Úterý 19. února
    Dnes se stala jedna zásadní věc, která nemá v dějinách českého paraglidingu obdoby. Včera jsme se s Varvárem vsadili, že jestli se dneska nepoletí, tak on si nechá oholit hlavu jako koleno. V případě, že by se ale letělo, tak si naopak já (už dávno holohlavý) nechám narůst bujnou hřívu.

    Ráno nás organizátoři ženou na kopec, přestože základny visí 500 metrů pod startem. Zdánlivě tedy nikomu a nic nejde, kromě Varvára a mě. A tak hledíme na startovišti do mlhy a den ubíhá. Varváro občas zařve nadšením, když se v mraku protrhne nějaká dírka, protože mu tou malou dírkou svitne i jakási malá naděje.

    Jeho hlava by se tak přece jen nemusela večer změnit v oholenou a směšnou červenobílou kouli. Ale nedočkal se. Odjíždíme ze startoviště a těžká trudomyslnost nás žene do svůdných náručí místních čokoládových krasavic. Ach jo. Ještě že jsme chlapi z ocele, jinak opravdu nevím, nevím. Ale čokoláda nečokoláda - česká děvčata jsou stejně nejlepší ...

    Předpověď na zítřek dává jenom 30% pravděpodobnost, že se poletí. Přesto znalci místních poměrů tvrdí, že poletíme, i kdybychom měli po startu stočit 300 metrů dolů v základnách. Tak to se teda těším ...