Chcete na tomto místě svoji reklamu ?



Jak vzniká termika

Petr Dvořák

    Přibližuje se jarní sezóna a s ní pomyšlení četných pilotů na přelety. Mnozí z letců začali s paraglidingem nebo závěsným létáním teprve nedávno a prozatím nemají zkušenosti s létáním v termice. Na našich stránkách bychom proto rádi zahájili seriál výukových a instruktážních článků, v nichž budou zkušení piloti popisovat taktiku a techniku výkonnostního letu, určený právě těm, kteří takovou instruktáž potřebují.

    Termika nám umožňuje odpoutat se od svahu nebo nějakého místa vzletu a pustit se na delší výlet vzduchem. Technika letu je proto poněkud odlišná od svahování, při němž není potřeba zásadnější brilance řízení kluzáku. Termika je na jemnosti pilotáže přece jen náročnější a vyžaduje určitou vylétanost a cit pilota.

    Předně se existence termických stoupavých proudů váže zejména na jarní a letní období. Sporadicky se objevuje (v našich podmínkách) i v zimě, ale nelze počítat s tím, že by umožňovala přelety. Na jaře a v létě, kdy jsou ve střední Evropě typické vpády chladnějšího oceánského vzduchu od západu, severozápadu nebo severu, jsou díky zvyšující se intenzitě slunečního záření dobré podmínky pro vznik instability atmosféry, potřebné pro vznik termiky. Po přechodu studené fronty tlak vzduchu stoupá a nezřídka se během několika málo dnů utvoří buď výrazný hřeben vysokého tlaku vzduchu nebo samostatná tlaková výše nad územím střední Evropy. Po přední straně těchto tlakových útvarů k nám proudí chladná vzduchová hmota, ovšem zpočátku ještě obsahující velké množství oceánické vlhkosti. Chladnější vzduch jako takový v kombinaci s dostatečným slunečním zářením však vytváří ty nejvhodnější podmínky pro vznik termiky. Zemský povrch se totiž díky slunečnímu teplu v denní době rychle prohřívá, zatímco ve větších výškách (zhruba nad 1000 až 1500 m nad zemí) už teplota zemským povrchem ovlivňována není a zůstává relativně chladná. Vertikální teplotní gradient, tedy úbytek teploty vzduchu s výškou, snadno převyšuje 1oC/100 m a to je právě důležitá podmínka pro vznik instability atmosféry.

    Při východu slunce a ještě několik hodin potom dopadají sluneční paprsky na zemský povrch pod malým úhlem a nijak zvlášť jej neprohřívají. Teprve během dopoledne vznikají výraznější teplotní rozdíly u různě barevných a kvalitativně odlišných typů povrchů. Nejlépe se samozřejmě prohřívají ty povrchy, které jsou vůči slunečnímu záření příznivě skloněny a sluneční paprsky na ně dopadají tím intenzívněji. Krajina jako celek se vlastně prohřívá nesmírně různorodě, podle celé řady ukazatelů: barvy povrchu, typu povrchu (hlína - tráva - les - voda - skály - zástavba, atd.), expozici vůči slunci, vlhkosti (louka po dešti - vyschlá tráva), tvaru povrchu (vodorovná louka - strmé skály - město - zalesněná pahorkatina), ba dokonce má vliv i antropogenní činnost (ocelárna s vysokými pecemi, elektrárna). Asi největší vliv na přízemní teplotu vzduchu má typ a barva povrchu, i když další zmíněné vlivy jsou také dost významné a dalo by se říci, že v průběhu dne se dominance těchto vlivů mění. Tak třeba zrána, pokud předchozí den pršelo, bude dozajista všude vlhko. Pole, louky, lesy - všude se bude sluneční teplo spotřebovávat na odpařování vlhkosti a na termiku toho moc nezbyde. Avšak v průběhu dne se krajina vysuší a odpoledne se mohou termické poměry výrazně změnit. Vysušení se projeví jak na změně barevnosti některých povrchů, tak na tvaru a velikosti kupovitých oblaků a potažmo i na počasí (zlepší se dohlednost, zmizí přeháňková činnost).     Na první pohled velmi srozumitelný je pojem albedo. Je to veličina, která nám udává, jaké množství z dopadajícího slunečního záření příslušný povrch zase odráží zpátky do atmosféry. Je-li albedo 50%, znamená to, že polovina sluneční energie je absorbována a zbývající polovina reflektována.

    Vysoké albedo má např. sníh nebo ledovec, který odráží skoro veškeré sluneční záření. Ostatně, není to žádná novinka a každý lyžař ví, že bez slunečních brýlí je při slunečném dni lyžování hotová vražda. Pilot, který při letu chce vyhledávat místa, nad nimiž se s největší pravděpodobností bude utvářet termika, se bude z paluby svého padáku nebo rogala ohlížet nejspíš po nějakém tmavším povrchu. Jak jsme ale už zdůrazňovali - samotná tmavá barva nemusí ještě znamenat, že nad tím místem bude stoupavý proud. Co třeba takový velice rozlehlý tmavý les? Nebo jedno tmavé pole vedle druhého? Tehdy musí pilot vyhledat vhodné místo, které se odlišuje něčím jiným, než právě barvou. Uprostřed rozlehlého lesa může být vrch a členitost terénu je přímo živnou půdou pro termiku. Takový vrch má svoji osluněnou a zastíněnou stranu, návětří a závětří, různé lesní porosty, a podobně. V ideálním případě je osluněná strana současně i návětrná, a právě tam hledáme svou šťastnou hvězdu v podobě termiky. Ani závětří nemusí být nejhorší, neboť závětrné turbulence vyvolávají vhodné pohyby vzduchu pro odtrhování termických bublin. Jistě ale bude lepší prolétávat a hledat závětrnou termiku spíše ve větších výškách nad kopcem z prostého důvodu - abychom se vyhnuli tanečkům v závětrné turbulenci.

    Pro termiku je velice důležitý teplotní kontrast zemského povrchu. Během letu neokouníme po krajině, nýbrž jí pečlivě pozorujeme, abychom správně odhadli, kam si zaletět pro stoupák. Na jednu stranu je to škoda, protože by určitě bylo fajn odevzdaně sedět v postroji a čekat, kam nás padák doveze, přičemž bychom si mohli nenuceně prohlížet dění pod námi. Koneckonců, od toho jsou tandemy. Teplotní kontrast, jak už jsme naznačili, není shodný s barevným kontrastem, i když do značné míry spolu souvisí. Ale každý mi snad dá za pravdu, že šedobílé panelákové sídliště bude v létě rozfajrované a přímo termicky dýchat, zatímco daleko tmavší sytě zelené jetelové pole vedle sídliště se nijak výrazně termicky nepředvede.


    Docela vhodný je pro vznik termiky jehličnatý a nejlépe borový les. Lesů je u nás požehnaně, i když žehrají ochranáři i paraglidisté (jedni by chtěli lesů víc, druzí míň). Borové lesy mají zajímavou architekturu. Jednak rostou na hlinitopísčitých půdách, v nichž se rychle vsakuje a odvádí voda ze spadlých srážek a tyto půdy se také dobře prohřívají, jednak borovice má zpravidla korunu až v horní části stromu a pod ní holý kmen. Borový les tak vytváří několik metrů vysoký a řádově stovky metrů široký a dlouhý prostor pro prohřívání vzduchu. Slunce svítí do tmavých jehličnatých korun, z jehličí se také neodpařuje tolik vody, jako z listů; uvnitř lesa je omezená ventilace, takže případný vítr je v lese značně ztlumen a tudíž vzduch se tam může delší dobu prohřívat. Les poskytuje pilotu - plachtaři několik dalších výhod. Můžeme sledovat, jak z korun stromů vylétají dravci a krouží. Pozorujeme motýly, unášené termikou vzhůru. Ze stromů se v jarním období znenadání zvedají mraky pylu díky termice.

    Úspěch létání v termice spočívá vlastně v úžasném sledování a odhalování některých přírodních dějů, vmýšlení se do nich a v jejich předpokladech. Je potřeba mít otevřené oči a citlivě vnímat. K tomu ovšem potřebujeme, aby se naše mysl neupírala na samotné ovládání kluzáku. Ten musíme řídit tak, že o tom skoro ani nevíme. Zaklapnula se nám půlka křídla? Ruce to samy srovnají. Naše myšlení přitom soustřeďuje pozornost do onoho údolí kdesi kilometr před námi, v němž pozorně hledáme projevy termiky, a o nějakém zaklapnutí ani nevíme. Ale to už vlastně patří k výkladu techniky letu, a o tom zase příště.


 Návrat na domovskou stránku