Tak, už vidíme kolmo pod sebou bílou čáru pobřežní pěny. Nebudeme zalítávat moc daleko nad vodu, ať máme co nejvíc výšky. Momentálně jsem jí odhadl na 400 m. "Bojíš se?" houknul jsem dopředu na Jarku. "Bojím", řekla tenounkým hláskem. "Já taky, tak jdem na to, ať je to za námi!". Stáhl jsem řidičky plynule pod sedačku. Padák se hnul lehce dozadu, ale pořád jsme se hrnuli dopředu. Jednou nebo dvakrát jsem si namotal šňůru a přitáhl řízení ještě hlouběji. Pět, čtyři, tři, dva, jedna, lup ho! Padák se zalomil prudce dozadu a spadl asi 45° za nás. Cítili jsme, jak padáme pozadu a hned jsme se ustálili pod zborceným vrchlíkem. Pád dolů se zrychloval, nechtěl jsem to přehánět, za chvíli bychom byli na zemi. Zacouvali jsme zpátky nad pláž, toho jsem si ale v tu chvíli ještě nevšiml. Tak, končíme, plynule vypustit, výrazně přibrzdit při předstřelu vrchlíku a dokončit let. Krásná idea, jenže následující události byly trochu jiné. Vrchlík se během půlvteřiny nalil, vyletěl před nás a kolmo pod nás. Nestíhal jsem vůbec tak rychle vnímat. Jen jsem stačil postřehnout, jak se prověšují šňůry a jak padáme dolů do vrchlíku. Okamžitě nás udeřil do tváří a to už jsme padali zabaleni do vrchlíku rychle k zemi. Museli jsme začít jednat mírně rychle. Levá noha se mi zamotala skrze šňůry a teď jsme za ní viseli hlavami dolů v rychlé rotaci. Nemohl jsem vůbec rozpoznat, v jaké jsme poloze. Prudké síly, které na nás působily, se neustále měnily. Po třech nebo pěti vteřinách se nám povedlo shodit ze sebe vrchlík, pak jsem pohnul hlavou zabořenou do sedačky pasažérky a pohledem do strany se konečně zorientoval v prostoru. Výšku jsem odhadoval na 200 metrů, ale rychle jí ubývalo. Co je sakra s tou nohou? Padákové šňůry se do ní zařízly, tekla krev a nějak se nedařilo jí vyprostit. Viseli jsme jako netopýři hlavami k zemi a já ještě dvě vteřiny doufal, že nohu vymotám, padák se nafoukne a normálně doletíme. Výšky ale bylo už málo, na sentiment nebyl čas a křičel jsem na Jáju "Záložák, záložák, záložák, honem…!" aby nebyla moc nervózní a věděla, že se chystáme k záchraně. Chudák holka, mlčela jako hrob a jen se křečovitě držela popruhů. Jednou rukou jsem se snažil vytrhnout záložák, druhou jsem rval ty pitomé šňůry z nohy. Ani jedno nešlo, záložák bylo třeba hodit proti velké odstředivé síle. Další vteřina uběhla jako voda. Jája byla skvělá, žádná hysterická ženská, neječela, nic. Byla jen trochu v šoku. Koukl jsem dolů, byli jsme spíš asi nad kamením pláže než nad vodou. To bude průser, dole z nás bude jen kaše. Asi mi to dodalo síly, vytrhnul jsem rukojeť a už od nás letěl balíček spásy na zářivě bílých šňůrách. V ten samý okamžik jsem druhou nohou odkopl botu na noze, za kterou jsme viseli a šňůry se vyvlíkly. Nad kotníkem zůstal spálený krvavý šrám od tenkých šňůr, vem ho čert. Bota se rychle točila a spadla dolů na břeh, čímž označila místo našeho brzkého dopadu. Další vteřina. Co je sakra s tím záložákem? Zkroucenou hlavou jsem ho viděl kolem nás poletovat sem a tam. Teď jsem si začal myslet, že jsme definitivně v háji. Kupodivu se mi nepromítl dosavadní život před očima, jak se to píše, nýbrž jsem si vzpomněl na scény z katastrofických filmů, kdy letuška ve skoro zničeném letadle s omdlelými piloty sedí v kokpitu, neví co má dělat a před ní se rychle protáčejí výškoměry. Tak právě takový výškoměr s ubývajícími číslíčky jsem před sebou viděl a bezděky jsem se tomu zasmál. Čtyři vteřiny do hlíny. V tu ránu trhnutí dozadu a neskutečná úleva. Záložák zabral. Netrvalo mu to hodinu, jak se nám zdálo. Byly to vteřiny. Pochopili jsme Einsteina. Dilatace času je někdy úděsná věc. Díky, Tomáši Braunere, dobře jsi to ušil! Posledních pár desítek metrů jsme měli hlavní padák před sebou, záložák za sebou a jeli s tím vzduchem jako s koňským spřežením. Hnedka jsem zatočil nad moře. Hlavní padák byl na okraji rozervaný, zřejmě bouchnul přetlakem bůhví v které chvíli. Teď nás to netrápilo, byli jsme z nejhoršího venku. Cákli jsme na hladinu, asi 20 m od břehu. Před dopadem jsme řvali na německé kursisty, kteří měli na břehu gumový člun, aby nás viděli a mohli pomoci. Dlouho nemohli nahodit motor, takže k nám nakonec dopádlovali. Hrozné chvíle - snažíte se udržet nad hladinou, ale s každým pohybem těla se zamotáváte víc a víc do šňůr. Než k nám dorazil člun, měli jsme dost, byli jsme v koncích se silami. Když jsme stanuli na břehu, klepali jsme se jako sulc. To zase byla akce!

    Za chvilku přilétali naši přátelé shora. Byli z toho špatní. Okamžitě nám začali pomáhat. Martin Pýcha s Martinem Chvojkou nám dali svoje suché oblečení a dřeli se s padákem z vody ven. Celý večer pak také záložák i tandem koupali ve vaně, aby z něj smyli agresívní mořskou sůl.

    Přátelé, kteří nás pozorovali nahoře, nám dali přezdívku "Apollo" - že prý jsme se snášeli jako kosmická loď do vln oceánu. Jáje hned dali přezdívku Apolenka. Prý jsme vypadali jako když děláme looping, poté jako zabalení do vlajky, padající z letadla dolů.

    Večer jsme se všichni sešli a pořádně se opili.

Úterý, termický den
    Ten den fungovala termika snad nejlíp. Stále foukal příjemně slabý východní vítr, v některých chvílích ovlivněných termikou. Během dopoledne přibylo hodně kumulů, které antibríza ve výšce zanášela v podobě stratokumulů daleko nad moře. Tím se však celá pláž zastínila a termika pozbyla na důraznosti. Na pláži ten den nebyl moc velký provoz - všichni létali dlouhou dobu nahoře kolem svahů, chvílemi mizeli v mlhavé oblačnosti. Nad mořem byl ovšem hustý figurový provoz jako při nějakém akrobatickém leteckém dni. Rakušáci a Němci tu pálili jednu negativku za druhou, fullstally, B-stally, klapance a nádherné spirály skýtaly zajímavou podívanou. Jeden borec se provrtal negativkou až do moře. Ještě že nenašel špunt, protože do druhého dne by se určitě vypustilo. Někdo se snažil rozkývat padák do loopingu, ale dupalovský přehup vrchlíku horem jsme neviděli.

Středa - počasí se zhoršuje
    Ráno bylo sice krásné počasí, ale pofukoval silnější, tentokrát jihozápadní vítr. Na startovišti je jen naše parta a dva rakouští piloti světové desítky, kteří testují padáky Nova; Holzmüllerovi je přes čtyřicet, bydlel ve stejném hotelu, kde měl zaparkovanou zaprášenou krossovou motorku a měl stejný styl kroužení, jako Whittal.

    Z našich startovali jen Martin Chvojka a Toník Pallas na Espritech. Vítr zesiloval a byl studený. Toník letěl raději rovnou na pláž, Martin chvilku poletoval nad pobřežím a pak, když se pracně protlačil proti větru, tam přistál také. Shora bylo dobře vidět na bílé peřeje na vlnách a jak podotkl Petr Bernát, to už znamená silný vítr, při němž se létat nedá. Všichni vzali bágly na záda a šli zpátky k autům. Během dne přibývalo oblačnosti, večer už byl chladný, obloha temná a vítr slyšitelně lomcoval s palmami kolem La Plage.

Poslední dny ve znamení větru a deště
    Ranní probuzení v Jakubově obytňáku bylo nepříjemné. Venku vichr, mlha a zima. Jako každý den jsme pověsili na zpětné zrcátko vak s vodní zátěží, kterou jsme se myli. Dnes to ale určitě nebylo krásné a příjemné jitro se sluncem sotva vylezlým nad mořský obzor. Anténní lana rozvěšená na stožárech na kopci za námi, teď ovšem skrytá v mlze, zlověstně hučela jako turbína letadla. Mdlé světlo v mlze po chvilce ztemnělo a najednou prásk - bouřka. Moc dobře jsme se tam nahoře necítili.

    Když jsme sjeli dolů k hotelu, nabrali jsme naše přátele a vyrazili omrknout Monaco. Je sice pozoruhodné, ale raději bychom lítali. V přístavišti se kolébaly nádherné lodě, kolem stojí nádherné domy. Nám by bylo nádherně asi někde jinde a výše. Zamířili jsme do proslaveného oceánografického muzea J.Y.Costeaua, to jsme nemohli vynechat. Kromě jachet, kasína, knížecího zámku, závodní silnice pro F1, romantických uliček a krásných hor kolem je to asi tak všechno, co stojí za shlédnutí. Prohlídka muzea trvá několik hodin, při nichž si můžete odpočinout třeba v kinosále při shlédnutí třídimenzionálního filmu (za pomoci polarizačních brýlí) o podmořském životě. Největší atrakcí muzea jsou akvária v dolním patře. Tam se většina z nás poprvé v životě ocitla tváří v tvář na centimetry blízko poměrně velkým žralokům. Jejich těla jsou úžasně aerodynamická, tedy spíš hydrodynamická. Stálo by za úvahu nakoupit menší stádečko těchto paryb do našich paraglidingových škol kvůli výuce aerodynamiky.

    V pátek a v sobotu sice bylo polojasno, ale stále vanul silný vítr nad 10 m/s. V sobotu dopoledne jsme naložili auta a vyjeli k domovu. Nejeli jsme však podél pobřeží jako při příjezdu, ale v Mentosu jsme odbočili na sever, do hor, kde asi po 40 km jízdy je vesnička Sospel a přímo nad ní kopec se startovištěm. Počítali jsme s tím, že by se mohl odpoledne silný vítr utišovat a my že bychom si ještě trochu zalítali. K tomu však nedošlo. Na nebi byly tak ukázkové věžovité kumuly, že nebýt takového větru, zalítali bychom si naprosto excelentně. Aspoň jsme si prohlédli startoviště, prostorné a travnaté, skloněné k jihu. Převýšení mohlo být kolem 400 m, dole dobré louky na přistání, větrný rukáv.

    Nemělo cenu vyčkávat. Dali jsme si něco k jídlu a jeli domů. Otravnou dlouhou cestu tedy určitě popisovat nebudu a každému z vás přeji, aby v nějaké soutěži vyhrál rychlé letadlo, protože takovéhle jízdy jsou příšerné a vyčerpávající.

    Sotva jsme se trochu a nedobře vyspali (hlava duněla jako zvon), jeli jsme s několika účastníky zájezdu do Zbečna, kde jsme si opravdu dobře zalítali a učinili tak tu správnou leteckou tečku za pěkným výletem.


Informace pro vás:
    Startovací místo se nachází na výběžku kopce Monte Gros, vypínající se nad mořem do výšky necelých 700 m mezi Monakem a Mentosem. Cesta k němu vede z Cap Martin nahoru městem, skrze malý tunel, kolem benzínové pumpy. Na křižovatce s "obeliskem" (jakýsi bílý kámen) se odbočí prudce doprava a jede se k hotelu, který má na střeše velké neónové V. Hotel stojí na vysoké skále nad mořem a je dobře vidět ze všech stran. Zde je křižovatka, kde se dáme doleva na La Turbie, kam také dojedeme. Je to městečko přímo nad Monakem se zajímavými zbytky kláštera, který je ze všech stran dobře viditelný. Tam, ještě před náměstím, se odbočí velmi ostře doprava, v místě s nějakým autoservisem a benzínovými stojany. Pak už se jede jen po této silnici v serpentinách až nahoru , kde jsou golfová hřiště. Teprve, když silnice přestane stoupat a otáčí se levou zatáčkou kamsi na golf, vede v této zatáčce v přímém směru už úzká asfaltová cesta, mírně z kopce, která asi po kilometru končí. Tam zaparkujete auto a startovačka je odtud krásně vidět zhruba 400 m vzdálená. GPS souřadnice startovací plochy jsou N43° 45.935´ E007° 26.566´.

    Přistání je výhradně na pláži pod nádražím u Cap Martin. Je na ní kamení a jemný písek. Pláž je dlouhá kolem 200 m a široká tak 30 m. Asi není vhodná pro úplné začátečníky a méně rozlítaní piloti by klidně mohli lítat s plavacími vestami pro svojí vlastní bezpečnost. Za výjezd gumového motorového člunu ke vzducho-plavci se platí 500,- franků a to je dost. Francouzská frekvence, všeobecně používaná (asi jako u nás 147,520) je 143,900 MHz. Každých celých 15 minut se na frekvenci 143,9875 MHz ozve hlasem automatický anemometr z různých kopců a ohlásí aktuální směr a rychlost větru. Jistěže ve francouzštině. Prý je tento kmitočet rozšířený po celé Francii. Další zprávy o počasí lze poslouchat nonstop na kmitočtech 156,425 - to je italská informační služba o počasí pro námořní dopravu, kde je v italštině a angličtině pomalu a srozumitelně neustále opakovaná povětrnostní situace a její předpověď pro různé sektory Středozemního moře. Obnovuje se patrně každých 6 hodin. Přímo z Monte Carla vysílá služba Meteo France pro námořní plavbu na kmitočtu 161,750 ve francouzštině a angličtině prakticky totéž, co služba italská. Bohužel, chlapík, co to namlouval, jednak mluvil neuvěřitelně rychle, jednak ve své výslovnosti zapomněl dělat rozdíly mezi oběma jazyky a tak jsem byl při poslechu značně udiven, že ta francouzština je vlastně angličtina.

    Anglicky se tu ostatně nedomluvíte nikde. Lidé jsou však milí, vína velký výběr v cenách podobných, jako u nás. Pětilitr stolního vína vyjde na 50 Fr, ale je to čajíček; chleba z La Turbie chutná výborně, stojí asi 5 Fr, ale je skoro dutý. Krajíc se ani nedá namazat, samá díra a rozpadá se v ruce. Jídlo se prostě musí vzít z domova. Mimo sezónu se tady dá bydlet v hotýlku za nějakých 1500 Kč na týden. Připlácí se turistický poplatek 5 Fr na den, dodatečně se platí voda a elektřina. Cena za hotel pak trochu vyleze výš, ale pořád je to láce.

    Cesta je dlouhá. Platí se dost poplatků - průjezd Brennerským průsmykem, italské dálnice (tak asi 2,60 Kč na jeden kilometr, ujedete tam i zpátky minimálně 1000 km jen po Itálii), dálnice v Rakousku i ve Francii. Vyplatí se jet ve více lidech jedním větším autem.


    Počasí i lítání je v tuto dobu pohodové, vesměs pěkné. Je to taková nenáročná oddychovka, zdá se, že divoká nebo výrazná termika nehrozí. Ideální lítání pro pokročilé začátečníky umožňuje hlavně dělat figury nad mořem nebo zkoušet poletovat v termice. Na to, co tento terén nabízí, je však zbytečně daleko, 1300 km z Prahy. Bude-li vám v Česku v zimě smutno po létě, pak se zajeďte mrknout k azurovému pobřeží a jistě nebudete zklamáni.