Jedné červencové neděle jsem se jako obvykle s klukama na severu domluvil na lítání v Krušných horách, jinak řečeno na Krupce. Den byl jako malovaný a tak nebylo divu, že se nás na startu sešlo i s Němci 15 pilotů a další piloti z Varů pod Mildovým vedením byli na cestě.

     Na startu obvyklá drbárna, fóry a přípravy k letu, focení protokolů atd… Startoviště jižního směru je pouze pro jednoho pilota, ostatní prostě čekají. Po startu Myšáka a druhého paraglidisty jsem spěchal na start. Pomocníci ochotně roztáhli éro, vše vypadalo O.K. a přicházející termický interval mi dával zelenou ke startu. Křižák, otočka, běh a letím… Ale co to, není to jako normálně, opomenuté zapnutí nožních popruhů mi rázem z posedu udělalo parašutistickou stojící figurku. Počáteční smích na startu ustával, jak všem docházela vážnost vzniklé situace. Prsní popruh popojel nad prsa, ale zatím mě bezpečně držel. Rázem jsem si vzpomněl na příhodu propadnuvší dívenky, která také opomněla zapnout nožní popruhy. Propadla a volným pádem letěla, ale naposled. K prdu jsou vám záložáky, chránič páteře, airbagy a ostatní výstroj, ze které se postupně vyzujete. Začínal obrovský souboj s časem, který záležel pouze na mé chabé fyzické kondici (držel jsem váhu svého 97 kilogramového těla) a termice.

    Co čert nechtěl, to nastalo. Neustálé pípání vária bylo nekonečné a já stoupal v přímém letu. Když jsem nastoupal 80 metrů, tak už jsem pod sebou měl propast 400 metrů a blížil se do rovin (převýšení kopce 320m). "Kdy už ta termika skončí?", honilo se mi hlavou, "skončí někdy?" Ve vysílačce jsem zaslechl radu od Radima H.: "Vytáhni se, mělo by to jít v pohodě, já to dělal." Můj pokus doprovázený zběsilým kopáním nohou byl neúspěšný, i když jsem se vytáhl o metr. Prostě chyběla třetí ruka, která by mi nasunula sedák pod zadek. Tento artistický výkon mi sebral tolik sil, že jsem litoval uposlechnutí zaručené rady. Prsní popruh jsem měl pod pažemi a na řidičky jsem sotva dosáhl. Popruh mě začal škrtit a integrálka rvala hlavu někam dozadu, takže jsem viděl pouze jedním okem, které koukalo spodem přilby.

    Už to zdaleka nevypadalo, že v pohodě doletím do rovin, jelikož síly ubývaly. Jediné plus bylo, že vário přestalo pípat a já opustil nejširší stoupák, který jsme na Krupce zažili, což mi Myšák, který celou tu dobu točil kolem mě, potvrdil. Když svůj život počítáte na minuty, napadají vás nesmysly jako "kéž bych nalítl na rybník a pustil se, chci ještě vidět svého syna", atd. Držet se není věcí vůle, chtít můžete, ale nejde to. Zkuste viset v kruzích, kolik minut vydržíte? Pět, šest, sedm minut a dost. Já se držel 15 minut, na řidičky už jsem nedosáhl a prsní popruh byl místo v podpaží na bicepsech. Viděl jsem, že už moc nezbývá. Do rovin to moc nešlo, mé visící dvoumetrové tělo dělalo dostatečný odpor a já viděl, že když se udržím, budu neřízeně přistávat na rychlosti do zastavěné části Krupky. Ale měl jsem kliku, mých devět andělů, co mě doprovází mým životem a po denní šichtě odcházejí udření do důchodu, jak mi říkají kámoši, makalo i dnes a pořádně.

    Padák se stočil po větru a mířil ke kopci do lesa. To, že s větrem jsem to mastil pěkně rychle, mi bylo vcelku fuk, ba naopak, jelikož držení volných konců byla už pouze vteřinová záležitost. A vtom jsem potkal koruny vzrostlých dubů. Okamžitě mne oddělily od padáku. Jestli si někdo myslí, že v té rychlosti potká větev nebo držadlo, kterého by se chytil, tak ať na to hned zapomene.

    Padák sólo popolétl svých pár metrů, zatímco já propadl asi 5 metrů větví a 10 metrů holých kmenů. Náhle bum a co to? Žiju a jsem při vědomí. To je klika. Teď si uvědomuji, jak jsem udýchán z držení volných konců a co by asi bylo při vyraženém dechu. Nohy dobrý, trup také, jen ruka v lokti je otočená úplně na druhou stranu. A jak jsem byl v šoku, tak jsem ji pravačkou přitáhl k tělu do přirozenější polohy, mrkl kde je padák a sebral přilbu, která ze mě odlítla jako špunt od šampáňa.

    Při mé smůle a štěstí zároveň jsem dopadl do strmého svahu na vodorovnou cestu a asi jsem se složil jako štafle. To mi říkají kámoši, když padám z hospody, prostě nohy, bok, ramena a hlava. Mažu k nejbližší civilizaci svižným krokem po zmíněné cestě pro pomoc než omdlím. U prvního stavení zvoním hlavou na zvonek a nic. U dalšího stavení už chytají volně pobíhající "vlky" a ptají se, jak jsem se sem dostal.

    Až teď jsem zjistil, že jsem spadl do přísně střeženého muničáku a policajti mi říkají - "máš kliku, že jsme tě viděli dříve, než psi." Policajti se mě ptají, jak se jmenuji, atd., já naštvaně odpovídám, že jsem nenavštívil policajty, ale že jdu především za lidmi a žádám o pomoc. Ale to jim hlava nebrala a až po chvíli oba běží volat záchranku. Nic naplat, že říkám, ať tu jeden zůstane a že bych si rád vypláchl z pusy hlínu. Za chvíli jsou slyšet hlasy kámošů a tak policajt je běží nasměrovat ke mně, asi aby se vyhnuli granátům.

    Jaká byla úleva kámošů z Varů, když mne viděli! Byla prostě nepopsatelná. Milda mi hned ochotně půjčoval svůj mobil, jenže já si nepamatuji jediné číslo. Všechna čísla mám v mobilu, který je v sedačce a ta je na stromě. Ouška se mi snaží pomoct a sahá mi na ruku. Ale můj řev "ať táhne pět metrů daleko ode mne" ho vyděsí natolik, že to již neopakuje. Saniťáci mne nakládají a píchají do mne několik barevných vodiček. Na můj dotaz proč, když jsem vlastně zdravý, mi praví, že svému řemeslu rozumí lépe a na prosbu, že chci do Ústí, se jen smějí a říkají, že "ty jsi náš pacient" a myslí tím Teplice.

    V Teplicích po nezbytných rentgenech a rozstříhání kombinézy mi řekli: "Chlape vy to nemáte ani zlomený, pouze luxace lokte (vykloubený)". Za dvě hodiny Vám to pod narkózou srovnáme. To nevydržím čekat, vždyť mi i kůže praská, jak jsou ty kosti narvaný vedle sebe v nesprávné poloze. "Leda při vědomí chlape, ale to Vám neradím". Jelikož bolest je nesnesitelná, souhlasím s jedním pokusem. Ležím na zádech. Dvě sestry mne drží za ruku a doktor mi natahuje loket. Když tam skočí křičím na doktora "doktore laď to", protože vím, že už si na to podruhé šáhnout nenechám. Doktor se řechtá až se za břicho popadá, ale mně se rázem ulevilo od bolesti.

    Po dvoudenním pobytu v nemocnici jsem byl propuštěn do domácího léčení. Po čtrnácti dnech mi starou dlahu vyměnili za novou a po třech týdnech mi jí sundali. Nyní musím rozhýbat loket, který je řádně ztuhlý, abych mohl v září zase lítat. Padák, který byl při sundávání roztrhnut na tři kusy, je již spravený. Jedno obrovské ponaučení jsem si z toho vzal. Napíši si 10 předletových úkonů, které si před každým letem zopakuji a následně zkontroluji.

    Tímto bych chtěl poděkovat všem, kteří mi pomohli při této mimořádné situaci a ostatním radím, aby si dávali více bacha, než to odmáznou.