Lubin svým startem pokřtil rampu a rovným letem nastoupává první metry přeletu. Startujeme jeden za druhým a letíme na severní stranu kopce, kde začínáme nabírat výšku až v pětimetrovém stoupáku. Smůlu má však Dan, který točí přímo nad rampou, kde mu stoupák skončil. Když naše trio bylo už asi 15km daleko, ohlížím se na start, kde stále podle kopce jezdí bílá tečka. Základny jsou 2100m n.m., kde je teplota -6°C, vítr 3m/s v zádech a stoupáky 2-4m/s. Prostě idylka. Lubin který je asi 400m před námi a 200m nad námi hlásí stoupání 4m/s. Než přiletím, Lubin už má základnu a já s Pedrem se musíme spokojit se stoupákem sotva 1.5m/s. To je naposledy, kdy jsme Lubina viděli.
Vše jde relativně dobře až do chvíle, kdy přeskočíme dálnici Praha - Plzeň, kde na jihu za Brdskou vrchovinou je tma tmoucí a v té skončil i Lubin na 90. kilometru. Sen o Strakonicích se oproti mrakům rozplynul. Na okraji Brd dotáčím skoro čtyřmetrovým výtahem základnu, ze které bývalý mrakoletec Pedro utíká dřív a vyráží na Rožmitál pod Třemšínem, kde následně přistává. Nad Rožmitálem mám ještě asi 800m výšky, ale 3km SV od Rožmitálu vidím už několik minut nějakým zázrakem osvícené pole a vesnici. Měním směr kolmo na kurs, kde nacházím nad vesnicí pouze nulu.
Po zbytečném vytracení asi 500m výšky vyrážím ve výšce 300m nad zemí směrem k cíli a vyhlížím si přistání, kterým je vesnice Namnice, kde jsem jako doplňková atrakce domorodců při výlovu rybníka. Po přistání na promrzlé nohy a přepnutí džípka na start, se objevuje cifra 100km. Tak to bylo o prsa korejské ženy. Dan s Pedrem ulétli necelých 100km. Při svozu, kdy probíráme naše dnešní lety, se mi do mysli vtírá myšlenka na další stovku.
Pondělí 12.4.2004 - Velikonoce
V Praze zase fouká sever a Dan a jeho parta, přestože Krupka zase hlásí SZ 2-4m/s, vyráží na Ještěd, kde bohužel všichni skončili jak "Lubin u Chlumce". Já volím zase Klášterec, ale pořád se mi nedaří být na kopci včas, a tak první start vychází až po 14. hodině.
Při výjezdu na kopec jdou komíny rovně, ale než postavím éro, fouká po kopci a několik pársekundových intervalů, kdy fouká proti kopci, je vzácností. Aktivní mrak na severní straně kopce je sice pěkná věc, ale když nejde odstartovat, je k ničemu.
Když to konečně foukne na start, poloha mraku se trochu změnila. Přesto se rozbíhám a vzápětí bez mrknutí přistávám.
S napůl zbaleným érem vyjíždíme znovu na kopec. Než jsem znova nachystán, je skoro 15:30 a opět vítr po kose. Na severní straně aktivní mrak, opět pár sekund na start… a zase se sypu. V 80 metrech nad zemí zkouším neúspěšně středit rozbitý půlmetr, který chvílemi vynechává. ALE JE! Lezu po stromech a jedu podle kopce zpět až nad rampu, nad níž mám už 50m. Tady začíná tu být stoupání silnější, ale zato rozbitější. Speedbaar pode mnou kvedlá, jako když hospodyňka zadělává na knedlíky, což už se při akceleraci až na 3m/s dá vydržet. Dotáčím do báze 1800m n.m. a přitom sleduji mraky ve směru letu na kraji Doupovských hor, které se ale začínají rozpadat. Proto vyrážím kolmo na kurs pod aktivní mrak, kde si ve dvoumetrovém stoupáku připadám jak v mixéru.
Po dotočení vyrážím na JV okraj Doupovských hor, kde se začíná něco formovat, ale zase místo do stoupáku dolétávám do mixéru, kde horko těžko držím metrový stoupák, který asi po 300 metrech končí a nade mnou jsou už jen rozpady. Vyrážím směr Lubenec a kupodivu nejsem v této vzdušnině vůbec schopen udržet rovný let, a tak dopádluji k Lubenci, kde je modro a začínám se skoro těšit na přistání. Všechno mě po včerejšku bolí, morál se blíží k nule, ale přesto před přistáním na vyhlídnuté louce zkouším závětrnou nasluněnou stranu zalesněné stráně a zase jenom mixování a pádlování.
"Končím," říkám si. S rozepnutým buleťákem to po slabém větru pouštím přes několik palouků a mýtin, kde najednou rána a vtom mixér 1.5m/s, který zesílil až na 2.5 metru. No, tak to ještě zkusím!!!
Přitáčím ještě v několika mixérech, až se ocitnu na 50. kilometru ve výšce 600m nad Plasama. Všude modro, ale nasvícená stráň nad městem nezklamala. Uplně klidný stoupák 2.5m/s mě rozhodil, ale docela si to poprvé dnes užívám. Než dotočím, udělá se nade mnou mrak a při odletu se na mě přiletí podívat plechová nádhera z Plasského letiště, která se ke mně přiblíží snad na 20m a úmyslně mi kříží cestu ve směru letu tak, že jsem nucen udělat ostrou třistašedesátku, abych se jí dostal za záda. Prostě Top Gun hadr.
Morálka se zlepšuje a už začínám trochu věřit, že bych to mohl zmáknout. Je sice už 17:30, ale začínají se dělat znovu mraky i stoupáky se malinko uklidnily, a tak jedu jak pila až za dálnici u Rokycan, kde dotáčím poslední základnu dne ve výšce 2250m n.m. Do cíle mám ještě 27 kilometrů, hodin jak na kostele a na jihu už jenom rozpady a zesilující boční SV vítr. Mám 1900m výšky na 27 kilometrů, to je málo, ale přesto tomu věřím a vyrážím východně od Spáleného Poříčí pod rozpadající se mrak ale nad nasluněnou stráň a vyšlo to.V jednometrovém mixéru přitáčím asi 400m než se mrak rozpadne definitivně a stoupák skončí.
Vyrážím na Nepomuk, kde na GPS protínám imaginární cíl 102km a vyrážím směrem na východ. Zbylých asi 500 metrů výšky proměňuji v pouhé 3km vzdálenosti proti osmimetrovému východnímu větru. Po skoro 4 hodinách mixování se zlehka dotýkám matičky země u hlavní silnice směr na Blatnou, kde jsem pro víkenďáky s vajíčkama na zadním okně docela atrakcí. Než dobalím, je u mne auto i se svozařkou Jitkou, která má lví podíl na těchto výkonech a stovkách najetých kilometrů.
Co dodat? Žádný rekord sice nepadl, ale zato vznikl první český stokilometrový HATTRICK.