Tak tady to bylo opět něco ve stylu pro zhýralé bělochy. Přímořská letoviska všude na světě mají velkou nevýhodu a Brazílie není výjimkou - všude se vás snaží natáhnout, protože jste velký bílý Gringo a obchodníci jsou přesvědčeni, že máte po kapsách ruličky dolarů. Dá to práci, ale i tu se dá vegetovat za levný peníz, ale kdovíco to není. Prostě s ramínkama bez štěnic (možná).




    S partičkou lítačů, kteří si chtějí po XCeaře užít plážových radovánek, se proháníme místní atrakcí - plážovýma buginama po pláži až k útesu, kde někteří blbnou na padáku, zatímco jiní včetně mě v moři. Lítání tu je něco jak svahovačka na Šumicích u Brna, jen se tu místo domů a drátů pod startem rozprostírá obrovská modrá plocha slané vody a písku. Jako relaxace po náročném týdnu moře opravdu bodlo.







    Definitivně se po dvou dnech lenošení a jednodenní vycházce do pouště odpojujeme od zbylých padáčkářů a přesouváme se autobusem s opravdu hodně drsnou klimatizací jižněji do vnitrozemí do městečka Pesqueira asi 250km západně od Recife. Očividně tu jsme za exoty, turisty tu moc nevídají, cizince téměř vůbec, navíc ještě s obrovskýma batohama.

    Lítáním na rogale se v tomto městě zabývá pouze jeden místňák, ale ten je stále na cestách. Paraglidisté tu jsou asi velmi vzácní, jestli tu vůbec někdy létají. Do pousady (pousada - levnější hotel, většinou s ramínkama) si nás postupně chodí prohlížet domorodci, co že jim to přijelo do jejich klidného města. Jeden z nich, místní světák, který pravděpodobně jako jediný umí anglicky, se rozhodl, že nás dovede jako starý znalec na startoviště, které se nachází uprostřed indiánské rezervace. Bloudíme v houští. Stopař co chvíli sleduje, jestli na nás někde nemíří luky a šípy. Provází nás kolem domku v křoví, kde bydlí místní samotářka a straší nás, že už zastřelila dva zloděje a jednoho trefila do ruky. Prý se s ní zná, ale přesvědčivě to nezní.

    Po příchodu na start nás spěšně opouští a nervózně se ohlíží. Asi je vykopaná válečná sekera a protože nechceme skončit na totemu, tak rychle vzlétáme. Na obloze se objevují ojedinělé mraky a vozíme se do 2000m n.m. Po hodině jdu na zem, rozmydlené stoupáky max. 2m/s, zato klesáky klidně i 6 m/s. Nespravedlivý den, ale aspoň máme sílu na večerní "samba party".



    Další den jedeme v poledním žáru na start s mototaxi a kluci řidiči mají radost, že nemusí vozit tlusté zadky po městě, ale dva blázny, co neumí portugalsky, po polňačkách do kopce nad město. Tak na tento den nezapomenu. Jednak bylo úplné bezvětří, potom jsem při pokusu o start udělal 10cm díru do spodního potahu (místo přívětivých keříků, co známe od nás, tu není jediný, co by neměl ostny a jsou všude) a nakonec to nejlepší. Máme 3000m n.m. a základny vysoko nad námi, 3500 a stále nic, to jsme v Austrálii nebo kde? 3900m n.m., poprvé v Brazílii je mi zima, přestávám točit a rovným letem vlétám do mraku, 4000, 4100 - kdy to skončí? Za chvíli v mlze vidím snad 200m dlouhý tunel a na jeho konci světlo a krajina, naprosto úžasné, jako bych vlétal do jiné dimenze. Rozhled ze 4km v místě, kde je podlaha 700m n.m., stál za to. Zdejší krajina svou vyprahle hnědou barvou velmi připomíná Cearu s tím rozdílem, že tu je mnohem více náhorních planin, které se krásně konstrastně zelenají, kýč k pohledání.





    Tak to bylo opravdu bláznivé, po oblétnutí širokého dalekého okolí města před 17. hodinou přistáváme na stadionu a stáváme se hrdiny města.



    V nejlepším je třeba přestat a zítra míříme opět pomalu na jih na další lítací terén do státu Bahia.