Po nekonečně dlouhém letu mám stále ještě velkou výšku a v dálce před sebou vidím překvapivě velký mrak. Úvahou "čím větší mrak, tím větší stoupání" si podstatně zjednodušuju situaci a mířím přímo k němu. Je mi pravda divné, že mrak zakrývá až několik kilometrů čtverečních území, ale to ještě neznamená, že se ho zaleknu! Teprve při dalším přiblížení vidím, že z mraku něco vypadává v hustých cárech směrem dolů. Jedná se tedy zjevně o přeháňku a z literatury vím, že spolu s vodou padá k zemi také okolní vzduch současně s náhodně kolem prolétávajícími rogalisty. Tak to tedy ne! Okamžitě nasazuju k velkému oblouku, kterým hodlám celý mrak oblétnout, a to právě v okamžiku, kdy mi začíná z okraje mraku sněžit do obličeje.
Po oblétnutí přeháňky upravuju kurs opět na jihovýchod a překvapeně zírám dolů před sebe na výraznou a dlouhou řeku, táhnoucí se přibližně kolmo na směr mého letu. No to snad bude Váh, říkám si nevěřícně a po dlouhé době se začínám opět zabývat mapou. Skutečně, nikde tímto směrem žádná jiná takto výrazná řeka není. Snažím se nalézt očima podél toku řeky nějaké výrazné místo, podle kterého bych dokázal určit, v kterém místě to vlastně jsem. Několik kilometrů jižně tvoří řeka výrazné zákruty s dvěma velkými městy po obou březích. Považská Bystrica a Púchov! Přelétávám Váh na jeho levý břeh s výraznou silnicí, železnicí a hlavně obrovskými rovnými plochami, se kterými počítám pro přistání. Výšku mám ale ještě přes 1000m n.m., vydám se tedy odvážně kousek dál od řeky na okraj údolí, který je tvořen asi 900m vysokým hřebenem. Snad posvahuju a pak se vrátím na přistání k silnici.
Na hřebenu Manína lze skutečně bez potíží svahovat, ale poměrně turbulentní stupák mi dává na svahování rychle zapomenout. Zarputile jej středím a konečně se přestávám třást zimou. Při každé obrátce zvědavě nahlížím za hřeben, kam mě stoupání nenápadně zanáší. Rozměry údolí vesnice Kostolec mi připadají dostatečně uklidňující a po dotočení se vydávám přímo nad něj. Vybírám velké pole na přistání a ještě stále ve slušné výšce přeskakuju na nafukovaný hřeben za vesnicí. Zde opět slušné stoupání se snosem do dalšího údolí vesnice Bodiná a na hřebeni za vesnicí další, tentokrát již jenom mírný stoupák. S postupným nabíráním výšky zjišťuju, že další útulné údolíčko se již bohužel nekoná. Před sebou mám obrovské údolí Rajce, ohraničené na východě mohutným masívem Malé Fatry. Držím se slábnoucího stoupání jako klíště a balónováním se snažím dostat co nejdále nad údolí.
Ze slábnoucího stoupání se však rychle stává sílící klesání a ač nerad, musím vyrazit napříč rozlehlým údolím. Nad vesnicí Rajecká Lesná již vidím poměrně zblízka nedělně oblečené vesničany, korzující po návsi a vybírám si přistání na lukách za vesnicí. Slunce se kloní rychle k západu a majestátný hřeben Malé Fatry je z této výšky již nedosažitelný.
Přímo nad návsí však zaťuká mírně zisková nula a hned vidím situaci jinak. Pomalu se s touto nulou posouvám blíž k horám a na jejich úpatí stoupání konečně zesiluje. Po dlouhé době trpělivého kroužení jsem asi 300 metrů nad hřebenem a to je poslední stoupák toho dne. Za hřebenem vidím minimálně 12km lesů a protože po tak dlouhém letu i kuráže poněkud ubylo, neodvažuju se v této výšce pustit do závětří.
Otáčím tedy podél hřebene k jihu a za chvíli se ocitám těsně nad Klakem. Obrovské rozeklané skalisko s mohutnými, na všechny strany vybíhajícími žebry vzbuzuje posvátnou úctu. Jednomu k západu vybíhajícímu žebru věnuju však trestuhodně méně pozornosti, než by si v tomto svižném severozápadním větru zasloužilo.
Po přeletu vrcholu se během několika sekund ocitám v silném sestupném proudu za žebrem a horské stěny kolem mě začínají divokou rychlostí růst do výšky. Na úpatí žebra ve svahu rychle nalézám horskou salaš s pěknou pastvinou pro ovce, naštěstí v té chvíli zavřené v ohradě a nejvyšší rychlostí se snažím dostat k ní. Při zemi již panuje poklidné bezvětří a během několika málo okamžiků přistávám u salaše.
"Ujo, odkial ty si priletel?" jsou první slova malých dětí, které pád promrzlého vzduchoplavce přímo z nebe vylákal ze stavení. Místní horalé se ukázali jako velmi pohostinní a družní lidé. Snažili se mě přivést k řeči horkou polévkou a vydatným jídlem, což se jim nakonec úspěšně podařilo a dozvěděli se tedy, kde leží Beskydy. Křídlo mi schovali na půdu do sena a ochotně ukázali směr k nejbližší autobusové zastávce. Po několikakilometrové túře jsem skutečně k jakési autobusové zastávce dorazil, dočkal se dokonce autobusu do Žiliny, který mně málem nezastavil, protože jsem, jak je ve zdejším kraji zvykem, dostatečně usilovně nemával rukama nad hlavou.
V Žilině jsem nasedl na vlak do Ostravy a už si přesně nedokážu vybavit, jak jsem se kolem půlnoci dopotácel polomrtvý únavou konečně domů. Ovšem na ten nádherný pocit málem mistra světa si moc dobře pamatuju dodnes.