Všichni chtějí bezpečnější klouzavé padáky - piloti, konstruktéři, výrobci, federace a samozřejmě i certifikační úřady. Jako konstruktér jsem strávil deset let snahou o vyvinutí co nejbezpečnějšího padáku a současně každý rok stovky hodin testováním padáků za letu a hodnocením jejich bezpečnosti, stejně jako měřením reakcí každého padáku během certifikačních testů.

    Na první pohled se problém bezpečnosti padáku jeví jako velice jednoduchý. Padák by měl být co nejstabilnější a měl by dosáhnout co nejvyšších stupňů v certifikačním procesu. Tohle se rozumí jakoby samo sebou a myslí si to i piloti ve všech školách paraglidingu po celém světě. Pravděpodobně proto je tak utkvěle zaměřena pozornost právě na výsledky certifikačních testů. Ovšem moje vlastní zkušenosti ukazují, že otázka opravdové bezpečnosti je mnohem složitější.

Je vyšší stabilita opravdu lepší ?
    Mám přítele, jmenuje se Robert a ten se učil létat na padáku, který budeme nazývat třeba "Glider X". Řízení bylo velmi dobré, i když uši byly trochu citlivější ke klapancům, což vyžadovalo od pilota, aby byl svými reakcemi neustále v předstihu před reakcí vrchlíku a tím předcházel klapancům. Jen mírná turbulence stačila k tomu, aby měly uši tendenci klapnout. Byl z toho zpočátku pěkně nervózní, ale brzy zjistil, jak správně reagovat. Naučil se:

• vycítit, jak je vzduch turbulentní
• vypořádat se s klapnutím
• aktivně předcházet klapancům

    Robert se postupně stal dobrým pilotem. Pak prodal svůj padák a koupil si "lepší", který budeme nazývat třeba "Glider Y". Ten padák si koupil z toho důvodu, že byl propagován jako stabilnější a měl vyšší certifikační stupeň DHV. Padák byl skutečně velmi stabilní a pevný, nikdy se nebortil, ale Robert brzy zjistil, že to přece jenom není to, co očekával. Vrchlík mu totiž předával jen velmi malou odezvu na to, co se ve vzduchu děje. Sám dobře znám chování podobných padáků, které jsou extrémně pevné. Prvotní reakce všech pilotů na takovéto typy padáků jsou velice pozitivní: "Ty vole, tenhle padák je skvělý, je pevný jako z betonu a už se vůbec nemusím bát žádných klapanců!" Ale pozor, ve skutečnosti je pravda někde jinde.

    Každý, kdo se učí létat na "pevném" padáku, nevyhnutelně zjistí, že dokáže jen stěží cítit turbulenci. Letí si klidně prostorem s mírnou turbulencí a vůbec nic se přitom neděje. Pak prolétává oblastmi se stále větší a silnější turbulencí a pořád ještě není co řešit. Jednoho krásného dne ale v děsivém nárazu zažije první zborcení vrchlíku. Je to už tak silná turbulence, že 80% plochy vrchlíku je okamžitě v háji a podle zákona schválnosti k tomu pravděpodobně dojde ještě v malé výšce, třeba jen proto, že jeho anděl strážný zrovna někde vyspává.

    Pilot v tu chvíli vůbec netuší, co se děje. Nemá naučenou správnou aktivní pilotáž a ani netuší, jak správně reagovat na tak masivní zborcení vrchlíku. Takový pilot by musel mít opravdu velké štěstí, aby se mu podařilo vyváznout se zdravou kůží. Podstatné je, že tam kdesi v prostoru na nás vždycky číhá tak silná turbulence, která zbortí každý padák. Ani superstabilní padák nedokáže vzdorovat každé turbulenci.

    Teď tedy srovnejme tuto situaci s pilotem, který si koupil "Glider X". Tento pilot dostává díky lepší odezvě křídla mnohem přesnější informace o tom, že již prolétává turbulentní oblastí a dokáže tak citlivěji reagovat na jeho pohyby a lépe tak proplouvat tímto "bigbítem". Má už dávno zkušenosti s klapanci a dokáže aktivně zastavit borcení vrchlíku. Umí rovněž instinktivně ovládat i zkolabovaný vrchlík. Šance tohoto pilota přežít nalétnutí extrémní turbulence při přistávacím manévru je ironicky podstatně větší, než šance pilota, který si pořídil stabilní a pevný padák.

    Samozřejmě netvrdím, že stabilita padáku není důležitá. Jenom se snažím říct, že stabilitou nelze nahradit pilotovu dovednost. Jestliže se ale pilot spoléhá na stabilitu svého padáku, která má zabránit zborcení vrchlíku, pak mu opravdu nezbývá, než létat pouze v prostředí, ve kterém se nevyskytují silné turbulence - např. v klidných podmínkách ráno nebo večer.