XCeara - ani nevím jak začít, asi nejlépe od začátku. Minule jsem již předeslal, že jde o přeletový závod s cílem co nejdelších letů na vzdálenost. Nejde o ledajaké přelety, ale doslova o megapřelety a stále nemohu uvěřit, co se tu ten týden vlastně dělo.



    Z fotek je asi zřejmé, že na startu docela fouká. Co fouká, někdy tu dost duní. Vybrat si čas startu je tu klíčová záležitost. Pět pomocníků drží padák a jakmile se větru před startem postaví na chvíli termika a ten zeslábne z 12m/s na 7-8m/s, tak už jen zbýva se vrhnout vstříc dálkám. Po tréninkovém dni, kdy přistávame při západu slunce, balíme padáky již za tmy.

    První závodní den je propagační pro sponzory s přistáním na přesnost v nedaleké Quixadě. Další den již konečně začínají pokusy o překonávání vlastních hranic. Bohužel hned v pondělí duní opravdu hodně, kolem 15m/s a termika nemá sílu, aby se šlo rozumně dostat před kopec. Pouze Frankovi Brownovi se podaří kolem poledne zkušeně odstartovat a za chvíli mizí v obzoru. Další pokusy vedou vesměs k nehezkým záfukům do rotoru, což se ostatně odehrávalo téměř každý den. Vítr zeslabuje až v 15 hodin, a to je na dlouhý trek pozdě.



    V úterý je již od rána vidět, že dnes to BUDE. Startuji již před desátou a navzdory dvěma chybám, díky kterým se musím dlouze sbírat ze 100m nad rozpálenou zemí, letím přes šest a půl hodiny napříč krajinou. Měl jsem deklarovaný cíl ve vesnici Poranga a abych jej vyfotil ze sektoru, tak opouštím základny kumulů, pod kterými je dobré se ke konci dne držet a ztrácím drahocenných 1000m výšky. Od Porangy už se mi nedaří zvednout nad 1500m n.m. a před 17. hodinou, tedy ještě jeden a půl hodiny před západem slunce, přistávám. Výsledek letu je pro mě i tak fascinující - deklarovaný let na cíl 215km a na volnou vzdálenost 250km. Přelet jsem zdokumentoval podle pravidel FAI a nyní již záleží na vyhodnocení, aby mohl být uznán jako oficiální český národní rekord. Ten den jsou 3 piloti přes 300km a mě trochu mrzí, že nejsem mezi nimi, určitě to bylo díky nezvykle dlouhému intervalu možné. Ale ta dvě zdržení… Další příležitost už jen tak nedostanu. Frank Brown dokonce uletěl nejdelší přelet na světě (337.6km) startem z kopce. I tak mám ale za sebou neuvěřitelný kus krajiny.

    Zpět na hotel přijíždím v šest ráno a po snídani v 7:30 opět míříme na start. Při středečním letu za výrazně slabších podmínek žádnou chybu nedělám, jen mi chybí rychlost a půl hodiny na překročení 200km. Přistávám na 183. kilometru a slunce je kousek nad obzorem. Tentokrát se vracím zpět již ve dvě hodiny ráno, a tak se můžu taky trochu vyspat. Ve čtvrtek je na obloze 1/8 rychle se rozpadajích chmurek a předčasně přistávám s Frankem a dalšími závodníky již na 40. kilometru. Abych nezapomněl, mám od Franka pozdravovat Petru Krausovou, ale nemám na ni email, tak to tímto činím. Daří se i dvěma Maďarům, kteří jdou přes 200km.

    V pátek to opět vypadá na druhý super den a v 10:30 startuji vstříc dalšímu dobrodružství. Je poslední den závodu a pokusu o co nejdelší let a moje posunutí ze 6. příčky celkového pořadí. Volím taktiku všechno nebo nic. Úspěšně překonávám dvě modré díry a utíkám daleko dopředu. Na 90. kilometru nalétám nádherných 7m/s, které dále gradují takovým způsobem, že se bojím podívat na vario, které piští jak šílené. Potom mi však chybí kousek štěstí a již ve 13 hodin přistávám na 107. kilometru na místě, kam jsem si dle svého přesvědčení šel pro jistý stoupák. Prach a všechno ostatní se však divoce zvedá až půl minuty po mém přistání. Holt pech a z nového překonávání hranic nic nebude. Ze země pak již sleduji jen jednotlivé závodníky, jak mě v pohodě přelítávají. Silver se vyznamenal a ukázal záda některým závodníkům. Překonal syndrom ze 40. kilometru a letem v nulkách několik posledních desítek kilometrů se dostává až na 220. kilometr!!! Tím skončila pětidenní honba za překračováním vlastních hranic a já díky poslednímu, v místních podmínkách trošku podprůměrnému letu zůstal až na 6. místě celkového pořadí.



    V sobotu je poslední závodní den, který se již nepočítá do celkového pořadí, tentokrát jde o co nejrychlejší let do necelých 40km vzdáleného Quixenarobin. Podařilo se mi na speedu svého Avaxe odsoudit Brazilce do pasivní role diváků. Raději závodím v klasickém cross country než v rychlostním létání, ale co by človek nedal za to se prolítnout posledního dne v listopadu a ještě k tomu v den, kdy všichni zamrzlíci v Evrope pijí víno z demižónků.



    Létání vyschlou krajinou Ceary porostlé Caatingou (místní velmi agresivní vegetace) a kaktusy má svoje specifika a určitě to byla obrovská zkušenost. Lidé tu jsou sice velmi chudí, ale vstřícní a duševně čistí. Každé přistání uprostřed ničeho a následná záchrana byly neuvěřitelně dobrodružné a komunikovat s domorodci bylo vždy nádherné i přes jazykovou bariéru. Z těchto nečekaných setkání s místními máme se Silverem určitě nejvíce zážitků z celého týdne, ale to je na delší vyprávění a celý týden stojí po návratu za samostatný článek.

    A nyní rychle z prašného vedra vzhůru na pobřeží pod Fortalezu do vesničky Canoa Quebrada, známé svými krásnými plážemi. Nemáme jen v úmyslu si umýt umolousané nohy a péct se na slunci, po týdnu pod vrchlíkem chtějí všichni LÉTAT !