V kalendáři leteckých akcí mne zaujal slet k 4.výročí založení letiště Třebíče v pondělí 5. července. Byly to dny svátků a s víkendem několik dní volna. Slovo s Vaškem Pejřilem dalo slovo a začali jsme o této akci uvažovat. S přibližujícím se dnem mého odchodu do důchodu stávaly se plány na "letecký čundr" na Moravu stále konkrétnějšími. Nakonec to bylo tak, že plánováním této akce jsem přehlušoval nepříjemnosti a starosti s koncem školního roku a předáváním školy.

    V databázi letišť jsem vyhledal letiště, která dělila celou trasu na přibližně stejné úseky a kde bylo možné natankovat. Poté jsem je všechny obvolal a upřesnil si možnosti přistání. Když jsem mluvil s panem Picmausem z Třebíče, vnuknul mi myšlenku, že bychom mohli přistát v Mor. Budějovicích na "práškařském" letišti. Nápad se mi velmi zalíbil, vždyť je to místo mého mládí a také možnost přenocování u Bohdana Dvořáka, mého spolužáka, byla lákavá. Nakonec tedy letový plán měl tyto etapy : Teplice - Hořovice, Hořovice -Tábor Všechov, Tábor Všechov - Mor. Budějovice nebo Tábor Všechov - Jihlava. Odtud už to byl kousek do Třebíče. Zpět jsme chtěli oblétávat Prahu druhou stranou, tj. Třebíč -Zbraslavice, Zbraslavice - Nymburk, Nymburk - Roudnice n. L., Roudnice n.L - Teplice. Ještě tam místo Zbraslavice byly v úvahách Podhořany, neboť to byla místa Vaškova dřívějšího bydliště.

    Trasa byla určena, den odletu stanoven na pátek 2. 7. Ve středu 30. 6. jsem předal školu, ve čtvrtek 1. 7. jsem byl tudíž důchodcem, odevzdal jsem na školském úřadu "Závěrečnou zprávu ředitele školy" za uplynulý školní rok, rozloučil se. V pátek jsme se sešli v 6 hod. ráno s tím, že bychom chtěli odletět v půl osmé. Po příjezdu na letiště nás čekalo nemilé překvapení - mlha a potom déšť. Odstartovat se nám podařilo až v 11 hodin !

    Zpočátku byl let příjemný, obletěli jsme letiště na Rané, Louny. Potom však už termika dělala své. V okolí Křivoklátu jsme narazili na nehezké tmavé mraky, ba dokonce dešťové kapky. Snažili jsme se tomu vyhnout doleva. Podařilo se mi, poněkud zdáli udělat snímek Křivoklátu.



    Potom už jsme viděli hořovické letiště s asfaltovými plochami, posunutým prahem kvůli silnici, která letiště protíná. Trasu 87 km jsme uletěli za 1 hod. 20 min.. Přistávali jsme však z druhé strany. Při přistávacím manévru jedno křídlo bylo podfouknuté termikou, bylo to velmi nepříjemné. Vašek mne huboval, že musím reagovat rychleji. Dojeli jsme do blízkosti hangáru, zvedal se nepříjemný vítr, Vašek byl názoru, že musíme buď blížící se frontě ulétnout, nebo sundat křídlo. Čekalo nás však nepříjemné překvapení - pravé kolo bylo prázdné. Někde na letišti jsme píchli. Takže vší silou proti větru jsme sundali křídlo, ukotvili a já se vydal hlásit na letiště a hledat benzinku. Ne letišti nebyla ani noha, benzinku jsem našel kousek za hangárem. Na opravu pneumatiky však měli pouze spray za 150 Kč, který měl duši opravit a nafouknout. Složitě jsme tříkolku nadzvedli, vypodložili, demontovali kolo a Vašek šel provést opravu. Vrátil se s kolem opraveným a sprayem vypotřebovaným. U benzinky nám půjčili konev, takže nadvakrát po 7.5 l jsme natankovali.

    Mezitím přišel člen aeroklubu, s kterým jsem i předtím mluvil telefonicky. Poděkovali jsme, nastartovali a tentokrát Vašek letěl a já se "kochal". Změnil se směr větru, takže nás pěkně postrkoval k dalšímu cíli. Ještě jsme však obletěli zříceniny Žebráku, abych je nafotografoval.



    Při letu byl pěkný pohled na Orlickou přehradu, letěli jsme vlevo od hráze. Před Příbramí nám pípal do sluchátek intercomu radar vlevo na kopci v lese. Než jsme se nadáli, byli jsme nad letištěm Tábor Všechov. Vítr nám pomáhal, takže 70 km jsme uletěli za 55 minut. Na dráze bylo živo, auta, traktor se senem, motocyklisti, museli jsme počkat až bude prázdno. Dojeli jsme k hangáru, uvázali tříkolku k odstavenému návěsu, šli do restaurace se občerstvit. Restaurace vynikla příjemnou obsluhou a hezkým interiérem. Prohlédli jsme si i hangár, kde se montují ultraligty Yetti.

    Avšak překvapení nebyl konec. Tentokrát nepříjemné - při dofukování opraveného kola se pneumatika vyboulila a byl s ní definitivní konec. Vašek přemluvil šéfa restaurace a jeli do Tábora shánět novou pneumatiku. Já jsem mezitím doplnil pohonné hmoty. Po více než hodině se vrátili s nepořízenou. Nakonec po telefonické dohodě s pronájemcem hangáru jsme získali starší pneumatiku. Ulevilo se nám, vyměnili gumu a šli se navečeřet. Udělali nám večeři na přání, bylo to výborné. Po půl osmé večer jsem volal do Jihlavy na věž, že bychom je navštívili. Dostali jsme souhlas a pokyny. Během deseti minut jsme odstartovali - s potížemi, nechtěl naskočit motor. Ještě před startem jsme zjistili, že přílétnuvší letadlo zajelo až k pumpě a tankovalo přímo - u čerpadla mají dlouhé hadice, jsou na to připraveni.

    Večerní let byl velmi klidný a 73 km jsme uletěli za hodinu. Na letišti nikdo už nic neorganizoval, tak jsme zajeli na stojánku, šli se ohlásit na věž, tam už nikdo nebyl. V letištním baru Bum bej jsem si dal pivo, Vašek čaj a šli si připravit spaní pod širákem - vlastně pod křídlem. Komáři žrali jako lvi, nechal jsem si jenom malou skulinu na nos a i tudy se snažili proniknout. K ránu nás probudilo kapání deště, ve skutečnosti to ale byla rosa, tak silná, že z křídla kapalo, jako při dešti. Všechno bylo mokré a tudíž se dostavil i chlad. Sluníčko však začalo brzo "pracovat" a jeho paprsky byly blahodárné. Šli jsme se ohlásit na věž, podle pokynů jsme tříkolku přesunuli na stojánku hostů, šli udělat osobní hygienu a najíst se. Potom už jsme se jenom kochali množstvím nádherných strojů, které na letošním Aerosalonu byly vystavovány a předváděny ve vzduchu. Střídavě se chodili občerstvovat a zpod stínu křídla sledovali vše, co se na letišti předvádělo a dělo.



    Přílétli další tepličáci, nejdříve Bohouš Vaněček se svým rychlým Eurostarem, potom Jirka Štojdl a Honza Nývlt se svou ženou. Letěli podle našeho návodu a rovněž byli velmi příjemně překvapeni pohostinností v Táboře Všechově. Honzova žena letěla s Bohoušem nazpět domů, kdežto chlapi se rozhodli přenocovat v Jihlavě a také pokračovat v čundru. Dohodli jsme se, že se následujícího dne sejdeme v Třebíči.

    Volal jsem spolužákovi MVDr. Bohdanu Dvořákovi, že se chystáme vyrazit do Mor. Budějovic a kolem půl osmé večer jsme z Jihlavy odletěli. Dosti dlouho jsme vyčkávali s nastartovaným motorem, než jsme mohli odstartovat, byl stále velký provoz, takže motor běžel do Mor. Budějovic 45 minut - při vzdálenosti 43 km. Přestože jsem měl souřadnice v GPS zadané podle automapy, spletl jsem se jenom velmi málo. Už zdálky jsem viděl silo, potom vodárenskou věž. Oblétli jsme město za mého vydatného fotografování, i když už mnoho světla nebylo. Byl to nepopsatelný zážitek, být po tolika letech nad místy svého mládí, kde jsem žil do 18 let. A už jsme byli u hřbitova a vedlejšího práškařského letiště. Tam už stál Bohdan se svou ženou. Přistávali jsme proti větru, ale z kopce, za což jsme sklidili od pilota práškaře údiv a trochu výčitku, že se jedná o jednosměrnou plochu. Ale hned se nás pohostinně ujal, nabídl všem skleničku vína s charakteristickým "tož, vítajte na Moravě". Ukotvili jsme stroj a přijali pozvání Dvořáků. Umyli se, povečeřeli, popovídali u vína a šli brzo spát.




    V neděli ráno už jsme byli po osmé na letišti, nejdříve se svezl pilot práškař ("už jsem se vezl ve všem, ale v tomto a balonu ještě ne"). Po přistání se přiznal, že měl strach, odlišnost pilotování dělala své - pořád tam šlapal nohy. Také se mu to zdálo vysoko oproti jeho létání ve 30 m ! Potom se vezl Bohdan nad Budějovicemi, byl z toho nadšený. Mne napadla myšlenka letět se podívat nad Vranovskou přehradu, takže jsem volal do Brna o povolení vstoupit do hraničního pásma. Vyzpovídali mne, kde tam vstoupíme, v kolik hodin, jak dlouho se zdržíme a kde opět vystoupíme. Povolení jsme dostali a během chvíle jsme u přehrady byli (15 km).




    Byla to nádhera - Vranov, hráz, ty nesčetné zátoky, Bítov jsme obkroužili, zříceninu Cornštejna jsem vyfotil. No prostě zážitek !