsky. Jelikož jsem vychován prostředím dopravního letectví, snažím se zvyklosti profesionálních letců přenášet i do toho našeho zábavního létání s hadrem, aspoň v rámci možností. Zcela určitě bych si na takový výlet vzal mapu Jeppesen a nahlédl bych do italského AIPu, abych si zjistil všemožné informace o trentském letišti, opsal frekvence a telefonní čísla, případně tam přímo zajel a domluvil s nimi, jak bychom se mohli kolosálním příletem na jejich letišti uvelebit. Důvěřovat informacím místního lítače bych moc nedoporučoval, ví bůh, kdo to je a jestli vůbec ví, o čem mluví. I když na druhou stranu, ve vězení jsem ještě nikdy nebyl a diskutovat s makaróny musí být vrcholná zábava ...