Jaro a teplá část roku je ještě v nedohlednu, ale to vůbec nemusí být překážkou v našem malém kursu načasování správného okamžiku ke startu s padákem. Jak rozpoznat tu správnou chvíli, kdy se máme rozeběhnout a vzlétnout, abychom mohli začít "šroubovat" ve stoupavém proudu a získávat cenné metry výšky? To je častá otázka kursistů i pokročilejších pilotů, kteří mají touží létat přelety a shlížet na zem z velké výšky.

    Předpokládejme termický a slunný den s kupovitou oblačností bez výraznějšího vertikálního vývoje, která se nerozlévá do vrstvy stratokumulů díky zvýšené vlhkosti ve výšce. Takové dny bývají nejčastěji na jaře a v létě, zřídka v časném podzimu a v zimě prakticky vůbec. Ve vysokých horách typu Alp, Nízkých Tater nebo Malé Fatry je situace poměrně jednoduchá, protože většinou stačí odstartovat téměř libovolně a zamířit nad vhodný terénní podklad - skalní strže a rokliny, do nichž svítí slunce, tmavé lesy, vydutě prohnutý terén, alpínské louky. Nad nimi bývá termika skoro permanentně a kdyby náhodou naše předpoklady nevyšly, skýtají vysoké hory dostatečná převýšení k tomu, abychom déle klouzali a měli více času vyhledat termiku jinde.

    Středně vysoké hory, jako jsou Beskydy nebo Krkonoše, jsou také ještě poměrně vysoké a i pouhý slet trvá dost dlouho na to, aby byl čas hledat termiku. Více se však vyplatí počkat doby, kdy v okolí zpozorujeme známky existujícího stoupavého proudu.

    Malé kopce jsou pro uchycení v termice nejméně vhodné, ačkoliv při zdařilém nástupu do termiky je možné i z převýšení několik málo desítek metrů odletět na přelet. Vyžaduje to však buď velkou náhodu nebo značné pilotní zkušenosti. Na menších kopcích s převýšením 100-250m si musíme okamžik ke startu pečlivě rozvážit, protože při pouhém klouzání dolů počítejme trvání letu zhruba minutu na každých 100m výšky, tedy bychom letěli přibližně 1-3 minuty, což je žalostně málo času na hledání stoupáku.

    Stoupavý proud je pohyb vzduchové hmoty vzhůru a můžeme jej přirovnat k pouťovému balónku, který jste upustili a on vám ulétá vzhůru. Balónek rozráží vzduch jako loď a stejně jako ta generuje kolem sebe vlny na hladině, jsou podobné vlny i kolem vystupující termiky.

    Někdy se projevují jako turbulence, které nám klapají padáky, jindy je pohyb termiky mírný a turbulence jej téměř neprovází. V každém případě termický stoupavý proud znamená pohyb vzduchu a ten se projevuje různými přírodními znameními a úkazy. Je jen na nás, abychom tyto projevy dokázali identifikovat a máme napůl vyhráno v cestě do oblak.

    Představme si, že se nacházíme na startovišti na svahu a sledujeme dění dole. Vane-li silnější vítr a náhle ustane, je to proto, že nepříliš daleko před námi se utvořil výrazný stoupák, který jednak odebírá větru část jeho kinetické energie, jednak jaksi "stíní a zaclání" laminárnímu větrnému proudění. Odstarujeme-li a letíme rovně vpřed, nalétneme brzy razantní stoupání. Musíme ale být opatrní a v silnějším větru (ale pozor - nikoliv v duňáku 10 m/s, v němž létají už jen blázni) očekávat také tvrdší podmínky. Jestliže naopak vane celkově vítr velmi slabý, je vhodné vyčkat, až ucítíme závan termiky, kdy se vítr rozfouká. Vůbec nejlepší je, přijdeme-li na kopec a nějaký čas sledujeme výkyvy rychlosti i směru větru. Přitom pozorně koukáme na ostatní piloty, kteří odstartovali, co se s nimi ve vzduchu děje. Termika se často odtrhává od zemského povrchu ve víceméně pravidelných intervalech, které bychom měli vypozorovat. Identifikujeme-li například tři intervaly, jdoucí po sobě třeba po deseti minutách (sledujeme rovněž, jak dlouho vane vítr zvýšenou rychlostí, než se opět uklidní), můžeme se správně nachystat k letu a vyčkávat na interval čtvrtý, jehož "čas odjezdu" si snadno spočteme. Jakmile pozorujeme opětovné zesílení doposud slabého větru, startujeme. Ještě lepší je, máme-li naše pozorování podepřeno dalšími důkazy výskytu termiky: vidíme jiný padák, jak před kopcem vlétává do stoupavého proudu, vidíme stromy na svahu pod námi, jak kmitají větvemi v nastálém termickém závanu, fléry a větrné rukávy při úpatí na přistávačce se prudce třepetají a vlají směrem ke svahu, před kopcem ve vzdálenosti pár desítek metrů létají dravci nebo hejno vlaštovek či rorýsů (chytají mušky, které unáší vzhůru termický stoupavý proud - ostatně, znáte pořekadlo, že létají-li vlaštovky vysoko, pak bude pěkné počasí?). V takovou chvíli není nač čekat a pokud nezkazíme start, můžeme mít velkou naději, že v následujících minutách budeme úspěšně kroužit v termice a získávat cenné metry výšky. A jak přitom letět, o tom zase příště.