Po získání pilotního průkazu letos na jaře jsem se těšil, jak si v létě zalétám a prohlédnu si tu naši českou kotlinu pěkně z výšky. Místo toho ale bylo příšerné léto a když už to vypadalo na sluníčko a nějakou termiku, na víkend se to opět zkazilo. Pomalu jsem začal propadat pesimismu a skoro uvažovat o prodeji výbavy. Začátkem září jsme ale vyrazili na dovolenou do Černé Hory, kde se vše mělo změnit.

    Sháněl jsem nějaké informace o Černé Hoře, ale nikde jsem neobjevil nic ani o turistice ani o létání. Jen jeden článek na internetu upozorňoval na tamní bezohledné řidiče, kteří nedbají předpisů. Přibalil jsem tedy padák pro případ, že by to skutečně někde šlo a vyrazili jsme do Bečiči. Celou cestu až do poloviny Chorvatska vydatně pršelo, což mě ovšem po našem českém létě nemohlo vyvést z míry. Od Šibeniku však nastal zvrat a konečně přišla modrá obloha a jižní slunce.

    Na hranicích do Černé Hory celníci evidentně nikam nespěchali. Zřejmě čekali na naše pivo nebo nějaké marky a nebo měli prostě siestu. Nakonec jsme zaplatili povinné ručení za auto - 20DM na 15 dnů a mohli jsme pokračovat. Čekal jsem rozbité cesty a bezohledné řidiče předjíždějící s troubením zprava, ale nic takového se nekonalo. Když srovnám úroveň cest i řidičů, tak mezi Černou Horou a Českem nevidím žádné velké rozdíly. Každopádně po průjezdu Rakouskem je to šok - jak u nás, tak v Černé Hoře.

    Po 1500km jsme konečně dorazili na místo. Ubytovali jsme se ve velmi slušném apartmánu s výhledem na moře za 18DM na den a hned jsme vyrazili k moři. Netrpělivě jsem si dalekohledem prohlížel horský hřeben, který se zvedá hned za pláží v Bečiči a vyhlížel nějaké místečko, odkud by se šlo odpoutat. Netrvalo to ani pět minut a nad skalami se náhle objevilo několik padáků. Chvíli kroužily v termice a pak šly pomalu na přistání na pláž, kde jsme se opalovali. Nechal jsem ženu kde byla a vyrazil za prvním padáčkářem, který právě přistál. Byl to instruktor z místní paraglidingové školy v Budvě. Anglicky neuměl téměř nic, ale v pohodě jsme se nakonec dorozuměli českosrbsky. Řekl mi, že nahoře pod skalami je startovačka hned u silnice a že se tu létá denně od rána do večera. Postupně přistály všechny další padáky a zjistil jsem, že přestože je již září a pláže i města jsou docela vylidněná, létá tu zhruba třicet lidí šesti národností. Nejpočetnější byla skupina Rumunů, kteří sem jezdí pravidelně každý rok v září vlastním autobusem a minibusem - i s doprovodem jich bylo asi padesát. S radostí jsem využil jejich nabídku a jezdil na start společně s nimi.



    Start se nachází ve výšce 750 metrů nad mořem u vesničky Brajici. Z Budvy nebo Bečiči se jede po silnici vzhůru do hor směrem na Cetinje. Asi po 16km neustálých zatáček a stoupání s nádherným výhledem na pobřeží se přijede do poslední pravé zákruty před vesničkou Brajici. Po levé ruce je stožár s anténami a malý kamenolom, nad kterým je startovačka. Je to prostorný, mírný, kamenitý svah, vyčištěný od velkých kamenů, bodláků a keříků s trny, kterých je všude kolem plno. Místo větrného rukávu jsou tu dvě fléry, což postačuje, protože vítr fouká stejně jenom od moře, kam právě směřuje start. Vejdou se sem pohodlně čtyři padáky. Když fouká silněji od jihovýchodu, jsou na startu trochu nepříjemné turbulence. Při jižním nebo jihozápadním větru je to v pohodě.



    Nejprve jsem si chtěl okouknout terén a vyrazil jsem na večerní slet okolo 19. hodiny. Hned po startu jsem zabočil doprava podél skal a kopíroval jsem silnici pod sebou.

    K mému překvapení jsem ještě často potkával stoupáky okolo 3m/s. Chvíli jsem se povozil a šel jsem na přistání. Oficiální přistávačka je loučka před hotelem hned u pláže, ale protože byla pořád plná dětí a přihlížejících turistů a přímo uprostřed je domek a jakási kovová konstrukce, zvolil jsem přistání na pláži, která je zde široká a byla skoro bez lidí.



    Druhý den jsem rychle vstal, abych stihnul setkání s rumunskými přáteli v 8:30. Bohužel ale dunělo od moře a vítr za chvíli přinesl mraky a pořádnou bouři, která trvala celý den. Pomalu se mi začaly vracet černé myšlenky, které mne přepadaly doma, ale další den bylo úplně jasno a foukal svěží větřík přímo od moře. V 8:30 jsme vyrazili vzhůru na start a cestou v autobuse nám udílel pokyny rumunský řídicí létání toho dne. Tvářil se velmi přísně a obával se, jestli je u nás paragliding na patřičné úrovni, abych byl schopen létat i v termice.

    K mému překvapení potom tenhle řídicí létání popadl tandem, pasažéra a jako první ze všech se pokusil odstartovat - bez helmy a rukavic. Start se mu však nevydařil a skutálel se i s pasažérem (také bez helmy a rukavic) dolů z prudkého svahu hned za startovačkou. S pomocí ostatních se vyhrabali vzhůru s rozškrábanýma rukama a napotřetí se jim start nakonec podařil. Na startu potom zavládl lehčí chaos a z toho, co tam rumunští padáčkáři předváděli, mi skutečně tuhla krev v žilách.

    Rychle jsem odstartoval, protože mi přišlo bezpečnější pozorovat jejich pokusy ze vzduchu. Opět jsem se vydal doprava podél skal a tentokrát už to neslo všude. V přímém letu jsem stoupal mezi 2-3m/s. Pak jsem se přiblížil k místu, kde silnice prochází skalním oknem. Do tohoto místa se táhne odspodu úzké údolí, které se směrem nahoru zužuje, takže funguje jako trychtýř a vytváří tak naprosto úžasné místo pro stoupání. Termika zde funguje od rána až do večera. Kolem 11. hodiny to tu chodilo 7-8m/s.



    Stačilo jen několik otoček a dosáhl jsem úrovně hřebene skal - 1350m. Výš se bohužel nemůže létat, protože nedaleko odtud je civilní letiště Tivat a za hřebenem vede sestupová trasa letadel. Dvakrát jsem ovšem zažil, že si to chtěl kapitán zřejmě zkrátit a hřeben přelétal právě v místech nad startovačkou.