V souvislosti s létáním v Riu jsem něco minule opomenul. Rampa Pedro Bonita totiž nefunguje pouze pro potěchu sólo pilotů, ale hlavně jako způsob obživy pro tandemisty. A nutno podotknout, že rogalisté tu mají drtivou převahu nad padáčkáři. Pro pasažéry je přece jen let na rogalu mnohem více výživnější co se týče tvorby adrenalinu. Přistání na pláži, ať vypadají třeba sebevíc vražedně, jsou však naprosto precizní a piloti vědí, co dělají. Když však vidíte, jak velkou rychlostí se někdy pilot řítí se svou vřískající obětí k zemi, opravdu si myslíte, že skončí zarytý metr v plážovém písku. Na poslední chvíli však křídlo podrovná a nebohého pasažéra dopraví v pořádku na zem a sklízí zasloužený aplaus přihlížejících diváků, kterým ještě před pár vteřinami tuhla krev v žilách. Jsou to borci.



    Ale nyní se po pobřeží přesuňme o několik set kilometrů severovýchodně do přístavního města Porto Seguro (bezpečný přístav). Tomuto městu je přisuzováno, že se tu v roce 1500 uskutečnilo první připlutí Portugalců do Brazílie. Samo město dnes žije hlavně z turismu, ve městě a blízkém okolí je přes 800 ubytovacích míst různých kategorií.



    Porto Seguro však není jen malebné městečko se spoustou krámků a přívětivých domorodců, ale má i další výhodu, pro nás nezanedbatelnou - kousek odsud se dá lítat! Po trošku strastiplném hledání jsme konečně došli k útesu, který se v délce 12km zvedá 30-50m nad pláží. Dokonce jsme našli i ojedinělou cestičku nahoru a už stojíme na startovačce s flérou a kusy Skytexu rozházeného kolem. Už to nás upozornilo na drobný nešvar kolmého startu - no second chance. Navzdory bočnímu větru o síle 8-12m/s vytahuje Silver svůj padák a ukazuje mu, zač je toho Brazílie. Byla a při druhém pokusu o nahození padáku musím Silvera držet za sedačku jako v té pohádce o vytahování řepy, aby ho naštvaný vichr nesmetl ze skály dolů. Z lítání nad útesem tedy nic nebude a Silver raději balí, aby jeho miláček nedopadl jako ten, po němž tu zbyly cáry látky.

    A opět se přesunujeme dále po pobřeží, tentokrát po koupení jízdenky ani nevíme přesně kam. Ale po příjezdu to zjišťujeme - Bom Despacho a parníkem přes záliv do Salvadoru. Salvador je hlavní město státu Bahia a má opravdu bohatou historickou i kulturní tradici. V polovině 16. století se stal hlavním městem Brazílie až do roku 1763, kdy se jím stalo do poloviny minulého století Rio. Bohatství získal hlavně v prvních dvou staletích osídlování, kdy sloužil zejména jako exportní místo pro cukr, tabák či diamanty. Pro tvrdou nevolnickou práci se ale domorodí indiáni moc nehodili, protože prostě moc nevydrželi. A tak se začalo s dovážením otroků z Afriky, jejich populace časem velmi vzrostla, a tak je dnes stát Bahia černý jako bota. Ne nadarmo se Salvadoru říká africká duše Brazílie a všude kolem na vás dýchá afrokultura. Na ulicích je stále slyšet bubínky a vidět krepčící černochy, oblečené v rastmanských barvách. Škoda, že tu nemůžeme zůstat přes noc, kdy se zde určitě zuřivě tančí a paří, musíme opět do autobusu směr Fortaleza.





    Možná se ptáte, proč chvíli někde nezůstaneme déle, ale v sobotu začíná na severovýchodě Brazílie ve městě Quixada cross country závod XCeara. Už při projíždění územím státu Ceara je vidět, že to tu nebude zas tak úplná sranda - teploty přes den stoupají ke 40°C a sluncem zpražená krajina je pokryta asi dvoumetrovými keři. Pohled na oblohu je však na mrtvici a už se těším na zítřejší tréninkový den.