Chcete na tomto místě svoji reklamu ?



Táborité

Petr Dvořák

    Kolem Tábora je mírně pahorkatinná jihočeská krajina s nevýraznými převýšeními. Kam oko dohlédne, nikde žádný inteligentní terén na létání. Proto je docela s podivem, kolik se na táborsku schází padáčkářů. Někteří létají více, jiní spíše jen rekreačně, ale všechny spojuje letecký duch a stejné vzdušné bláznovství. Mají svůj klub, svůj občasník - časopis tištěný na kopírce, své výlety a zájezdy, klubová trička. V čele klubu stojí Slávek Černý, dlouholetý a zkušený paraglidista, který se účastnil třeba náročné soutěže Dolomitenman. Zdejší parta lítačů si říká SUP - Sezimovo Ústí Paragliding. Slávek sám u samotných začátků klubu nebyl, o tom mi povyprávěl Roman Novák: "Začali jsme už velmi, velmi dávno. Pračlověk Homo paraglidingus tady na táborsku byl Pepa Dušek, který si přivezl z Německa olítaného Biga. Znali jsme se s ním ze špagátu a z výškových prací, a spolu jsme také zkoušeli první lety. Postupně se přidávali další a další, kteří nás třeba viděli, jak tady pobíháme na těch našich mezích, a dnes je nás docela dobrá partička. S Pavlem jsme předtím jezdili na surfu a já původně nechtěl o lítání ani slyšet. Říkal jsem mu, že když spadnu do vody, tak je to v pohodě, ale když spadnu s padákem, tak to přece bolí. Pak jsem to jednou zkusil a propadl lítání napořád. Založili jsme tu klub, protože peníze nikdo z nás neměl a tak jsme koupili na splátky padák klubový. Potom jsme poznali, že jeden padák na X lidí nestačí a tak se náš park křídel rozrůstal. Dneska máme každý svůj padák, i když je mezi námi jedna dvojice, užívající jeden společný padák." Táborští létají na různých značkách, oblíbené však mají padáky od Sky Paragliders. Někdo má starší kusy od Boomerangu, vzrůstá obliba Mac a Easy Fly.


    Dnes je platících členů klubu dvanáct a spousta dalších se do klubu přidružuje. Slávek nedávno získal instruktorskou licenci a hned začal napravovat, jak říká, legislativní stránku věci - řada lidí létala (ač dobře) celé roky bez pilotního průkazu, takže jim pomohl k získání průkazu, aby bylo všechno v pořádku. To je zvlášť důležité při provozování navijáku, který je z drtivé většiny jedinou možnou cestou, jak se ve zdejším kraji dostat s bezmotorovým padákem do vzduchu.


    Naviják je kapitola sama o sobě. Kluci jej postavili sami v rekordní době dvou měsíců letos na jaře. Prozatím je hlavním inspektorem paraglidingu schválený jen k tzv. zkušebnímu provozu, což znamená, že na něm nesmějí vzlétávat žáci.

    Slávek ale upozorňuje: "Vzhledem k tomu, že dosud neexistuje žádná oficiální směrnice pro provoz navijáku, máme jej pouze ve zkušebním provozu. Do konce roku by měl nástupce Richarda Plose připravit konečně směrodatnou směrnici. V podstatě u nás jsou dva názorové proudy - jedni zastávají automatickou převodovku, druzí standardní lamelovou převodovku. Náš naviják má lamelovou, máme na něm měření tahu a naviják funguje naprosto v pohodě. Ale uvidíme, s čím vyrukuje směrnice."

    Slávek a Roman připomínají, že dosavadní provoz navijáku byl zcela bezproblémový, startují na něm i lidé, kteří v životě na navijáku neletěli a neměli s tím žádné starosti. Pro stavbu navijáku byli paraglidisté značně nadšení: během tří dnů rozebrali starou Mazdu 323, na šasi posadili motor a pokračovali ve stavbě. V průběhu šesti týdnů dospěli k provozním zkouškám, dolaďovali a dokonstruovávali další detaily, např. řádkovací zařízení nad navíjecími bubny.

    V současnosti vyjíždějí SUPáci se svým navijákem na staré záložní vojenské letiště kousek za Tábor, kde mohou rozvinout podél asfaltové dráhy celá lana. Přestože letištní plochu armáda, která je vlastníkem, nevyužívá, i tady jsou prý problémy s provozem na travnatých plochách. Pokud zrovna zdejší piloti nevyužívají naviják, jezdí za létáním na vzdálenější kopce do Beskyd nebo do Rakouska. V blízkosti mají také několik meziček s malým převýšením, tak 30 - 60 m, na nichž se prý dá bezvadně vyblbnout. Výkonnostně létat - termiku a přelety - se snaží především Slávek, jenž si vyzkoušel, že i tady lze za dobrých podmínek slušně odletět. Srovnává dnešek a dobu před nějakými dvěma roky: "Tehdy jsme vlítli do termiky a byli z toho celí špatní. Říkali jsme si, jaký je to ve vzduchu bordel a už abychom byli na zemi. Dneska je to zcela jiné. Skoro se hádáme, kdo půjde ve správnou chvíli na naviják jako první, který chudák bude dělat navijákaře, a tak dál." Při plánování přeletů,pravda, malinko zaclání budějovické MCTR a MTMA. Provoz na tamějším letišti je prý skoro nulový, nicméně piloti nechtějí riskovat a zbytečně porušovat předpisy.

    Naviják samozřejmě neslouží jen členům klubu SUP. Každý, kdo si chce zalétat, je v klubu vítán. Starty jsou opravdu velmi levné, vyjdou podle množství vzletů na 50 až 70 korun. Je to samozřejmě jen malý přínos do celkových nákladů na výstavbu a provoz navijáku, na nějž se všichni členové klubu finančně skládali. Lana jsou dlouhá 1300 m a dokáží padák vytáhnout podle větrných podmínek do výšky 200 až 600 m.


 Návrat na domovskou stránku