Poslední dobou pozoruji zvláštní věc. Nevím, jak je to možné, ale letové štěstí mi přeje již po několikáté právě v neděli. Výjimkou nebyl ani jeden srpnový víkend.

    Po náročné noci, strávené v mé oblíbené restauraci U Tatíčků a na diskotéce ve Zbečně jsem nasedl ráno do auta a vydal se směrem k Rané. Předpověď nasvědčovala pro pěkné polétání. Již v jedenáct hodin bylo od Loun vidět, jak nad Ranou létají padáky nad kopcem a mně poskočilo srdce. Den jako vymalovaný, modrá obloha ostře kontrastovala s vyrůstajícími kumuly. Parkoviště pod kopcem poloprázdné, asi všichni odjeli na ligové závody na Donovaly. Nahoře na kopci se vesele bavilo několik lidí včetně mého kámoše Malina a někteří z nich si píší cílové lety do Ostrova. Přidávám se k jejich vtipkování a chystám se na let.

    Zanedlouho pak sedíme na svahu v trávě a pozorujeme krajinu před námi. Nečekali jsme dlouho. Vpředu kdosi nalétl silný stoupák, který se právě odpoutal nad přistávačkou zvanou "motokros". Okamžitě nastal útok vpřed; všichni jsme nalétli stoupání a dostali se zhruba do výšky 1500 m nad Ranou. Směr větru nám ukazoval kouř z hořícího pole s obilím pod námi, které muselo jen malou chvíli předtím chytit. Kolem mne létaly ještě další dva padáky. Přímo před sebou mám Honzu Grossmanna, který marně hledá stoupák nad elektrárnou a později ho nachází kdesi nad poli vlevo v mizerné výšce. Cítím oprávněné obavy o ztrátu výšky, nemám štěstí a s rychle ubývající výškou nadlétávám až nad vesničku Polerady , kde ve stometrové výšce ustřeďuji nepatrné stoupání kolem pouhých 0,2 m/s. Tento stoupák postupně zesiloval až na 5 m/s, avšak pod základnou byly citelné silné turbulence. Neměl jsem s sebou ani mapu, foťák mi vypověděl službu týden předtím jako naschvál při snaze vyfotit mojí rodnou vesničku Kublov z výšky, takže jediné, co mi zbývalo, byl let podle mých chabých zeměpisných znalostí.

    Vydal jsem se tedy směrem k Chomutovu. Sledoval jsem Honzu a Malina, který se zvolna přibližoval a každou chvíli dotáčel základny. Nad Chomutovem bylo termiky dost. Další stoupák, jenž po ustředění ukázal až 6,5 m/s, byl klidný. Zanedlouho jsme nalétli s Honzou vedle sebe a při tom našem setkání jsme pokřikovali hlášky jako "To je super, co?!" nebo "Paráda, to tady dlouho nebylo!". Vário trvale ječelo a výškoměr ukazoval 2800m MSL.

    Malin mezitím vytočil o kus dál a vydal se směrem na jihozápad. Nemohl jsem si pomoci a točil jsem tak dlouho, dokud to šlo. Na hranici 3000 m mi byla pořádná zima a zamrzal nos, a tak přišla na řadu pořádná spirála. Mrzly mi i ruce, ale rukavice byly nedosažitelné v zadní kapse postroje. Pod mrakem už nikdo nebyl a já zamířil nad hřebeny Krušných hor. Nad nimi jsem pokračoval v klidném letu, ale byla tu oblast velkého rozpadu oblačnosti. Klesání kolem 5 m/s se zdálo nekonečné a u Prunéřovské elektrárny vypadal můj let dost katastrofálně. Ve výšce komínů už jsem žadonil boha přeletů: "Pomoz mi, ať tu někde nevyhniju!" A on mi pomohl. Z nuličky jsem se vyškrábal opět až nad hřebeny.

    V dálce vykukoval Klínovec, pohled na Klášterec a Kadaň mě dělal nevýslovnou radost. Občas mi před očima přeletěl Honzův žlutý padák a spolu jsme také na další cestě dohledávali nové a nové stoupavé proudy. Někde nad vesničkou Srní byl silný, ale úzký stoupák, který byl hutný svojí turbulentností. Můj Heaven RX, na který nedám vůbec dopustit, mi neustále klapal. Pak jsem se s další nadějí na dlouhý let přiblížil víc ke Krušným horám směrem ke Klínovci. Tady jsem pozoroval, jak výrazně zesílil vítr od jihovýchodu. Pozoroval jsem krajinu a nemohl se nabažit toho pohledu.

    Zanedlouho mám pod sebou městečko Kovářská. Tady jsem jako malý kluk s rodiči a kamarády holdoval zimním hrátkám a radovánkám u strýce na chalupě. Jednotlivé domy, sídliště, městský úřad i strýcův dům šly krásně rozeznat. Říkám si - udělat tak přepadovku z padáku, to by bylo! Ale jak bych se dostal tady z těch zapadlých končin zpátky na Ranou? A co když vůbec nejsou doma? Spíš mně lákalo letět do Ostrova a tudíž myšlenka pokračovat v letu vyhrála na celé čáře. Pohled na Klínovec a za hranicemi na německý Oberwiesenthal s vysílačem na Fichtelbergu ve mně vyvolal dávné vzpomínky na školní lyžařské zájezdy a cesty do tehdejšího NDR. Teď vidím všechno pěkně z výšky a mířím k Ostrovu. Proti zesílenému větru je docela těžké se prosadit, ale s pomocí fungující termiky to jde. Nad Jáchymovem si ještě přitáčím důležité metry výšky a poté se vydávám nad město Ostrov. Malin zde někde přistál, ale to jsem v té chvíli ještě nevěděl. Stoupání tady je, nic extrovního, ale pár set metrů výšky dalo. Kumuly nechávám za sebou a nalétávám do oblasti, kde je absolutně jasno, nikde ani mráček. Bezoblačná termika tu ovšem existuje.

    Pokračuji dál v letu podél pohoří, potkávám zde krásné dravce v různých výškách a pomalu prolétávám oklikou mezi kopci, abych byl dostatečně daleko od Karlových Varů s dopravním letištěm. To mi dělá trochu starosti. Letím stále dál a přede mnou plachtí Honza. Začínáme se honit jako na dostizích, Honza má už jen pár metrů výšky nad posekanými poli a já se rozhoduji přistát u něj, v blízkosti vesničky Hroznětín. Pole však byla termicky docela aktivní a tak jsme ještě nějakou výšku přitočili. Setkání ve výšce bylo zase plné srandy a s našimi nadšenými pokřiky jsme doklouzávali, padák vedle padáku, až nad vesnici Děpoltovice, kde jsem křiknul na Honzu: "Kde to složíme?" Za vsí jsou dvě louky, rozdělené cestou. Na jedné se pásl samotný býk, ovšem mohutný. Tak tady raději ne, to bychom možná dost riskovali. Na druhé straně louky stádečko krav a k nim jsme se snesli. S Honzou jsme přistáli ve stejném okamžiku a okamžitě si běželi poblahopřát. Dál bychom už ani letět nemohli, začínalo tu CTR Karlovy Vary. Sbalili jsme paďoury a přesunuli se zrychleným tempem do místní hospody, kde jsme se vydatně občerstvili. Také jsme zavolali kámošovi Malinovi. Naši společní přátelé Alena a Jakub pro nás všechny z Rané přijeli. S nimi jsme pak dorazili zpět na Ranou, dost unavení. Ale krásně unavení.

    Trasu Raná - Chomutov - Klínovec - Děpoltovice jsem ulétl za 3 hodiny 15 minut; byla dlouhá 75 km.