Někdy v zimě se zrodila myšlenka uspořádat čundr po republice, kterého by se měly účastnit "pomalíci," tj. dva Minimaxy a rogalo.

    Plány se upřesňovaly. Václav pomocí počítače a GPS vytiskl trasu, vybral letiště, povětšinou ultralighťácká. Rozpočítali jsme etapy s ohledem na potřebu tankování a také jsme věděli, kolik musíme našetřit na benzín. Byť jsme rozpočet dělali na zaokrouhlenou vyšší částku, zdražování pohonných hmot předčilo naše očekávání.

    Termín celého vandru byl určen na začátek července s ohledem na Václava, který jako mašinfíra musí plánovat dovolenou s předstihem. Součástí přípravy bylo plánování co vzít s sebou s ohledem na minimální zatížení našich létajících strojů. Později se ukázalo, že i když jsme si mysleli, že to bylo promyšlené, stejně to tak nebylo.

    Konečně jsme se v neděli 2. července sešli k odletu. Václav Bašek a Honza Horák s Minimaxy, Vladimír Bärtl a Vašek Pejřil s dvoumístným rogalem. Mlha a nízká oblačnost nás zdržely, a tak jsme odstartovali až po 9. hodině, nejdříve Minimaxy, vzápětí my. Cílem cesty byly Rokycany. Za Ranou se před námi ve směru letu objevily mraky až k zemi, z kterých bylo vidět, že prší. Otočili jsme tedy proti větru na Žatec s tím, že to tam přečkáme. Tam jsme se dozvěděli, že chvíli před námi zde byl Honza, který také utíkal před deštěm. Václav deštěm proletěl, ale lak jeho vrtule tím byl poznamenán.

    Doplnili jsme benzín, který jsme proti větru ztratili. Václav volal, že sedí s Honzou na Plešnici a jdou se k přehradě občerstvit. My jsme po chvíli pokračovali k cíli. Let byl klidný, pod námi byly zpočátku chmelnice, potom se úchvatně kroutila Berounka. Přelétli jsme Břasy a GPS nás spolehlivě navedla nad rokycanské letiště, kde bylo pusto a prázdno. Ukotvili jsme rogalo, hnala se bouřka. Občerstvili jsme sebe a posléze i stroje od čerpací stanice u dálnice. Bouře šla stranou, a tak jsem informoval kluky v Plešnici, že mohou přiletět. Ti se také za chvíli objevili. Po utáboření došlo na další plány.



    Přistoupili na náš návrh letět ráno do Tábora Všechova, který jsme již s Vaškem vyzkoušeli vloni při čundru na Moravu. Odtud pak, že poletíme do Mor. Budějovic, kde jsme také již od loňska měli zázemí u práškaře a mého spolužáka. Po úspěšném plánování už jenom zbývalo podniknout exkurzi do Rokycan, na večeři a na průzkum, jaké pivo tam točí.

    Spalo se nám dobře, takže ani bouřka nás (tedy mne) příliš nevzrušovala. Ranní probuzení nebylo nejpříjemnější, vítr honil poměrně nízké mraky. Posléze se povětrnostní situace zlepšila natolik, že jsme mohli odstartovat do Tábora Všechova. Ještě předtím Václav zjistil, že zakázané pásmo vojenského výcvikového prostoru, kterému bychom se měli vyhnout, není aktivované, takže můžeme letět přímo. Museli jsme nabrat výšku, protože lesnatý úsek Brdské vrchoviny, který jsme přelétali, nebyl vůbec příjemný, zvláště při pomyšlení na případnou nutnost přistání. Byl to ale let! Vítr v zádech a nad lesy to byl tanec! Rychloměr ukazoval 80km/h, ale GPS vůči zemi také až 125km/h! Minuli jsme Mirošov, vyhnuli se nejvyššímu kopci Praha, přelétli Padrťské rybníky, letěli jsme mezi Příbramí a Rožmitálem. Můj mapník na nohu, na kterém jsem si tolik zakládal, mi nebyl k potřebě, protože vítr v zádech mi otáčel jednotlivými listy až jsem měl strach, aby mi je neutrhl. A tak jsem mapník držel celý let sevřenými koleny.

    Trochu jsme odbočili, neboť Vašek hodlal fotografovat vesničku, kde má jeho dcera chalupu. Při přelétání Orlické přehrady se nám po pravé straně otevřel nádherný pohled na Orlík se Žďákovským mostem, ale pro "tanec" nebylo možno fotografovat. Po pravé ruce jsme míjeli Milevsko, před námi jsme viděli Honzův Minimax a než jsme se nadáli, byli jsme v Táboře. V těsném sledu za námi přistáli i Václav s Honzou. Honem zase ukotvit. Potom už byl čas na dobrý oběd ve zdejší již známé restauraci. Také i čas na osobní hygienu. Příjemně jsme natankovali, neboť pumpa byla několik kroků od zakotvených strojů. Bylo slunečno, ale stále větrno. A tak jsme čekali do večera, jestli "to lehne".

    Naše přání se vyplnilo, vítr zmírnil, a tak se let do Mor. Budějovic mohl uskutečnit. Ještě před startem jsem volal MVDr. Bohdanu Dvořákovi, spolužákovi, že přiletíme. Sdělil mi radostnou zprávu, že má klíč od oplocení práškařské stojánky, kde můžeme naše stroje ukrýt. Byl to pohodový let, vítr nám trochu pomáhal, GPS spolehlivě vedla nad krajinou plnou lesíků, rybníků, políček a vesniček. Po levé ruce zůstala Kamenice n. L., přelétali jsme Žirovnici se Stojčínem, po pravé ruce v dáli byl Jindřichův Hradec. Potom už jsme po levé ruce pod námi měli mrákotínské lomy a Telč. Nalevo byla Nová Říše s majestátným kostelem, v dáli pak Želetava. Ani jsem se moc nekochal, protože Vašek mne honil při každé odchylce čárečky na GPS od kursu. Potom už jsem zdáli poznal siluetu Mor. Budějovic a také Dukovan. Také už bylo vidět vyprahlé práškařské letiště se Čmelákem a stroji Václava a Honzy.



    Od loňska jsme věděli, že přistání je jednosměrné, do kopce, takže vše proběhlo bezproblémově. A už také přijížděl Bohdan Dvořák, který byl zaskočen tím, jak rychle jsme zde byli. Zázračným klíčem otevřel naše dočasné stanoviště, které poskytovalo pohodlí ukotvení na panelech, vodu na vaření a hygienu. Po všech nezbytných úkonech s utábořením spojených nás Bohdan a jeho manželka odvezli do města na občerstvení. To byla naše cílová prémie.

    Ráno bylo po nočním dešti slunečné, a tak jsme se domluvili, že Václav si sedne za mne, uděláme vyhlídkový let, nafotografuje nejen Honzu ve vzduchu, ale i nějaké obrázky Mor. Budějovic pro mne. Tak se také stalo a konečně se nám podařilo dostat Honzu do záběru a dále už to byl pro mne vzpomínkový let na mládí zde prožité.



    Protože jsme večer chtěli odlétat do Třebíče, kde se příštího dne konal slet, a také, že byly před námi dva sváteční dny, šli jsme do města předzásobit se jídlem. Navečer se schylovalo k bouřce. Sledovali jsme se zájmem, jak se to chystá, fotili jsme všechny ty změny barev. To jsme ještě netušili, co přijde. Všichni jsme se shodli, že takovou húlavu jsme ještě nezažili. Vyhlédnutím ze stanu jsem viděl, jak se uvolnily úvazky u rogala. Vyběhl jsem tedy a držel křídlo za lanko. Vítr to byl zběsilý, chvílemi mne to nadnášelo, už jsem se viděl, jak jedu domů vlakem, protože rogalo vítr rozláme. Do toho všeho déšť a kroupy. Já tam stál v trenýrkách a nikdy jsem si nemyslel, jaká bolestivá je masáž od krup. Chlapi byli také každý pod svým Minimaxem a drželi ho za vzpěru. Vašek držel stan. Takhle to trvalo nekonečné půl hodiny, to už se mnou nelomcoval jenom vítr, ale i zimnice. Úlevou bylo, když se to ztišilo, já se mohl osušit, navléct triko z Moiry (kterému blahořečím za dobu vandru několikrát) a zalézt do spacáku. Hodinu jsem vibroval, i když mi Václav přinesl pro zahřátí trochu Fernetu. Ve stanech bylo mokro, a tak místo letu do Třebíče jsme "si lízali rány". Pracně vytištěné podrobné mapy, na které jsem byl tak hrdý, se po rozmočení staly nepoužitelné. Kroupy také zanechaly své stopy - u Minimaxů otlučené imatrikulační znaky, u rogala potlučený laminát náběžky.



    Ráno nás vzbudil časně Čmelák s práškařem. Obdivovali jsme letecké umění pana Picmause. Také jeho vyprávění bylo poučné. Čekali jsme na lepší počasí, propásli tak vhodnou chvíli a najednou se rozfoukalo natolik, že to k létání nebylo. Chvílemi do foukalo až 16m/s. Tak jsme se tak poflakovali na sluníčku a ve stínu, dělali osobní hygienu a Václav měl velké prádlo. Přijeli Dvořákovi, přivezli dobré jídlo a nabídli se, že nás vezmou do Třebíče alespoň autem. Jeli jsme se tam s Vaškem podívat, účast na sletu byla již podruhé takto poznamenána větrem.