Myšlenka na polétání na padácích v Jižní Americe se zrodila někdy před třemi lety, když jsem na podzim roku 95 strávil příjemné tři měsíce na něčem podobném jako zpočátku studijním, posléze prázdninovém pobytu v Chile. V září až listopadu je v oněch zeměpisných šířkách samozřejmě jaro a tak přirozenou částí, tvořící asi 80% všech mých věcí, bylo paraglidingové vybavení. V těch nedávných dobách létalo na padáku v Chile všehovšudy tak 100 lidí a existovaly pouze tři školy padákového létání. Zážitky byly nicméně tak pozitivní, že jsem se po návratu rozhodl přemlouvat letuchtivé kolegy a kolegyně, abychom společně udělali výlet do těchto končin, zaměřený ponejvíce na létání.



    Dobré vůle bylo většinou dost, ale časové rozpětí od listopadu 1998 do ledna 1999 vyhovovalo jen málokomu. Nakonec jsme se však sešli v následující sestavě:

    Jiří Fetka, zvaný Vlk, známý ovladatel různých hudebních nástrojů, odvážný pilot s obrovským "tahem na bránu" a v posledních letech též výzkumník provádějící komparativní studii chirurgických ambulancí v různých zemích světa - na základě praktických efektních akrobatických figur, nejlépe těsně nad zemí (nemocnice v Santiagu de Chile nebyla výjimkou).



    Monika Valíčková, zvaná Načeva, pověstná lékárenská magistra, bez jejíhož mastičkářsko-bylinkářského umění by naše orgány přežívaly jen ztěží. Ve svém oboru je nepřekonatelná a Fernet nám ordinovala snad i v tabletách Brufenu či vitamínu C. S padákem kategorie Standard nám byla neustále v patách, občas dokonce i ve špičkách. Nakonec tedy zbývám já, tlumočník a organizátor výpravy, propagátor nenápadného půvabu létání, potažmo přistávání na nejroztodivnějších místech.



    Na našem výletě jsme navštívili i Peru, Bolívii a Argentinu (všude tam se dá nádherně létat), ale s padáky jsme se pohybovali hlavně v Chile. Zeměpisný profil této země je nadmíru různorodý a prochází snad všemi klimatickými pásy. Zahrnuje např. sněhem pokryté vulkány, panenské lesy, hluboké kaňony, mrazivé fjordy, ledovce a tyrkysová jezera na jihu, velice příjemné subtropické podnebí ve střední části země či skalnaté vrcholky And a vyprahlé pouště na severu, který je jedním z nejsušších míst na zemi vůbec.

    Z pohledu pilota padákového kluzáku je tahle geografická extravagance příjemnější o to, že se dá létat prakticky všude a navíc po celý rok.

    Jihoamerické Kordilery se táhnou podél celé země, stejně tak jako mořské pobřeží, jež nabízí se svými útesy a pravidelnou brízou skvělé podmínky pro celé hodiny bezpečného létání. Převýšení bývá většinou 80-150 m a mohou jej tvořit mírné písečné svahy přecházející v duny nebo i strmější útesy. Každopádně však laminární proudění nepředstavuje žádné nebezpečí a mohli jsme se osobně přesvědčit, že tento luxus umožňuje například kurzistům udržet se ve vzduchu již při svém druhém či třetím letu klidně 50-60 minut. Nejde sice o žádný adrenalin, ale jako relax s občasným vykoupáním v moři je to docela zábavné.



    Hned druhý den po příletu jsme se takhle velice rychle aklimatizovali a odpoutali od listopadových plískanic na místech jako je Algarrobo a Cachagua. Stejné podmínky má i přímořská rekreační oblast Maintencillo, asi 200 km na SZ od Santiaga. Strávili jsme tam dokonce Silvestr a oslavili jej jak se patří hned na dvakrát. V osm hodin večer místního času (u nás doma to asi o půlnoci moc letové nebylo) jsme si po symbolickém přípitku šli stylově poblahopřát na půl hodinky do vzduchu se sentimentálním zapadajícím sluncem. Tím přirozeně oslavy pouze začaly. O dalším vývoji se snad ani nemusím příliš zmiňovat, zcela jistě připomínal podobné veselice v Česku.



    Měli jsme se ovšem ještě na co těšit. Náš apartmán se nacházel asi 30 metrů od startovačky, kde přímo sídlila "Escuela parapente Aventura". Po návratu kolem třetí hodiny noční jsme v nejbujařejší náladě šli poblahopřát místnímu instruktorovi "s novym godom". Dostali jsme zcela nečekaně (téměř po dvou měsících málem asketického života) kromě piva i trochu vynikajícího voňavého speciálního "holandského tabáku" a spolu s ním nabídku na noční sletík. Samozřejmě, že nakonec jsme v tom zůstali jen sami dva s Vlkem. V tu noc se na nás usmíval určitě i padáčkářský bůh - foukalo krásných 1-2m/s přímo na komoru. Byl sice úplněk, nicméně to vůbec nevadilo, protože bylo totálně zataženo. Abychom viděli na cestu, dostal jsem do "uší" dvě červená cyklistická blikající světla a jedno bílé do prostřední komory. Už ani nevím, jak jsem se dostal do vzduchu. Za neutuchajícího řevu oslavujícího Nový rok jsem po chvilce přistál na pláži (něco o přílivu mě v tu chvíli vůbec nenapadlo), zabalil se do padáku a počkal na přílet Vlka. Ráno jsme se opravdu probudili na pláži a zjistili, že se nám to fakt nezdálo a pokračovali v cestě na jih.