Tak se možná někde mezi Troskami a Lomnicí potkáme. Od Trosek jsem odvážně jako veliký hrdina sešlápnul speed a zamířil k Lomnici. Před ní byla taková pěkná veliká louka, lemovaná vzadu lesem a hřebenem kopce. Všude byl stín od mraků, protože počasí se vskutku rychle zlepšovalo a termika chodila jako hodinky. Jen tato louka byla mimo stín a sluníčko na ní tak nádherně svítilo, že jsem nemohl odolat a ve své vydřenosti jsem bez jediné logické myšlenky zamířil přímo nad ní. Tam mi vběhl do cesty excelentní pětimetrový stoupák, nějakým omylem se mi zadrhla řidička ve stažené poloze a já, ač jsem opravdu nechtěl, jsem musel zase tenhle stoupák vytočit až do základny ve výšce 1900 m.
Pod vedlejším kumulem kroužil padák, jehož jsem si předtím povšiml. Pořád jsem nevěděl, kdo to je a co je to z padák; rozpoznával jsem zatím pouze barvu. Stoupal jsem však trošku rychleji než kolega a když jsme oba přestali točit a vyrazili dál po trati, míjeli jsme se s výškovým rozdílem 100 m. Pode mnou prolétl červenožlutý Škorpión od Galaxy, s jeho pilotem jsme se pozdravili zamáváním a letěli si dál každý na opačnou stranu. Tenhle let se mi prostě musí povést, když jej nemám nafocený, z druhého foťáku jsem ztratil baterku a ani jsem se pořádně neoblékl. Jediné, co se nepodělalo, bylo vário. Kdyby se tak stalo, musel bych zákonitě překonat i Grohův rekord.
Pode mnou se přiblížila Lomnice nad Popelkou. Neviděl jsem však ani Popelku, ani její trpajzlíky, zato jsem se nechal odnést nad zalesněný kopeček nad zdejším nádražím a nad ním zase, světe div se, byl stoupák. Měl jsem tu ovšem složité rozhodování - bude stoupák přímo nad rozpáleným městem, nad tímhle lesíkem, nebo nad krásnými loukami za městem? V rozhodování mi pomohl motýl bělásek, jehož jsem při pohledu dolů proti tmavému smrkovému lesu dobře viděl: tetelil se dvě stovky metrů pode mnou a stoupal.
Nevím, kam to měl napsané, ale běláskům jdou přelety docela dobře, takže jsem si na motýla počkal a s ním ke mně odspodu přivanula také termika, navíc navoněná pryskyřicí z lesa. Padák se mi trochu zakýval a vzápětí jsem už kroužil levou (jako vždy) zatáčkou. Po čtvrthodince jsem už byl zase v základnách, které se denním chodem pozvedly skoro o 200 m výše. Zbývalo mi dokončit poslední rameno trati, vyrazil jsem tedy směrem na severozápad, zpět ke Kozákovu, na zbývajících 10 km. Byl jsem až nahoře, mezi kumuly, což mi přinášelo neskutečné opojení. Kumulů bylo přesně tak akorát, že jsem mohl letět zcela rovným letem, kolem mě ubíhaly dozadu cáry mlhy a já koukal přes vrcholy oblaků do ostré modři nebe, kde o tisíc metrů výš ležela ještě roztrhaná vrstva altokumulů. S ostrým sluncem kontrastovala veliká zima. Jednotlivá kupovitá oblaka se líně převalovala kolem mě dozadu jako nějaké obludy. Vychutnával jsem si pohyb v absolutním prostoru a volnosti a díval se na nebe kolem sebe s očima svítícíma jak malému klukovi, který dostal pod vánoční stromek vytouženou hračku. Kdo tohle vymyslel, říkal jsem si, tomu bych dal Nobelovu cenu za neobvyklý přínos lidstvu.
Zbytek letu už byla brnkačka. Kolem lítalo mnoho větroňů, dva nebo tři ultralajty se pinožily dole, jedna cessna vezla cestující na prohlídku Trosek. Vždyť já jsem vlastně taky takový cestující! Však si tady letím na takový vyhlídkový let. Mám za sebou dvě hodiny letu a urazil jsem za tu dobu 30 km. Vida, támhle se nese někdo na žlutém gradienťáckém padáku! Vypadá to na Hroutila. Moc výšky neměl, ale za chvíli jsem ho viděl, jak našel velmi rychlý stoupák a v okamžiku byl nahoře u základny. Já už svůj oblak opustil a až ke Kozákovu jsem žádný jiný neviděl. Posledních pět kilometrů by však z výšky 2000 m neměl být problém doklouzat, pokud bych nepotkal výživný klesák. Vzduch byl nezvykle klidný, opět jsem prokázal hrdinství a zašlápl speed, tentokrát co nejdál. Letěl jsem opravdu rychle, což jsem cítil podle vichru, který mne obtékal.
Nad Kozákov jsem přiletěl po dvou a půl hodinách letu ve výšce 400 m nad zemí a hned bych zase mohl točit, protože to zde všude nosilo. Byl jsem ale pěkně zmrzlý, celý let jsem kýchal a prskal a teď už jsem chtěl dolů do tepla. Tak jsem přistál a byl nesmírně spokojený. Chvíli po mně přiletěl i Hroutil a shodli jsme se v tom, že se termika neobvykle dobře rozproudila a že se létalo opravdu pěkně.