Na počátku září jsme (Dušan, Jura, Pšenda a já) vyrazili na třítýdenní dovolenou do zemí jižních. Cílem bylo Španělsko, ale kvůli počasí jsme nakonec zůstali "jen" ve Francii. Do oblasti Provance, konkrétně do Barcelonnette jsme dorazili 1.9. ráno. Městečko se nachází v hlubokém údolí a hřebeny kolem byly výzvou.

    První informace o startu a podmínkách létání máme od místní PG školy. Instruktorka nám říká, že musíme rychle nahoru, protože od 2 hodin údolka znemožňuje přistání. Mezi řečí "přistála" asi 3 kurzisty, létající ve dvouminutových intervalech. Příliš jsme tomu nevěřili. Na pěkném startu jsme byli za chvíli a po kurzistech šli na to. Jura v místech, kde školní padáky letěly po dvou krocích, běžel svým Divine C skoro až dolů. Dušan přinesl balík šedo-žluto-zelené barvy, ze kterého vybalil první vyrobený Divine made in Sky. Padák se i navzdory svému vzhledu vznesl a s ním i Dušan, který padák ovládal trhanými pohyby řidiček. Pšenda odstartoval napoprvé jako Pája. Já jsem šel se svým historickým Tornádem poslední. Bylo to pěkné, ale turbulentní. Dvoumetrové se střídaly s 4-5 metrovými klesáky. Výsledek: 15 minut letu a auto na kopci. Ještěže jsou mezi námi sportovci Jura a Pšenda. Za hodinu máme auto a vyrážíme do St. André.




    Protože jsem při navigaci přehlídl odbočku na sedlo Col d'Allos, museli jsme jet okolo přes Digne. Na konci údolí Pšenda uviděl padáky, svahující nad ostrohem u St. Vincent. Okamžitě se mění plány a jdeme létat. Na startu nás zaujali francouzští piloti, kteří i za velmi silného větru startují zásadně popředu, a pak vše ponechávají na osudu (větru). Pokud náhodou startují křižákem, volí "bezpečnější" variantu s přehazováním řidiček. Místní piloti také milují rotory, rádi v nich přistávají, často na stromech. My jsme odstartovali bez problémů, vytočili jsme a zjistili, že se nacházíme na začátku skalnatého hřebene výšky až 2600 m. Nezaváhali jsme a vydali se po něm. Kolem se míhaly skupinky větroňů. Na rozdíl od Pšendy, který letěl při hřebeni, jsem naplno využíval silné stoupáky až pod mraky do 3000m. Kolem 18. hodiny se kumuly rozpustily. I tak to stálo za to. Dvě hodiny se pohybovat nad skalnatými hřbety hor a protáčet větroně ve stoupácích byl úplný balzám na duši proti sletu v Barcelonnette. Protože jsme nechtěli utrácet za noclehy, našli jsme si pěkné místo u řeky.



    Další den jedeme do St. André, informujeme se na přistávačce a jedeme na Chalvet. Protože jsme dělali oběd, na start jsme přišli až když už dost dunělo. Škola PG nás ale přesvědčuje, že se létat dá. Instruktor háže kurzisty do vzduchu jako modely, které potom ovládá ze země. Kurzisti čekají pod mrakem, až odstartuje instruktor. Protože tento den měl největší zážitky Pšenda, dávám mu slovo: "Po startu ustřeďuju sedmimetrový stoupák, ve kterém si libuju. Po chvíli mi ztvrdnul úsměv na tváři, když jsem dostal totální kolaps a řítil se dolů. Padák se nechtěl vůbec nalít a protože jsem neměl už moc výšky, chtěl jsem hodil záložák. Nakonec však padák předstřelil tak, že jsem mohl porovnat svoji fialovou barvu padáku proti zemi a potom se uklidnil nad hlavou. Když jsem se trochu vzpamatoval, oznámil jsem klukům, že jdu na přistání. Nakonec jsem však neodolal, vytočil další stoupák a přeskočil dozadu na hřeben. Při návratu od Pic de Chamatte jsem potkal smečku asi 10 padáků. Připojil jsem se k nim v domnění, že ví kam letí. Směřovali do úzkých údolí, evidentních rotorů. Následoval jsem je a dost jsem nechápal. Sám bych tam v životě neletěl. Pak najednou všichni klapli uši jako na povel a ve dvojnásobném rotoru přistávali na louce. Udělal jsem totéž a přistál k nim. Byl to instruktor se žáky, kteří nás zaujali při startu. Letěli tam úmyslně, protože jim vadil silný vítr nad přistávačkou v St. André, kterého jsem si při rychlosti svého Pera ani nevšimnul. Kurzistům bylo hodně přes 50 let, byli vysmátí, nutili mě jíst odporné gumové věcičky značky Haribo a pít plechovkové pivo. Ale dovezli mě na přistávačku. Po tomto letu se na paragliding dívám trochu jinak. Lítat se dá skoro vždy a hlavně kdekoliv, jenom když člověk cítí, že je někde, kde by neměl být, sklopí uši a zbytek se sám vyřeší. Rotorů lze využít i k nabrání výšky, stačí letět do míst, kde rotor stoupá, klapnout uši a točit náklony tělem". Já jsem s Dušanem letěl po hřebenu. Před prvním přeskokem (a taky posledním) jsem vyčkával než přiletí Dušan. Dušan zvládl přeskok bez problémů. Moje Tornádo evidentně nemá rychlost Divine, a tak mi místní dýza ukázala co dovede. Jako velmi zdařilý tah považuji vypuštění trimů a sešlápnutí speedu. Do té doby hodný padák mi dal jasně najevo, že se mu tento režim nelíbí. Přistál jsem v Labruisse na předposledním poli před ústím údolí. Louka byla samá bodlinka, a proto mě padák ani v silném větru nepotahal. Při balení však vydával zvuky jako když se rozlepuje suchý zip. Po přistání jsem zjistil, že do té doby v pohodě létající Dušan už přistál a do vysílačky prohlásil, že už ho nebavilo dívat se do vrchlíku, který je všude kolem něj. Jiří se vydal za Pšendou na zadní hřeben a pak létal pod základnou tmavých mraků asi hodinu křížem krážem přes celé údolí a snažil se přistát.



    Další den ráno fouká silný vítr a proto odjíždíme k moři do Nice. Koupel v teplých vlnách moře nás osvěžila k výletu do Monte Carla. Na prohlídku města se vydáváme bez Dušana, který chce jít navzdory 10-15 m/s větru lítat. Po prohlídce města končíme opět na pláži. K večeru se vydáváme hledat startovačku, která je v blízkosti vysílacích stanic nad Monte Carlem. Protože jsme dojeli ke značce zákazu vjezdu a dále pokračujeme pěšky. Dušan prohlásil, že to je asi 200m a tak po 500m jde sám. Vítr se příliš neuklidnil, a tak z létání není nic. Spát jdeme asi v 1 hodinu ráno po prohlídce večerního Monte Carla. Ráno je obloha jako vymetená, a tak se připravujeme na létání. Ve 12 hodin jsme připraveni na startu, který je, jak jinak, luxusní. Létáme nad Monte Carlem, vytáčíme asi 400m nad start a město máme jako na dlani. Přistání je v Mentonu na nudistické pláži. Dušanovi trochu nevyšel rozpočet a vlétl mezi nudisty. Měl štěstí, že nemusel vymotávat svoje jemné kevlarové šňůry z citlivých míst slunících se Němců. Hned po přistání jsme skočili do vln. Nádhera ...

    Jsme opět v St. André. Je dost oblačnosti, ale létá se. Na startu vidíme lítat české padáky a poznáváme naše známé z Javoráče (Břeťa, Kaňuk, Svaťa ...). Ptáme se jak to jde, ale prý nic moc, nedá se vytočit základna. Pšenda startuje a po chvíli chytá sedmimetrový stoupák. Je tam společně s pěti rogaly a Dušanem, když dostane fronstall, pár negativek a 100m nad zemí vyhazuje záložák.

    Když zrušil hlavní padák, "přistává" na záložáku na borovici asi 4m nad zemí. Příkladný zásah předvedl náš požárník Jura, který když viděl Pšendu, jak se snáší k zemi na záložáku, skočil do auta, zagumoval a než se Pšenda stačil vzpamatovat z toho, že mu nic není, tak byl u něj jako kdyby hořelo. Je to opravdový záchranář. Zbytek odpoledne trávíme ekologickým sundáváním padáku. Vzniklé škody: natržený záložák na dvou místech a trochu natržené Pero (teda jako padák) na céčku. Pšendův přelet trval 15 minut a uletěl 500 metrů.



    Ráno začalo trochu pršet, a tak máme čas na opravu pocuchaného Pera. Na přistávačce v St. André jsme zjistili, kde lze půjčit šicí stroj. Poslali nás do vedlejší vesnice, kde jsme u sympatické Francouzky opravili záložák. Pro další létání jsme vybrali oblast Moustiers. Při cestě jsme si prohlédli Verdonský kaňon. V Moustiers jsme vyjeli na start a ještě v půl osmé jsme polítali v klidném svahovém proudění asi 45 minut.



    Další dny trávíme létáním v Moustiers. Startujeme s nižšího skalnatého hřebenu o nadmořské výšce necelých 1000m přímo nad vesničku Moustiers Ste. Marie. Zde je nutné se chytit, a pak už nebývá problém skočit na hlavní hřeben.

    Třetí den ráno se vydáváme na půjčené kánoi do Verdonského kaňonu. Protože Jura, Pšenda i Dušan jsou horolezci a zde některé cesty vycházely přímo z vody, vedli mezi sebou odbornou debatu o obtížnosti těchto cest. Mě uchvátila modrá barva vody a její čistota. Bylo vidět až na dno, kde bylo dost pneumatik a konzerv. Skoro jako v našich řekách. V jednu hodinu však už jsme na startu a čekáme na vhodnou chvíli. Jsme rozhodnuti letět někam směrem na St. André. Po startu se všichni chytáme a odskakujeme na zadní hřeben. Nejlepší stopu nasadil Jura, který na hlavním hřebenu dotočil základnu a pod ní přeletěl i následující hřeben. Za ním však jeho let skončil. Jura Přistál v Blieux a stopem dojel do St. André. Dušan se vrací a já následuji Pšendu na přeskoku za hlavní hřeben. Pšenda na Divine mi dost uletěl, a tak na další hřeben dolétám později a mnohem níže. Jsem dokonce tak nízko, že jsem uvažoval o přistání, ale vidina minimálně 10km túry přes hřeben mi velela vytrvat. Takže ucho ke svahu, nedbat klapanců a svahovat. Asi po dvaceti minutách se dostáváme s Pšendou na úroveň asi 100m pod hřeben, výše to stále nejde. Po dalších deseti minutách Pšenda ztrácí trpělivost a s výškou hřebene přeskakuje "okno" na druhou část hřebene. Před kopcem s hvězdárnou však předvedl nějaké figury, ztratil výšku a i když ještě zabojoval, musel přistát. Já jsem zatím lítal stále asi 100m nad hřebenem a do mraků, které byly asi 300m nade mnou, jsem se nemohl dostat. Pak jsem se odhodlal a hřeben přeletěl. U vrcholu La Crau jsem zažil nemilé překvapení. Přilétal jsem k němu z návětrné strany (to jsem si myslel) a on tam byl rotor. Moje hodné Tornádo předvedlo několik frontstalů, ale pak se uklidnilo a na druhé straně kopce našlo "pětku" až do mraku. Pak mě čekal krásný přelet Castillonského jezera. U "hlavy", jak jsme nazývali kopec Chamatte, jsem uviděl na obzoru bouřku, a proto jsem se vrátil do St. André. Tam jsme s Jurou seděli do pozdních nočních hodin a čekali, než pro nás přijedou.



    I další dny jsme létali a když se zhoršilo počasí, vrátili jsme se přes Feltre v Itálii do Slovinska. Nejlepším zážitkem ze Slovinska bylo zapůjčení dvou kajaků a sjíždění řeky Soče z Korenského kempu do Tolminu. Všem to vřele doporučuji.

    Na závěr bych rád pochválil svatého Petra, že nám umožnil létat takřka každý den. Francii bych doporučil všem pilotům, kteří rádi létají v horách za silných termických podmínek.