Zpočátku jsem váhal, jestli vůbec mám tuto banalitu popsat. Článek vyjde v období, kdy se už zase budou létat dlouhé štreky, zatímco můj čtrnáctikilometrový poskok nestojí vůbec za řeč, avšak byl to můj první letošní nefalšovaný přelétek, tak tedy nešť ...

    Sýkořický kopec Pěnčina, kde my Kladeňáci často létáme, skýtá sice dobré termické podmínky, ale za zády je ruzyňské letiště a jeho TMA má nad Pěnčinou spodní hranici v 900 m nad mořem. To je žalostně málo na kvalitní vytáčení v termice a tak jako tak, každý přelet znamená unášení po větru rovnou k mezinárodnímu letišti.

    Ve čtvrtek 23. března bylo zrána jasno a postupně se objevily kumuly. Stáhnul jsem si z internetu aerologický výstup a až na přízemní vrstvu inverze, kterou však dopolední sluníčko hravě odbouralo, byl výrazně instabilní. Zanechal jsem redakční práce (strašné obálkování časáků těm, kterým je pošta nějak "zapomněla" doručit) a s kamarádem Ondrou vyrazil na Sýkořici. Den jak z učebnice, voněl jarem a slunce hřálo. Borovice na pěnčinském svahu se kývaly v závanech a současně les nijak nehučel - to je tady dobré znamení a příslib slušné termiky. Kumuly se nám vysoko nad hlavou dobře formovaly a podle jejich tvarů to vypadalo na celkem výraznou a asi i turbulentní termiku. Nicméně vodní zátěž jsme si nebrali, ačkoliv jsme to udělat měli. Odstartoval jsem a asi dvacet minut se vozil na svahové termice točivým způsobem: vytočit sto metrů nahoru, přeskočit kus dál po svahu, tam opět vytočit a zase se vrátit, atd. Stoupáky ale byly už od začátku středně turbulentní. V jednu chvíli, byl jsem tak padesát metrů nad borovicemi, mi Fever ulítnul 30° dozadu a efektně sroloval náběžku, ale nakonec, to každý zná a není to nic proti ničemu. Trochu to zachrastilo a zase se fičelo dál k dalšímu stoupáčku. Po dlouhém zimním nelítání to bylo příjemné hraní si s padákem a příprava na sezónu. Vrátil jsem se nad startoviště, kde Ondra trochu bojoval se startováním, a křikl jsem, aby dával pozor, že je vzduch takový živější. O pár minut později jsem tu nalétl asi čtyřmetrový stoupák, poměrně rozbitý, ale při ostrém úzkém točení se v něm dalo udržet. Přestoupal jsem kopec se startovištěm a s docela silným snosem jsem stále dost úzce šrouboval nad Sýkořicí výš a výš. 500 m nad zemí jsem toho musel nechat, protože tam je hranice TMA a narušit tento prostor bych si nedovolil ani náhodou.

    Rozmýšlel jsem, co dál - vrátit se před Pěnčinu? Asi bych se tam prošlapal, ale protivítr byl docela silný. To radši letět podél Berounky do Berouna. Bylo to sice šikmo vůči větru, ale dalo se to zaletět bez problémů. Až do Berouna je TMA v přijatelné výšce 900 m MSL, což při troše štěstí může stačit k mému poskakování přes hřebínky s bukovými lesy, stále ještě bez listí a působícími zimním dojmem. Mé úvahy narušil klapanec, který vymodeloval na mém vrchlíku neuvěřitelnou osmičku. Otočil jsem se asi o třičtvrtě otočky, než se vrchlík zase rozešel do normálu a já si hned vynadal, že jsem před startem ignoroval vrtkání vzít si vodní balast. Kupodivu jsem to i po dlouhém zimním klidu nesl bez zvýšené nervozity; inu, asi se už brzy budu moci postavit bok po boku paraglidingovým profesionálům. Opustil jsem turbulentní prostor a letěl směrem k Nižboru. Byl jsem překvapený, jak je blízko. Les pode mnou byl docela rozsáhlý a skoro po celé své ploše nad ním byl stoupák. Neustále jsem hlídal výšku, abych nepřestoupal do TMA. V jednu chvíli jsem měl na váriu přes 6 m/s.

    V Nižboru jsem si prohlížel dlouhou frontu aut u stažených závor a náramně si liboval, že nejedu autem, ale letím. Brzy nato z nižborského nádraží vyjel i vlak do Berouna, ale v Berouně jsme byli nastejno. Buď jsou vlaky nemožně pomalé, nebo padáky neuvěřitelně rychlé. Měl jsem Berounku po pravé ruce a už jsem vůbec netočil. Velmi pomalu jsem ztrácel výšku a mířil stále k Berounu. Tu mě napadlo, že bych v tomto městě mohl navštívit kamaráda, s nímž často chodím lítat a který teď míří na odpolední šichtu a zcela určitě se skřípěním zubů pozoruje oblohu plnou kumulů. Letmo jsem pohlédl na hodinky - krátce po půl druhé. To kámoš zrovna prochází Berounem a blíží se ke "kolbence"! S velkou dávkou zlomyslnosti jsem si řekl, že nic nemůže být pro mého kamaráda horší, než když mě uvidí přilétat nad Beroun. Ještě jednou jsem zkontroloval čas a usoudil, že musím pět minut vyčkávat, abych nepřiletěl zase přespříliš brzo. Místo, kde jsem zrovna letěl, bylo termicky dobré a tak jsem se vozil na půl kilometru sem a tam. Prohlédnul jsem si soukromé letišťátko Buranos Aires, které bylo severně ode mne a kde jsem jednou byl na jakémsi zavírání sezóny ještě v době, kdy to nebyla akce, pořádaná na dvou stech míst současně. Jižně a západně ode mne se táhlo až do zmizení v oparu široké údolí Litavky s dálnicí D5 na Plzeň. Západně a severozápadně pak bylo celé Křivoklátsko s nádhernou vrchovinou a obrovskými plochami lesů, proťatými meandry Berounky. Její údolí je vůbec velmi malebné a připomíná Sázavu. Řeka je hluboko zaříznutá v krajině a svahy po jejích bocích jsou prudké, téměř pořád skalnaté. Nad tím vrchy až k obzoru a když mezi nimi vykoukne třeba Křivoklát, pak už není co dodat.

    Pět minut uplynulo a já skončil sentimentální rozhlížení po místech, která tak dobře znám ze země. Otočil jsem křídlo k Berounu, znovu pohlédl na hodinky a rozpočítal si, že v Berouně budu za deset minut, což bude přesně čas, kdy můj přítel bude stát ve vrátnici kolbenky a v němém rozčilení civět na oblohu, odkud se budu snášet, abych ho pozdravil a co nejzlomyslněji mu popřál mnoho pracovních úspěchů. Tedy, samozřejmě, tak zlý zase nejsem a vím, že mi to příště zase oplatí on a budeme z toho mít srandu. Záměr se zdařil. Klesal jsem údolím od Hýskova až nad Beroun, to už slabých 200 m nad zemí. Na druhé straně řeky, nad zalesněným kopcem, jsem spatřil káně, jak rychle stoupá v kruzích. Dole pod kopcem se rozmítal kouř z komína v protisměru větru a značil tak výrazný rotor v závětří. Byl jsem ještě nad úrovní vrcholu a řekl si, že zkusím chvilku točit s kánětem a rotor bude jednak pode mnou, jednak potom přeletím na druhý břeh řeky, kde by jeho vliv měl být potlačený učesanějším prouděním větru v údolí Berounky. Termika ale byla docela turbulentní a padák se mi ještě jednou mírně zřachnul, tak jsem raději tohoto experimentování nechal a s troškou strachu z turbulencí nízko nad zemí se snášel na nějaké školní hřiště, kde jsem za další minutu bezpečně přistál.

    Hned, jakmile jsem zapnul telefon, mi volal kamarád z kolbenky, jemuž k mému velikému škodolibému uspokojení můj přílet skutečně neunikl. Sbalil jsem všechny věci, nasedl do auta k dalšímu kamarádovi, jenž pro mne přijel a jeli trošku dát řeč k oknům kolbenky.

    Bylo to docela príma a i když tento malý přelet měřil jen 14 km a včetně svahování nad Zbečnem trval 43 minut, potěšil mě moc a nalil mi energii do práce na časopísku. Konečně zase pevně vím, o čem píšu.