Je čtvrtek 9.9., jedenáct hodin dopoledne a můj Rudý baron Fiat Bravo parkuje u náměstí v Lienzu. V Race office hlásím číslo týmu a po kontrole piloťáku jsem zaregistrován. Paní mi ještě s úsměvem sděluje, že zítra ráno si nepospím, protože v 08.00 je odjezd na trénink. Odjíždíme tedy do kempu Amlach a dávám vydělat jeho majiteli. Auto, stan a dvě osoby 18 EUR za noc. Krátce pospíme a jedem si projet Lienz na in-linech. Pro dnešek je toho dost, a tak si dávám 5 G z Plzně na dobrou noc a nařizuji budíka na 07.00.

    Je pátek ráno. Klepu kosu ve stanu a jsem líný dojít si do auta pro tepláky. Stejně za chvíli zvoní budík. Lehká snídaně a vyrážíme na trénink. Kámoš bere kameru a foťák s představou, že se mu podaří nacpat se do svozového autobusu. V 07.55 házím svůj padák na hromadu dalších. Na start nám je dopraví vrtulník. Nás si bere na starost rakouská armáda, a tak jsme nějakým svobodníkem cpáni do terénního kolového transportéru. Kámoš se tváří, seč může jako padáčkář, a tak je také naložen.

    Vzadu nás sedí 6 a 6 proti sobě na lavicích. Škrábeme se po úzkých cestičkách do hor. Kochám se zdejší přírodou a jsem rád, že se vezu. V 09.30 náš řidič zastavuje a vypíná motor. Vyskakuji ven a rozhlížím se po startovačce. Nikde ji nevidím, a tak se ptám jednoho z Čechů. Teprve teď se dozvídám, že na předávku běh-paraglid je to ještě dvě hodiny pěšky a kilometr výšky. A zítra to samé! Padá mi čelist, tohle jsem fakt nečekal.

    Abych to zkrátil. Cestou naše tříčlenná skupinka špatně odbočuje, a tak si užívám krásný výhled na sedlo, kterým jsme měli projít - z protějšího štítu!!! Potom ztrácím telefon, když se převlékám u vrtulníku, co přivezl padáky. Že mi chybí samozřejmě zjišťuji až na startovačce, která je asi 0.5km daleko od vrtulníku v suťovisku tak prudkém, že jsem nahoru lezl po čtyřech. Z úvah o telefonu mě vytrhává jeden starší Rakušan, který si zapomněl zapnout nožní popruhy a já bezmocně sleduji krizovku, ze které mi běží po zádech mráz. Pilot je vysouván z postroje, ale stále drží řidičky, čímž padák šíleně brzdí, až se křídlo prohne do podkovy a hodlá přejít do full-stallu. V tu chvíli však pilot definitivně vypadává ze sedačky a z cca 8 metrů dopadá do suťoviště. Okamžitě se k němu ženou ostatní piloti včetně mě. Nevidíme ho, protože zapadl do průrvy. První Rakušan je v průrvě a nic nedělá. Mám špatný pocit, že už není koho zachraňovat. Přesto jdu dál a vydechuji úlevou, když v průrvě vidím sedícího a komunikujícího aktéra předchozího dramatu. Na pohled je pouze potlučený, bez vnějších zranění a daří se mu hýbat všemi končetinami. Stěžuje si na bolest na prsou, a tak je vrtulníkem transportován do nemocnice.

    Přehrávám si v hlavě předchozí chvíle a vím, že zítra rád ztratím nějakou minutu předstartovní kontrolou. Dochází mi, jaké měl vlastně štěstí, že nepustil řidičky a nesnažil se za každou cenu udržet v sedačce. Letět o pět sekund déle, byl by ve výšce, kde by mu nepomohl ani prudký sklon suťoviště, na které dopadl a který mu bezpochyby pomohl přežít. Ale zpátky k telefonu. Hladový a dehydrovaný se sunu k vrtulníku a kupodivu moje 5210 se na mě směje z trávy (možná se směje spíš mně). Plazím se znovu na start, odkud mezitím všichni odletěli až na jednoho posledního mohykána. Je to Rakušan, a tak mu svojí plynnou němčinou:-) vysvětluji, že jsem tu poprvé a zda počká a proletí se mnou trasu. Mám štěstí, chápe mojí znakovou řeč a tak letíme spolu.

    Letíme bočním údolím, oblétáme nádherné skalní věže a už se vezeme hlavním údolím na západ od Lienzu. Rakušan točí zpátky a já s ním. Na plném speedu přelétáme údolí. Je to tu trochu hravé a já oceňuji stabilitu svého Intoxe. Sem tam zašustí ouško, ale to je vše. Jsme u sjezdovky, kde bude mezipřistání, ale pod úrovní přistávačky!!! To snad nemyslí vážně, že budu muset při závodu dotáčet. Otáčíme tedy zpátky a nasazujeme na cíl disciplíny - hřiště v Leisachu. Ztrácím výšku v mírné spirále, když se projevuje dehydratace a já chytám křeč do pravého stehna. Převádím kluzák do rovného letu a masíruju si nohu. Ještě zkusím naletět nad hřiště, ale celkem svižný vítr se točí od východu po sever. Při vykracování nad stromy, které lemují hřiště, chytám pěkný výprask, a tak neriskuji a raději sedám u rukávu před hřištěm. Rakušák sedá taky a omlouvá se, že to spletl a od Lienzu jsme letěli moc daleko. Na mezipřistání se prý v pohodě doklouže. Mrzí mě, ze jsem alespoň neviděl, kde budu zítra přistávat, ale s tím už nic nenadělám.