"Proc jsi se rozvadel?"

"Hrozne pila."

"No ale ty taky pijes."

"No prave, dochazely nam penize."

"Nemam nic proti tomu, abys sel na pivo," povida pani Novakova takhle jednou v podvecer manzelovi, "jenom chci, abys byl do osmi doma."

"Tak jo," odpovi radostne pan Novak. "Do osmi budu doma a pak pujdu."

Pohádka: Žili, byli děd i babka. Dědek ORAL, babka A.NAL.

Jede pankáč v metru a naproti nemu sedi chlap a furt se na nej diva.

Pankač se ho po chvíli ptá: co tak čumíš, tos nikdy neudělal nic špatnýho?

Chlap: udělal, vomrdal sem papouška a přemýšlím, jestli nejseš můj syn!

Přijede Němec k pumpě a strčí si hadici s benzínem do zadku, Přijde k němu pumpař a říká:"Das ist normal?" "Nein, das ist super."

Výstava nejmodernější americké výpočetní techniky v Praze prodavač hrdě vysvětluje:

"Toto je nejmodernější model amerického počítače. Dokáže porozumět hovorové lidské řeci. Splní jakékoli přání, které vyslovíte."

"Smím to vyzkoušet?" ptá se Franta.

"Samozřejmě pane. Pojïte blíž a mluvte."

"Formát cé, dvojtečka, enter.

Žena je jako Windows. Víš kam šáhnout, ale nevíš co to udělá.

Proč utloukl svou ženu? """""""""""""""""""""""""""""""""""" Jeden muž stál před soudem, protože zabil svou ženu. Soudce: To je velmi brutální čin. Pokud chcete, aby vám byl trest poněkud zmírněn, musíte nám vysvětlit motiv svého činu. Muž: Když ona byla tak omezená, že jsem ji prostě musel zabít. Soudce: Vždy to, co nám teï říkáte, váš čin ještě přitěžuje. Jestli nechcete, aby vás přísedící už napřed odsoudili, pak nám předložte alespoň jedno polehčující vysvětlení. Nato se muž rozhovořil Odehrálo se to následovně: Bydlíme ve 13. poschodí jednoho vysokého domu.. V prvním poschodí žije rozkošná rodina hotelového portýra, která má tři děti. Je ovšem strašné, že jejich děti zůstaly od přírody neobyčejně malé. Ten dvanáctiletý měří 80 cm a ten devatenáctiletý 90 cm. Jednoho dne jsem přišel domů a moje žena říká: "V rodině našeho portýra je něco špatně. Ty jejich děti jsou praví pyrenejové.". Já říkám: "Ne, ty myslíš, že jsou pygmejové." "Ne", říká moje žena, "pigmej je látka, kterou má člověk pod kůží a tvoří se z ní pihy." Já říkám: "To je pigment." "Ne", říká moje žena, "pigment je to, na co psali staří římané." Já říkám: "To je pergamen!" "Ne", říká moje žena, "pergamen je, když básník začne něco psát a pak to nedokončí ...." Pane soudce, musíte ocenit, že jsem ovládl, zamlčel slovo fragment, sedl si odevzdaně do křesla a začal číst noviny. Náhle však ke mně přišla žena s větou, po níž jsem usoudil, že je zralá pro blázinec. Tedy moje žena: "Miláčku, koukni se, co zde stojí!" Otevře knihu, ukáže na jedno místo v textu a říká: "Slunečník kabelky byl učitelkou pasáka 15." Vzal jsem knihu a stále ještě poklidně vysvětlil: "Ale miláčku, to je fracouzská kniha a francouzský text. Tady stojí: La Marquise de Pompadour est la Maitresse de Louis XV. To znamená: Markýza Pompadour byla milenkou Ludvíka XV." "Ne", říká moje žena, " to musíš překládat doslovně: La Marquise -slunečník, Pompadour - kabelka, la Maitresse - učitelka, Louis XV - pasák 15. (Pozn.: franc. Lése čti Luis značí přeneseně označení pasáka prostitutek). Já to musím konečně vědět naprosto přesně, já jsem si přece objednala pro svou výuku francouzštiny vynikajícího legionáře." Já říkám: "Ty myslíš lektora." "Ne", říká moje žena, "lektor byl antický řecký hrdina." Já říkám: "To byl Hektor a ten byl z Tróje." "Ne," říká moje žena, "Hektor je plošná míra." Já říkám: "To je hektar." "Ne", říká moje žena, "Hektar je nápoj bohů." Já říkám: "To je nektar". "Ne", říká moje žena, "Nektar je řeka v jižním Německu." Já říkám: "To je Neckar." Moje žena: "Vždy přece znáš tu krásnou písničku o Rýnu a Nektaru, kterou jsme nedávno zpívali jako duo." Já říkám: "To se jmenuje duet." "Ne", říká moje žena, "duet je, když mají dva muži souboj se šavlí." Já říkám: "To je duel." "Ne", říká moje žena, "duel je díra v hoře, kterou projíždí vlak."

A dál, pane soudce, dál jsem to již nevydržel. Vzal jsem kladivo a ženu jím umlátil....."

Nastala chvíle mlčení, po němž soudce vstal a vyřkl ortel: "Osvobozen, já bych ji umlátil už u Hektora ..."

1880. Jan Neruda a Jakub Arbes si vyšli na procházku po malostranských hradbách. Na jedné baště se Neruda zastaví a povídá: "Lidé se dělí do 10 skupin. Na ty, kteří rozumějí binárnímu kódu, a na ty ostatní." A rozchechtá se. Jdou dále. U Bruské brány Neruda poklepe svému společníku na rameno a prohodí: "Chceme-li definovat rekurzi, musíme nejprve definovat rekurzi." Po hodince usednou v jedné zahradní restauraci a objednají si plzeňské pivo. Neruda se nakloní Arbesovi k uchu a zašeptá: "Proč pařez není strom? Protože obsahuje kružnice!" a začne se dusit smíchy. Na druhý den Arbes potká Karolinu Světlou, popíše jí včerejší příhodu a vyjádří obavy, zda snad Neruda není nemocen. Světlá se shovívavě usměje: "Toho si nevšímejte, to je ten jeho typický nerudovský humor."

Hello, are you there?

-- Yes, who are you please?

I'm Watt.

-- What's your name?

Watt's my name.

-- Yes, what's your name?

My name is John Watt.

-- John what?

Yes, are you Jones?

-- No I'm Knott.

Will you tell me your name then?

-- Will Knott.

Why not?

-- My name is Knott.

Not what?

-- Not Watt, Knott.

What?