A slunko pere a pere ...
    Jak je z každé pořádné mapy na první pohled patrné, terény v Castellucciu se nacházejí mezi 42. a 43. stupněm severní šířky, což dává tušit, že polední výška slunce nad obzorem v letních měsících bude zatraceně velká. A taky že je. I když bylo již měsíc po slunovratu, kolem poledne předměty takřka nevrhaly stíny a zjistit, kde se právě nalézá slunce, znamenalo vyvrátit hlavu hodně dozadu. Zajímavý dopad má tato skutečnost na zdejší termiku. Mimořádně vysoko stojící slunce totiž stírá rozdíly mezi severními a jižními svahy z hlediska jejich naslunění. Mnohem větší teplotní rozdíly lze tedy očekávat mezi svahy východními a západními, samozřejmě dopoledne obráceně než odpoledne.

    Castelluccio je terén plný extrémů nejen co se týká teplot a dalších, již dříve jmenovaných skutečností. Za zmínku určitě stojí fakt, že v Castellucciu skvěle polítá jak zkušený flígr, tak úplný začátečník. Pravda, trochu to připomíná reklamu na "mokré a přitom suché," ale je to opravdu tak. Lubin by měl určitě výhrady, že se tu v horách povaluje nějak moc šutrů, ale kdybych měl pořádat kurs výuky létání někde v zahraničí, vybral bych si určitě Castelluccio. Na jihovýchodní straně údolí se totiž zvedají strmé travnaté kopečky velmi podobné naší Rané, na kterých snad ani nelze neodstartovat. Létá se z nich snad na všechny strany a jak jsme měli možnost z výšky pozorovat, výuka létání na nich každý den opravdu probíhá. Ale jinak lze povylézt do stráně úplně kdekoliv a po odpíchnutí sedat opět kdekoliv na obrovské rovné ploše údolí, které nese příznačný název Piano Grande - tedy Velká rovina.



    Velmi kuriózní jsou ojedinělé lesíky z nízkých stromů na některých svazích, které jsou samozřejmě uměle vysázeny. Ovšem vysázeny velmi zvláštně. Lesíky tvoří při pohledu z výšky přesné obrazce, představující jednotlivé kontinenty jako na mapě. Takže po nastoupání nad údolí Castelluccia vidí pilot až do Afriky, Severní i Jižní Ameriky, Asie, Austrálie a italští nacionalisté samozřejmě nezapomněli ani na lesík ve tvaru typické boty - Itálie.

    Celé údolí je národním parkem dokonce pod záštitou UNESCO, takže nechybí ani perfektní suché záchodky s toaletním papírem a kontejnery na odpadky. Na severním konci údolí se pak na kopečku krčí kamenné domky, nalepené těsně na sobě a tvořící vysokohorskou vesničku Castelluccio.



    Castelluccio leží v seismické oblasti, kterou před dvěma lety postihlo zemětřesení tak silné, že jeho stopy jsou na některých místech vesničky patrné dodnes.



    Kromě občasného zemětřesení panuje ale ve vesnici nádherný klid a pohoda. Místní obchodníčci spokojeně posedávají před svými maličkými krámky, nikam nespěchají a rádi se dají s cizincem do řeči. Po sugestivním vychvalování 3 roky starého, sušeného a nasoleného masa s názvem Prosciutto jsme nakonec neodolali a koupili kus kýty na zkoušku. Nejlepší je prý s červeným vínem a hned po prvním ochutnávání se celá naše výprava rozdělila na dva tábory. Jedněm se tříleté syrové maso zdálo poněkud zvláštní, zatímco druzí je prohlásili bez červeného vína rovnou za nepoživatelné.



    Za slušnost se zde považuje navštívit hned první den pobytu místní školu létání v Castellucciu, kde každý pilot kvůli evidenci zapíše do knihy svoje iniciály, adresu a číslo pilotního průkazu.

    K sídlu školy trefí snadno každý podle šipek s nápisy "ProDelta" nebo mu cestu každý vesničan rád ukáže. Vesnička je neuvěřitelně maličká a nelze v ní ani při nejlepší vůli zabloudit.

    Navštívit sídlo školy je rozumné ještě ze dvou dalších důvodů. Jednak se v místě sídla nachází prodejna potřeb pro létání se zajímavým sortimentem od přileb až po vysílačky a navíc dostane každý pilot po svém zápisu zdarma jednoduchý plánek všech startovišť, včetně seznamu důležitých telefonních čísel, frekvencí a pravidel. Během dne je v centru ProDelta v Castellucciu k dispozici frekvence 146.800MHz pro případné dotazy na počasí či žádosti o pomoc při nečekaných potížích nebo událostech. Každé ráno je zde rovněž možno prohlížet vytisknuté družicové snímky oblačnosti nad Evropou a dokonce kdykoliv během dne se tady může pilot za nějakých 60Kč osprchovat. Bohužel po Italech nemůžete chtít, aby fungovali před devátou hodinou ranní. Na návsi v hotelu (řekněme spíše v hotýlku) Sibilla je pak možno za necelých 200Kč zakoupit výbornou mapu okolí v měřítku 1:50000, jejíž výřezy jsme také použili pro zmapování místních startovišť v rubrice Terény pro létání.

Kde nejlépe startovat
    Bez přehánění lze říci, že startovat je možno z každého místa, na které ráno po probuzení pilot svým ospalým okem popatří. Pochopitelně s ohledem na směr větru nebo v případě bezvětří podle orientace svahu vzhledem k poloze slunce. Detailní popis nejpoužívanějších startovišť je k dispozici v rubrice Terény pro létání. Zejména při JZ nebo Z proudění jsme byli svědky pěšího výstupu paraglidistů zhruba do čtvrtiny výšky Monte Vettore a po startu jejich bezproblémového nastoupání až nad vrchol. Přistávat zpátky do údolí je pak donutila až nastupující tma hodně pozdě večer.

    Všechna startoviště kolem údolí Castelluccia jsou perfektní, takřka školní. Žádné turbulentní průseky, žádné beskydské pařezy. Velký sklon, všude jenom horská tráva, sem tam nějaké kamení (je to přece jenom vysoko v horách) a samozřejmě taky nějaké to suché ovčí hovínko. Ale hlavně uklidňující pocit, že přímo pod starovištěm je možno kdykoliv pohodlně přistát na obrovské rovné ploše.



    Jedinou výjimku snad tvoří startoviště Forca di Presta, kde je nutno přistávat na sice prostorných, ale zvlněných horských lukách vně údolí Castelluccia. Ale z tohoto startoviště se na nich většinou nepřistává, nýbrž se nekompromisně stoupá po východním svahu Monte Vettore až nad jeho vrchol.



    Termika funguje v těchto nadmořských výškách již od dopoledních hodin a některé dny bývá k večeru údolí tak napečené, že se dá nad ním vozit s prstem v nose až do setmění. Při dobré dohlednosti je podle místních paraglidistů možno vidět moře po nastoupání dostatečné výšky současně na obou stranách Itálie. Z vlastní zkušenosti můžeme potvrdit pouze viditelnost moře směrem na východ od Itálie a to již z výšky 2700m n.m.



    Podle vyprávění místních pilotů bylo léto roku 1998 mimořádně horké a suché. Tráva na dně údolí i jeho svazích změnila barvu ze zelené na sluncem vypálenou hnědou a na ploše údolí se v silném odpoledním slunci tvořily dust devily tak silné, že byli očitými svědky utržení několika stanů od země a jejich nastoupání do výšky 20 metrů. O tom, jestli byli v poletujících stanech i lidé, ale nehovořili ...