Konečně jsem si uvědomil, co už vlastně dávno vím. Stejně jako ten starý indián, co už léta sedí na břehu řeky až si najednou uvědomí, že něco hučí. Plácne se do čela a praví "no jo, Niagara".

    Stejně tak i já a mnozí další už pomalu deset let prožíváme různá vítězství a škobrtání LAA ČR a celé to pachtění považujeme za normální, běžné. Úspěchy nijak zvlášť nezveličujeme a škobrtání chápeme. Byli jsme u toho od samého začátku, vlastně od narození asociace. A tak si vlastně ani neuvědomujeme co to kolem nás hučí, jak ohromný kus cesty jsme ušli, kolik jsme udělali, co jsme spackali, co se nám povedlo, k jaké veliké změně došlo v chápání toho co jsme okřídleně nazvali létáním pro radost. To všechno víme my, co jsme byli u zrodu, nebo ti, kteří mohou ocenit či kritizovat asociaci díky svým zkušenostem s létáním v totalitním režimu. Ale teprve minulý týden, na konci září 1999 jsem si uvědomil (a plácl se do čela), že existují také lidé, kteří nemají žádné vlastní poznatky s letectví za "totáče", neznají začátky asociace a tudíž, nemohou porovnávat. Vznikli jsme před deseti lety a tak dnešním dvacetiletým bylo 10, dnešním dvacetipěti letým bylo 15. Ano, i Patriku Sainerovi, dnešnímu reprezentantovi ČR v ultralehkém létání, s kterým jsem si minulý týden povídal, bylo v době kdy LAA vznikala teprve 16 let. Dost jsem se rozpovídal a domnívám se, že Patrik se zájmem poslouchal. Doslechl se ode mě, jak nebylo jednoduché v platnosti starého leteckého zákona založit organizaci, která by měla organizovat nějaké létání, co institucí se muselo vyjádřit a souhlasit, jak zvyk státních úředníků, že ke sportovnímu létání je tady jenom Svazarm, že hlavním garantem pro zájmové létání je jenom armáda a další a další problémy, stojící u našeho zrodu. Byla to však doba převratová a tak se dalo určitým tlakem ledacos prosadit, i když se na všechno nenašel příslušný paragraf v příslušném zákoně. Zapříčinili jsme tenkrát mnoho rozruchu a dokonce i jedna instituce chtěla žalovat druhou, která nám něco povolila, co se té první nezdálo.

    Ale já dnes nechci popisovat historii LAA. Chtěl jsem jen zdůraznit, že právě ti nejmladší z nás nemohou dnes chápat a s tím i promíjet naše různé nedotaženosti, chyby. Nepovažují nás jen za jejich zástupce, kteří tu jsou hlavně proto, aby jim vybojovali ta nejzákladnější práva létat. Jsme pro ně hlavně organizací, která byla státem pověřena poskytovat jim zákonem dané služby, včetně ochrany bezpečného provozu a to tak, aby to vyžadovalo méně byrokracie než může poskytnout stát.

    Přesto se domnívám, že občas se ohlédnou zpět do naší krátké historie nebude ani těm nejmladším na škodu. Bude totiž na nich, aby to co jsme doposud vytvořili, o co jsme se prali, zachovali a vylepšili.

    Jen tak pro zajímavost si přečtěte co jsme psali v Bulletinu č.4 (dnešní Pilot) v srpnu 1990.