Pod silou stoupáku, který točím, mně vrže sedačka jako staré sedlo. Dravost stoupáků, jež nás svými poryvy táhnou vzhůru zřídlým vzduchem nahoru nad 6000 metrů, je neskutečná. Krajina pod námi, svět sutě, skal a ledovcovych morén, dokresluje nevlídnost situace. Vzduch dále řídne a já lapám po dechu. Stává se z toho let o život. Dostavují se následky nedostatku kyslíku a já to vím.




    U mě doma jsme se Rob, Peter a já plně zabrali do balení šíleného báglu. Mia, moje čtrnáctiměsíční dcera, se motala kolem a vybírala si důležité části výbavy a tajně je strkala pod skříně, do myčky a košíku pro psa. Pokaždé, když jsme se otočili, abychom obdivovali pečlivě sestavenou hromádku věcí, hromada se zmenšila, místo aby rostla. V televizi v rohu začaly večerní zprávy.

    "Prezident Clinton dnes nařídil raketové útoky na základny teroristů na pakistánsko afgánské hranici. "Islámská fronta svaté války proti Židům a Američanům" vydala náboženský dekret, vyzývající všechny muslimy k útoku na Američany a jejich spojence. Teroristé říkají, že ......."

    "Je to někde tam, kam jedeme?", zeptal se naivně Rob.

    "Už to tak bude. Je to dole pod silnicí, odkud budeme startovat. Do prdele! Nevypadají moc přátelsky!"

    Na obrazovce se objevil roztřepaný záznam islámských mladíků z Islamabádu, jak se šílenstvím v očích pálí americkou vlajku a rozzuřeně mávají svými kalašnikovy na kameramana, potom střih a záběr, kde vyděšení Američané překotně nastupují do letadel domů, jako spráskaní psi. Otočili jsme se a podívali se na sebe, naše sny a plány mizely v dýmu kouře z hořících hvězd a pruhů!

    Chtěli jsme jet do Chitralu na afgánsko-pakistánské hranici a letět na východ podél pohoří Karakoram. Naše cesta byla načasována podle počasí.

    Zatímco jsme se měli opékat v suchém žáru pohoří Karakoram, zbytek Himaláje bude až do poloviny září splachován monzunem. Ale z politických důvodů byl teď Karakoram mimo a nám nezbývalo mnoho možností. Jenom jedna oblast ležela mimo monzun a nebyla ovlivněna rostoucím neklidem v islámských oblastech, způsobeným západním bombardováním. Byla jí odlehlá budhistická království Ladakh a Zanskar v severní Indii. Narychlo jsme změnili cestovní plány.


Konec srpna 1998 - tibetský klášter - Keylong, Himačal Pradéš, severní Indie
    Celá léta jsem snil o cestě do nejvzdálenější části indického Himaláje a Zanskar si toto označení rozhodně zaslouží. Samotné údolí Zanskar je dlouhé 300km a na obou stranách končí vysokými horami. Jediný způsob, jak se dostat tam nebo zpátky, je přejít některý z více než 4500m vysokých průsmyků nad údolím, které jsou 7 až 8 měsíců v roce zavaleny sněhem a přesto všechno tvoří nejisté a nejasné spojení se zbytkem světa. Nejlepší způsob, jak by se tam nám podobní mohli dostat, je samozřejmě doletět tam, a tak jsme se několik posledních dnů snažili zformulovat naše plány. Naším cílem pro dnešek je: přeletět desetidenní trek, který nás dovede do vzdáleného a skrytého budhistického království Zanskar.



    První stoupák rovnou po startu mně dává okusit to, co má teprve přijít. Šesti metry rovnou nahoru, horizont se rozšiřuje a jak kroužím vyše, drobí se na směsici nepřátelských útesů. Rob je už nahoře, červená tečka vysoko nad námi, která krouží pod rostoucím mrakem. Peter a já na sebe voláme při výstupu nad hranici 5000 m a rychle zapomínáme na ranní debatu o tom, jak první den zůstaneme nízko. Jsme skvěle nahoře. Je tady skvěle a užíváme si to. Ve výšce 5500m se pod základnou připojujeme k Robovi a vyrážíme nahoru údolím.

    Více v Pararevue - příloze časopisu Horská Revue.

© bobdrury