Pátek 30.6.2000
    Ráno se probouzím s blaženým úsměvem na tváři. Dneska totiž jedu do zahraničí létat na rogale. Po měsíci válčení na akademické půdě v podobě zkouškového období je to jistě více než příjemná změna. I když - mám smíšené pocity. Naposledy jsem byl ve vzduchu před měsícem a půl a bylo to takový, no divný.

O měsíc a půl dříve
    Po návratu z Bassana jsem byl plný optimismu a sebevědomí. V Itálii jsem si pěkně polítal a už jsem se nemohl dočkat až si vytočím nějaký ten stoupák na Rané. Pojedeme tam s novými žáky na týden a to by bylo, abych něco nechytl (myslím tím termiku). První den se mi podařilo vytočit asi 100m nad kopec i přes pískot modelářů, kteří zde pořádali nějakou soutěž. Bohužel v silném větru byl velký snos a mně se nedařilo dostat zpátky před kopec. Raději jsem to otočil a přistál kousek od letiště.

    Druhý den k večeru fouká stabilních 8m/s přímo na komoru, takže jsme s Ondrou pěkně posvahovali. Další dny už ani prd. Blatouchy se množily a moje sebevědomí úměrně tomu klesalo. Jeden příklad za všechny. Na kopci se objevil Radek Dykast: "Hele skočíš tam hned po mně a vytočíš". Tak jo. Skočil sem tam hned po něm a nevytočil. To samý se opakovalo s Tůčou ...

Pátek 30.6.2000, 18:00
    Vyrážíme na cestu. Na střeše auta máme naložený dva Magicy a jednoho Atlase. Tentokrát (poučen z Itálie) jsem si sebou zabalil lžíci a ešus na rozdíl od Ondry, kterej celý pobyt na Slovensku neměl čím jíst a proto somroval lžíci od ostatních.

    Všechno se zdálo být v nejlepším pořádku, ale problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Kousek před Jihlavou míjíme Houbičovo auto. Houbička tam ale není, takže jedeme dál. Později jsme se dozvěděli, že mu kyksl motor. Houbička šel na večeři a mezitím mu někdo auto vykradl. Nám kousek před Brnem přestává táhnout motor. Na dálnici do kopce to ani na dvojku nejelo. No byla to sranda. Zjistili jsme, že když na chvíli zastavíme, tak se dá ujet dalších 50km. Tímto stylem jsme tedy dojeli až na hranice. (Za Brnem jsme zažívali krušné chvíle v jednom kopcovitém terénu, chvílemi to vypadalo, že budeme tlačit).

    Hranice se Slovenskem jsem považoval za jakousi formalitu. Nejdříve celník. Čo je toto? "To jsou rogala," vysvětluji s úsměvem na tváři. Aha, to musíte precliť. Ale vždyť já to nejedu prodávat, ja na tom budu lítat. Hmm a kam s tým idete? Na Straník. Ale to ste zablúdili, ozve se druhý celník. Ale ne, my jedem z Brna na Trenčín a pak na Žilinu. Celníci se chvíli o něčem dohadují a pak nás pouštějí. Stále ještě s úsměvem přijíždím k slovenským policistům. Čo je toto? Rogala. Ale to vám vpredu presahuje. S tým vás nepustíme. Otočte to a choďte naspäť. Beru to jako dobrý, i když trochu drsný žert a stále se usmívám. "No ale ja to myslím vážne, ja si nerobím srandu," povídá policista. "To musíte nejako zrezať!" Přestávám se usmívat. No ale my s tím takhle jezdíme všude. Kde všade? No po celý Evropě. Policista na mě upřel zrak a povídá: "Ale tuná je Slovensko!" V tu chvíli mi došly veškeré argumenty. Hmm, vy idete z Prahy. Postavte to tu vedľa. Nakonec dostáváme pokutu 300Sk a musíme počkat do úsvitu. Aspoň si motor odpočine. V pět ráno vyjíždíme a v sedm jsme v kempu u Straníku. Motor šlapal překvapivě dobře skoro až do Žiliny. Stavíme stan a jdeme ještě spát.




Sobota 31.6.2000, odpoledne
    Tůča už čtvrt hodiny telefonuje aby zjistil, kdo nám tu povolí výjezd na Straník. My ostatní už to dávno víme, protože kolem jel chlápek v jeepu a když viděl rogala, tak řekl jenom - Za Kubom, ten dá povolenie. Jedeme za Kubou.

    "Išiel do hory," povídá manželka pana Kuby. Co se dá dělat, tak pojedeme nahoru bez povolení. Výjezd na Straník je pekelný. Cesta je již řadu let neudržovaná. Konečně jsme stanuli na vrcholu.

    Na jih je nádherný start ze strmé stráně a stromky jsou dostatečně nízko. Ale ten západ. Kdysi tu prý stávala rampa. Teď už tu nestojí. Je tu jenom jakási směšná hromádka hlíny, která připomíná více hrobeček nežli start. A ty vzrostlé stromky! Táhnou se pěkně daleko. No tady startovat nebudeme, říkám si v duchu.



    Vítr fouká jak jinak než JZ. První startuje Tomáš na jih. Pak se ale vítr definitivně stočil na západ. A do prdele! Tak přece jenom. Kdo jde startovat? Tvářím se, jako že tu nejsem. Tůča vybral čerstvého pilota Frantu s Atlasem. Franta odstartoval naprosto bez problémů, což mi dodalo trochu jistoty. Když to jde na Atlasu, tak to půjde i s Magicem.

    Další letí Roman (nebo Martin?, mám v těch jménech trochu zmatek), jeden z prvních Tůčovejch žáků. Spínač vysílačky na klíčování si strčil někam do buliše, po startu si na něj lehl a celou cestu nám nevědomky vysílal do éteru. Na pozadí ječí vário a do toho se ozývá: "Aáááách... kurva!... uaaa... do prdele!!"



    Teď jdu já. Na západ. Po startu nechávám smrčky hluboko pod sebou a hned nálítávám do stoupání. Tůča mi radí do vysílačky. Leť ještě rovně… a teď levou. (Když po mě někdo rychle chce levou nebo pravou, tak se mi s téměř 80% pravděpodobností popletou strany. Trpěl jsem tím hlavně v autoškole, dokonce i při závěrečné jízdě). "Levouuu!!" křičí Tůča. No jo, už to tam mydlím. Vário ječí, už jsem několik desítek metrů nad startem. Následuje volný pád. "Dotoč to," slyším ještě Tůčův klidný hlas. Pak přišla rána zespoda. Vário už zase ječí, vítr hučí a Tůčovi v tom hukotu už vůbec nerozumím. Opět volný pád. Začíná to bejt trapný ...

    "Ty vole, to je dobré toto," komentujou můj let slovenští paraglidisté. "A bude robiť aj looping?" Zatímco padáčkáři na startu jsou přesvědčeni, že mám vše plně pod kontrolou, já jsem rozdílného názoru. Taky mě z neustálých stojek na hrazdě začínají bolet ruce. Sečteno a podtrženo, obracím směrem na přistávačku. Ta je tady veliká a při nejhorším jsou všude kolem pole. Postupně přilétají všichni, žádné základny se dnes nekonají.

    Stěhujeme se do kempu kousek za Žilinou, protože do kempu kousek od Straníku má přijet 1500 lidí. Ten nový kemp objevil Peťka Fialka a je vskutku nádherný. U řeky, všude kolem lesy a skály. Po ubytování jdeme na pivo. K naší velké radosti zde točí Radegast, takže neváháme a nasazujeme nekompromisní sportovní tempo. Kolem jedné hodiny jdeme za hlasitého zpěvu spát.

    Všichni spí spánkem spokojených až do šesté hodiny ráno, kdy je půlka kempu probuzena hlasitým vzdycháním a jinými zvuky kopulačního ražení. Stan Tomáše se otřásal v základech a zevnitř se po dobu 40 minut ozývaly hlášky typu: "Poď do mňa!!" či "Poď prasa, urob sa!!". Probuzen byl i Fialka a celou dobu si myslel, že se jedná o novomanžele Tučkovi. Tůča pak ráno obcházel všechny stany a dementoval toto podezření. Jaruška nazvala Tomáše necitelným pístem a od té doby mu nikdo neřekl jinak než Písťák. Inu přezdívka se musí tvrdě vydřít ...