Sedím na letišti je nádherný letní den a před sebou mám panorama Zvičiny s naším hangárem ... je to dobrý, je vidět, že ti to myslí, odpoledne si dáš pár startů s gondolou a příští týden se jede do Jičína přeškolovat se na bejbinu, tak půjdeš taky.

    Z mého snění mě probouzí motor vracejícího se Typhoonu TL-32. Roman je tady a Zdeněk Doubek říká: "No vidíš, že se nikam neztratil." To patří trochu nervóznímu otci. Ví, že Roman je do letadel blázen a má to po něm. Vždyť také létá a vlastně to "zavinil", že kluk je po něm.



    Roman začal s modely už od pěti let a když už mohl, začal v roce 1998 létat a už 26.8.1998 složil pilotní zkoušky na TL-32 a stal se tak jedním z nejmladších pilotů UL v republice. Létat je krása, ale ty peníze! Pro kluka, jako je Roman, je to moc a tak pomáhá, kde to jde. Chodí na brigády a každou korunku prolétá. Né všichni mladí stojí za ..., jak se povídá. Jen musí mít ten správný cíl, no a přiznejme si to, i pomoc rodičů. Ono učení, Roman se učí opravářem kancelářských strojů a výpočetní techniky, zabere dost času. Zvláště, když se mu hlavou honí samé eroplány. Už zkrotil Typhoona a docela mu to jde, tak pokukuje po Sluce. To už je solo eroplánek a co víc, letová hodina je na ní podstatně levnější. Ale ví, že v letecké škole Zdeňka Doubka se musí umět a Roman umí, takže jeho sen létat Sluku se vyplnil. Možná, že při letu s ní je duchem v kokpitu F-16, či jiného brusu. Stejně jako jsem byl já, před 50 lety, v kokpitu Spitfira. Tehdy nám ho přilétal ukázat pačák pilot RAF Ota Hrubý. On a jeho Spit byl naším ideálem a touhou.

    Zatímco Roman létá, Anežka pečlivě myje v hangáru Tuláka a čeká až přistane, aby se Zdeňkem šla krotit Typhoona. Je to holka. Co na tom. Brácha a mamka létá také, takže nějaké to škádlení o čarodějnicích na koštěti si nebere. Když už někdo moc zlobí, dostane mokrou handrou. Tohle bylo na letišti vždy, mladí si museli svou bujnost nějak vybít. Štěstí, že u Zdeňka se bere v potaz, jak kdo pomáhá. Pak se dá i nějaká ta minuta letu pořídit levněji. To Anežka ví. Vždyť chodí na gymnázium a s penězi je na štíru, podobně jako Roman, takže se u toho mytí sejdou oba. Roman Ptáček a Anežka Jiříková, dva mladí, kteří přebírají štafetu tohoto krásného sportu a povolání.



    Přejeme si, aby se jim jejich sny staly skutkem a přejme si, aby si konečně i vláda tohoto státu uvědomila, co pro stát znamená člověk s tak vysokou kvalifikací, jako je pilot a patřičně tento sport podpořila. Je to padesát let, co jsem zde začínal, jako oni, aby se pak létání stalo mým povoláním na celý život. Tehdy jsem ještě nevěděl, že budu mít přese všechny problémy, které doba nesla to štěstí, že se dnes mé letové hodiny a starty počítají na tisíce a že jsem mohl okusit vzduch nad všemi pěti kontinenty. Proto jsem zde, abych Zdeňkovi pomohl a předal Romanovi, Anežce a všem dalším, kteří přijdou po nich to, co jsem se za padesát let naučil a prožil. A prosím všechny, kteří za ta léta nashromáždili zkušenosti, aby neváhali je předat právě těm mladým. Na nich bude záležet, jak se létání u nás bude vyvíjet dále. Neohrnujte nos nad UL, vždyť SK-38, na které jsem začínal, je podle dnešních parametrů také UL !!!