Ráno po práci jdu zkusit přesčas. Čeká nás 12, všichni máme stejný cíl - jít ještě do práce. Jsme unavení, ale motivace je obrovská. Většinou upřednostňuje holky, ani dnešní den není výjimkou, bere dvě holky a dva Čechy (co mu nejvíc prolézali prdelkou). Mám hrozný hlad, už abych byl na snídani. Již předem vím, co mě čeká. Buď smažená vajíčka se slaninou anebo ovesná kaše. Dávám přednost druhé variantě, ke kaši dostávám pomeranč. Po snídani jdu na ubytovnu, na chodbě mě uvítá fronta lidí čekajících před koupelnou. Zouvám boty a přidám se k ostatním. Po osprchování jsem jako znovuzrozený. Hlavně nezapomenout na nezbytné namazání zničených rukou. Ulehám do postele, báááječný pocit! Pár minut zkouším číst, ale únava mě zcela přemáhá. Usínám.

Krok IX. Pracovní pozice
    Lidem pracujícím pro společnost nejméně druhou sezónou se říká "second timeři". Nejenže jsou lépe finančně hodnoceni, nýbrž i jejich pracovní pozice je výhodnější. Dostávají lehčí práci a při boji o přesčasové hodiny mají větší šanci oproti "first timerům". Ve skutečnosti znamená první sezóna jakýsi křest, dalšími roky je vše mnohem jednodušší. V žebříčku pracovních míst zaujímají nejnižší příčku "workeři", řadoví pracovníci u linek.



    Někteří studenti se vrací stále znovu, mnozí jsou prací a prostředím poznamenáni. Jeden český student stále všem tvrdil, jak nutně potřebuje peníze. Ptal jsem se, proč zrovna on, vždyť pro peníze jsme tady všichni. Začal vysvětlovat, prý koupil byt a platí splátky na novou Škodu Octavii. Nežertoval, myslel to docela vážně. Hlavním motivem těchto programů je cestování a zlepšení finanční situace studentů. Ani ve snu mě nenapadlo, že jezdí studenti do rybáren vydělávat na nové "Octávky". Výše jmenovaný majitel Octávie absolvoval po americkém kontinentu jedinou cestu Seattle - Juneau - továrna + cesta s penězi domů. Byl na tom samém místě čtyřikrát a neměl peníze na to, aby se někam podíval.

    O trochu lepší pozici mají "forklift driveři", jejichž úkolem je neustálé přivážení či odvážení rozličných předmětů. Řídit "forklift" není snadné. V jeho ovládání musí řidič prokázat praktickou šikovnost v ovládání a absolvovat školení se závěrečným testem. O čistotu pracovního i civilního prádla se staraly "laundry ladies", holky z prádelny. To byla docela pohodová práce, zvláště ve srovnání s linkou, ale všechno má svá pro a proti. V kanceláři se o formuláře a papírování staraly "office ladies", domorodé obyvatelky, pro které byla charakteristická nepopsatelně pomalá rychlost práce i myšlení. Vyřídit něco v kanceláři, byť něco triviálního bylo velkým uměním.

    Velké díky zaslouží údržbáři, kteří se nám svou velmi "svědomitou" prací připomínali každý den v podobě amoniakových mraků, které pravidelně putovaly továrnou. Pár lidí občas zkolabovalo, ale co, jsou to jen nahraditelní dělníci. Kvalitu produktů hlídali kontroloři kvality. Většinou ti největší hlupáci (protekční), kteří nemohli dělat nic zodpovědného.

    Kapitola kuchařů, náladových alkoholiků, není také nikterak veselá. Aneb co dokážeš vykouzlit z hranolků a hamburgerů. Nad směnou bděli bystrým okem leadeři. Nejvyšším Bohem v továrně, byl již zmíněný manažer.

    Američané jsou většinou pohodoví, nesetkal jsem se s nikým, kdo by dělal nějaké naschvály nebo zbytečné problémy. Před pěti, až deseti lety nebylo osazenstvo rybáren tak vytříbené. Skládalo se z alkoholiků, narkomanů, kriminálníků a sociálů. To se díky studentům z cizích zemí podstatně změnilo, vedení továren si to uvědomuje a dá se říct, že si toho váží. Horší je chování Čechů, spousta lidí by pro peníze udělala cokoliv. Pomluvy, naschvály a závist byly na denním pořádku. Vždy jsem raději dělal s cizinci. Negativem je vyšší pracovní nasazení (musel jsem dělat za dva) ale pozitivem je procvičení angličtiny a nemusel jsem se bát podrazů, či naschválů. Jsou srdeční, stále se usmívají a v nouzi neváhají pomoci. Na Aljašce jsou skvělí lidé!

Krok X. Závěrem pár zajímavých zážitků
    Jeden z těch "super" zážitků se mi stal po cestě z kompostu. Jel jsem tehdy jako pomocník řidiče trucku (náklaďáku). Cesta byla docela dlouhá, klikatila se do nitra ostrova. Truck jel velice pomalu, protože vezl plnou korbu ryb. Po dosažení cíle bylo mým úkolem otevření poklopu v zadní části auta. Část ryb se vysypala ven, pak jsem musel vlézt dovnitř a lopatou vyhrnout těch "pár" tun zbylých ryb ven. Zápach z rozkládajících rybích těl byl neskutečný, ale stálo to za těch 15 minut práce. Horší stránkou výletu byl smrad, který si mě při práci na kompostu velice oblíbil a nechtěl mě jen tak opustit. Celá směna chodila kolem mě oklikou a ani v jídelně mi nikdo nechtěl dělat společnost. Moc jsem se jim nedivil. Ale ten zážitek stál za to! Při zpáteční cestě jsem viděl poprvé v životě polární záři. Nebyla to obyčejná polární záře, byla to královna všech polárních září, zázrak, který stál u zrodu mé lásky k této úžasné zemi. Řidič, domorodý obyvatel, mě přesvědčil, že něco takového sám ještě neviděl. Jako kouzlo vystupovaly pruhy barevného světla z okolní tmy. Snažil jsem si tu nádheru navždy zapamatovat. Přál bych to každému. Duch Aljašky mě očaroval a teď se musím stále vracet a doufat v návrat "nepopsatelného" zážitku.

    Nejhorší a nejdrsnější zážitek souvisí jak jinak než s prací. Jednou večer po začátku směny ke mně přišel "leader", abych udělal inventuru mrazáků. Nafasoval jsem teplé boty, kombinézu a ušanku. Všichni se mi smáli, že vypadám jako "pohublé teletabís". Mým úkolem bylo projít všechny mrazáky a zapsat čísla krabic s rybami. Pomáhal mi "forklifťák", který musel vyvážet přední bedny ven, abych se dostal i k zadním krabicím. Po několika hodinách práce mě začala bolet hlava. Ještěrka jezdí na plyn, motor uvolňuje spalováním oxidy uhlíku. Asi jsem se trošku otrávil. Sděluji to leaderovi, ten nemá moc času, mám jít na chvíli ven. Vycházím, tři metry ode mě vidím lavičku, udělám pět kroků, přepadá mě náhlá slabost, to asi ten vzduch. Najednou omdlívám a padám na zem. Při dopadu již nejsem při vědomí.