protože se bojím, že to ve mně kdesi v koutku duše zůstane a postupně mě to jako černý mrak zahltí.

    Život v roce 1999 mě od samého začátku fackuje. První jsem dostal hned na jaře. To mně doktoři určili závažnou diagnózu, a tak jsem včetně operace promarodil více jak tři měsíce. A protože jsem nemarodil a nerehabilitoval někde na konci světa, byl jsem informován o všem, co se v asociaci a v létání vůbec děje. Bylo pár radostných zpráv, Jihlavský Aerosalón a s ním související zasedání parlamentní letecké komise, slet v Nymburce a podobně. Naopak, ranou více jak bolestivou byly zprávy zejména o smrti známých pilotů.

    Jarda Londin, pilot navýsost výborný, dnes již není mezi námi. Mirek Forejt, zakládající člen LAA ČR, dobrý pilot, technik. Při zalétávání své poslední konstrukce, která ještě neměla ani jméno, zahynul. To bylo v sobotu 21.8. 99. V pondělí jsem byl na jeho pohřbu, abych se naposledy rozloučil. Ve středu večer 25.8. jsem se dozvěděl, že při letecké nehodě se Zlínem 142 v Rakousku zahynul můj brácha Ivan. Akrobat, mistr světa, pilot navýsost dobrý.

    A co teď? Mám dál prosazovat "Létání pro radost" ? Mám dál jásat nad každým podařeným vzletem a přistáním? Mám dál tvrdit, že létání patří mezi přirozenosti dnešního homo sapiens?

    Já i brácha jsme vyrůstali v jihočeské vesnici Hvožďany. Při několika setkáních absolventů místní základní školy nám pamětníci tvrdili, že jsme oba neustále dělali problémy místním občanům (těm starším), kteří nás museli stahovat z různých stromů, komínů a triangulačních bodů, kde jsme se producírovali před ostatními dětmi. S bráchou jsme se shodli, že si nás asi jen tak představují. Na nějaké výjimečnosti ve slézání výšek jsme si nepamatovali. Většina letců pilotů se chlubí tím, že již v mládí stavěla modely letadel. Pokud si pamatuji, nebylo to tak hrozné. Kromě papírových vlaštovek se nám občas podařilo slepit z jitrnicových špejlí téměř nelétající fantasmagorii. Na víc jsme neměli a i ty jitrnicové špejle jsme šlohli někde při zabíjačce. Pokud se týče předků, podle kterých bychom mohli zdědit nějaké buňky k létání, patřil snad mezi ně nějaký Tuček z Plzně, konstruktér kluzáku na přelomu 19. a 20. století. Táta byl sice domácí kutil, ale zemřel v roce 1948, kdy mně bylo 8 a bráchovi 6 let. Pamatuji si, že brácha kreslil tak fantastická letadla, včetně perspektivních pohledů, že mně to vždy fascinovalo a uvádělo do snění. Kam se hrabou "Hvězdné války". Možná, že právě proto jsme šplhali na ty nejvyšší větve stromu a tam jsme snili o nekonečné volnosti vzdušných prostorů a možná, že ty nejodvážnější představy směřovaly i do vesmíru.

    Ale na to si nevzpomínám. Jen mně občas blikne vzpomínka, že jsme se oba neradi prali a tak ten výstup do nejvyšších větví nás měl asi osvobodit od běžných vesnických praček "dolních s horními". Byl jsem o dva roky starší, a tak jsem cítil povinnost bráchu bránit. Ale už i v té době jsem se nerad pral, používal násilí, a tak ten únik na větve, únik do oblak, mně vyhovoval a současně povyšoval. Byl jsem na to patřičně hrdý.

    Přišel rok 1953, který považuji za zlom v našem rodinném životě. Brácha s mámou se odstěhovali z Hvožďan a já tu docházel "základku". K rodině jsem se již nevrátil zcela. Po ukončení základní školy jsem šel do učení a i když to bylo snad 2 kilometry od bydliště bráchy a maminky, málo jsme se vídali, protože státní pracovní zálohy, tak jak se tenkrát učiliště jmenovala, byly vlastně malou vojnou. Vycházka, propušťáky a podobně. Na druhou stranu jsem měl štěstí, že jsem se dostal do parašutistického výcviku, a tak jsem pozval i bráchu. Ten si sice musel rok počkat, ale potom se do toho pustil. Základní parašutistický výcvik, plachtařina až na vrchol, motorařina a letecká akrobacie. Já jsem se mezitím začal věnovat úplně jiným zálibám - literatura, novinařina, divadlo. A brácha, přesně dle jeho povahy, když se do něčeho dám, tak nepřebíhám a beru to zodpovědně, jel dál, až se vypracoval tvrdě na samý vrchol a získal titul absolutního mistra světa v letecké akrobacii. Byl a jsem proti němu břídil. Nikdy jsem neměl tak vysoké ambice.

    Když jsem se pustil do "páchání" Letecké amatérské asociace, vždy jsem měl před sebou příklad mladšího, ale o to slavnějšího (a to právem) bráchy. A co teď? Včera, 25.8. zahynul. A já si kladu otázku proč?

    Proč Forejt, proč Londin ?

    Možná, že bych našel důvod v avizovaných katastrofách souvisejících s koncem světa při zatmění slunce. Možná, že by se našlo vysvětlení v nějakých astrologických předpovědích, v předpovídání osudů, možná že by nějaká sekta našla vysvětlení v kosmické působnosti. Člověku se vždy uleví, když se nemůže smířit se skutečností, zvláště pak takhle bolestivou, když najde vysvětlení v nějaké nadpřirozenosti, která se nedá ovlivnit. Ale ono to tak není. Lidé prostě umírají. Pro nemoc, na silnicích, železnicích, při zemětřeseních, stářím, při záplavách a také při létání. O každé příčině smrti se dá říci, že se jí dalo předejít. A to je také poslední poselství těch, kteří zahynuli, nám žijícím. Ani Mirek Forejt, ani Jarda Londin a ani brácha Ivan určitě nevzkazují nelétat.

    Takže, přeji všem i sobě, aby létání bylo jen a jen pro radost.