Volba terénu pro letošní rogalistické závody padla na italské Alpago. Oblast Alpago se nachází na jižním okraji Alp za prvním výraznějším hřebenem od moře, takže se tam ještě částečně projevuje jeho vliv. Trochu vlhčí vzduch a fronty, které jdou přes Alpy, se tam již rozpadají nebo se vůbec neprojeví. Prakticky je to nejbližší terén, který má jiné klima a podmínky na létání, než jsou u nás. Alpago je oblast uzavřená podkovou horských hřebenů vysokých 2000-2700m. Téměř uprostřed této podkovy je na malé náhorní plošině (600m n.m.) přistávačka o velikosti fotbalového hřiště. Všude jinde jsou strže, vesničky, lesy nebo pro přistání nepoužitelné loučky se sklonem slušné černé sjezdovky. Zní to možná trochu hrozivě, ale přistávačka je trochu do kopce a vítr vždy foukal směrem k horám, takže přistání bylo bezproblémové.

    Celou akci zaštítil světoběžník Emil Dvorožňák, který v Alpagu již několikrát byl a ujišťoval nás, že si létání tam zamilujeme. Navíc mluví plynně italsky a dohodnul nám perfektní ubytování přímo na přistávačce doslova za pár piv. Druhý den, když se ti čistotnější z nás sháněli po nějaké možnosti se umýt jinak než v láhvi od Dobré vody, zjistil Emil, že věta: "Nebyla by možnost se někde osprchovat, prosím?" se italsky neřekne "La sprcha vašn, frštést?" Také nás dodatečně ujišťoval, že větrný pytel na přistání jako ukazatel stačí a že za termických dnů nemusí létat kolem toaletní papíry z okolních křoví a tudíž máme vše zahrabávat. Na tyto polní podmínky jsme si rychle zvykli a s českou vynalézavostí jsme je dokázali řešit v kempu u jezera nebo jinak.

    Když jsme v pondělí zašli za místním letcem a organizátorem Felicim pro klíč od dohodnutého headquarteru, divil se, že nejsme s Emilem, který odjel v neděli večer do Rakouska (že by "Ich zóntág avanti esteraich" neznamenalo "V neděli odjíždím do Rakouska"?). Nicméně klíč nám vydal (asi ještě nedopil naše pivo) a ředitelka závodu Broňa získala krásnou místnost na vyhodnocování výsledků a my zásuvky na dobíjení všech možných baterek.

    Týden před námi měli v Alpagu závod padáčkáři, (potkali jsme tam Tomáše Lednika a Ondru Dupala), ale celý jim propršel, a tak museli k naší nelibosti protahovat do neděle. Oba dva dny jsme byli nuceni startovat až po nich a to výrazně ovlivnilo délku našich disciplín. Při jejich vypisování jsme byli omezeni také profilem terénu. Bohužel se ukázalo, že zachycení nebylo "úplně zadarmo" a řada pilotů se ani jednu disciplínu nezvedla nad start a byla nucena přistát pod kopcem. Jako první otočný bod pro 1. a 2. kolo byl zvolen trochu nešťastně kravín na protější straně horské podkovy. Jeho vyfocení a následný návrat na hřeben prosel třetinu pilotů, kteří měli to štěstí a vytočili po startu. Kdo nevyfotil se musel vrátit na naši přistávačku, jediné přistání široko daleko a GAP mu nemilosrdně udělil "bombaut", ačkoliv za sebou měl dobrých 15km plus dokluz, stejně jako někomu, kdo se ani nechytil. To bralo pilotům motivaci k závodění, kterou museli každý večer dočerpávat z demižónků s lahodným italským vínem.

    Z grafu rozdělení pilotů podle ulétnutých kilometrů bylo patrné, že se naše startovní pole dělilo dosti ostře zhruba na tři části. Prvních deset závodníků, kteří byli schopni vytočit a ulétnout alespoň polovinu trasy, střed, který někdy vytočil a něco ulétl a poměrně velký počet ostatních, končící na louce pablbů. Tato situace by se dala přičíst těžkým podmínkám a nevhodně vypsaným disciplínám, ale spíše je třeba se zamyslet nad výkonnostním rozdělením českých rogalistů a zkusit najít řešení.

    Další omezující místo byl přeskok Piavy a následné zachycení ve výškách pod hranicí lesa. Oproti doporučení zkušeného flígra Emila, znalce místních poměrů, odlétat na přeskok s pěti sty metry nad kopcem, jsme nezřídka odlétali pod úrovní hřebenu. Kdo měl štěstí, ten se na druhé straně chytil.

    První den, v sobotu, se na přistávačce hemžila pestrá směsice lidiček od místních padákářů, organizátorů, milenek a přítelkyň až po nás, "trpěné trubky". Ráno nám zpestřil místní borec, který se i s padákem pověsil na nedalekou hrušku a do oběda vymotával šňůry. Na oplátku jsme předvedli odpoledne představení s přistáním na strom, které se líbilo hlavně místním hasičům. Po dlouhé době si mohli nacvičit sundávání rogala se stromu.



    Na kopec se ten den jelo dost pozdě. Nemělo smysl spěchat, protože jsme směli startovat až po závodících paraglidistech. Vypsána byla disciplína na výše zmíněný kravín, přehradu za čtvrtým hřebenem na druhé straně piavského údolí a zpět, s cílem na naší přistávačce (60 km). Přeskok Piavy se povedl pouhé polovině startovního pole, ze které dolétlo do cíle jen 9 pilotů v čele s Danem Vyhnalíkem.

    Druhé kolo, v naději, že počasí bude silnější, bylo protaženo na 70km k lomu, východně od startu. Startovalo se zase dost pozdě a podmínky byly kupodivu slabší. Tomu odpovídaly i výsledky. První otočný bod - kravín, dosáhlo pouhých 12!!! pilotů. Broňa ten den čekala v cíli marně až do osmi hodin, kdy se cíl uzavíral, na vedoucího závodníka Dana. Ten přijel autem, stejně jako všichni ostatní. Zpáteční přeskok Piavy byl pro pozdní hodinu a slábnoucí podmínky téměř nemožný.

    V pondělí se zatáhlo a kolo bylo zrušeno. Obdobné nezávodní počasí bylo i v úterý a ve středu. Někteří navštívili Benátky, jiní nedalekou přehradu, u které se stala tragédie, při níž zahynuly stovky lidí. My jsme se rozhodli prozkoumat letový terén Vittorio Veneto, který leží pár kilometrů na jih od Alpaga. Je to vlastně východní pokračování bassanského hřebene po přeskoku Piavy. Na start se jede po dosti dlouhé silnici (cca 15km), jejíž poslední úsek je hlína a štěrk. Řekl bych, že pro opakovaný start je nevhodná. Startoviště ale stojí za to. Je to prostorná louka, na které by šlo rozložit i větší množství padáků, nahoře je parkoviště a zázemí v podobě budovy, kde je asi i hospoda. Trochu nevýhodná jsou letová pravidla a omezení. Ve Vittoriu sídlí jedna z italských vojenských leteckých perutí, která na rozdíl od našich vojáků má peníze na "benzín". Létání je tam povoleno jen o víkendech a v pátek, přistávat se smí pouze na oficiální přistávačce.

    Felici nás ubezpečoval, že se klidně můžeme prolétnout, pokud nepřistaneme uprostřed města. Oproti Bassanu má startoviště asi další nevýhodu: Na posledním úseku cesty bude ležet sníh o něco déle.



    Éra jsme začali stavět na louce kilometr východně od oficiálního startu. Příjezdovou cestu zrovna opravovali. Možná tam je dnes již místo hlíny a štěrku asfalt. Najednou někdo zvedl hlavu a povídá: "Slyšíte ten vrtulník?" Slyšeli jsme ho všichni. Nebyl to jen jeden, ale celá letka a hnala si to v naší výšce přímo na nás. Neříkal Felici něco o cvičných střelbách? Někdo si vzpomněl na hodiny branné výchovy a radil, abychom si lehli za terénní nerovnost nohama směrem k epicentru výbuchu, pro případ, že by měli jaderné hlavice. Nakonec to letka zcela předpisově otočila ve svém vymezeném prostoru a odfrčela na sever směrem na náš kemp do Alpaga. Raději jsme rychle odstartovali a vydali se prozkoumat nový terén.

    Ve čtvrtek se trochu vyčasilo a rada pilotů rozhodla, že poletíme. Po předchozích prosbách a protestech určili jako 1. otočný bod lom. Ten nebyl na druhé straně podkovy, ale jen 5km východně od startu, takže se předpokládalo, že ho všichni otočí. To se opravdu povedlo devatenácti pilotům. Poslední dva kilometry před otočňákem seděl na hřebínku nádherný mrak se základnou ve dvou tisících. Bohužel se druhý OB podařilo vyfotit jen šesti pilotům a do cíle, stejně jako v druhém kole, nedolétl nikdo. Na prvním místě průběžného pořadí se uhnízdil Čáp, pronásledován těsně dravým Vlkem.



    V pátek dopoledne se začali v celém okolí a nakonec i na startu houfovat cizí - místní rogalisté. Od Feliciho, který přijel na louku vytyčit cílovou pásku, se dověděla rada pilotů o závodech Mistrovství Itálie. To a kongesťák tvořící se nad startem nás přimělo k návratu do Čech. Podle předpovědi severního proudění byly jako terén nakonec zvoleny Beskydy. Následovalo překotné balení a odjezd domů.

    V sobotu ráno jsme si dali sraz v kempu Liščí mlýn na jižním okraji Frenštátu. Nejlepší zážitek sobotního rána byla pro většinu z nás královská snídaně, kterou nám připravil šéf kempu. Po týdnu konzerv a hubené italské stravy složené převážně z pic přišel osmažený špekáček, tučný trvanlivý salám, vajíčko, marmeláda a turek, kde nám skřípala zrníčka kávy mezi zuby všem k duhu.

    Na brífink nám přijel poradit Karel Haman a společně s radou pilotů rozhodli, že se bude startovat na Javorovém. Po prohlídce startu, meteosituace a blatouchujících padáků byla vypsána disciplína na Radhošť a zpět (67km). Do celkem silného větru a slabé termiky se nikomu moc startovat nechtělo. První ztratil nervy Lubin. Po každém pendlu se propadal víc a víc až se propadl na přistávačku a musel přistát. Za chvíli si vysílačkou domlouval vývoz a druhý start. Ostatní na něj ovšem nečekali a během několika minut naskákali do vzduchu, vytočili a zmizeli na trase.



    První stoupák nás naladil. To se stalo osudné skupině vedoucích pilotů, kteří prolétávali rozbité nuličky a půlmetry. Rozhodnutí letět severněji od Lysé, bylo zřejmě klíčové a tak postupně posedali na dvacátém kilometru Čáp, Bareš, Dykast, Vyhnalík a Vlk. "Všichni" ostatní nejen že ofotili Radhošť, ale ještě se vrátili zpět k nim. To zamíchalo důkladně pořadím. Na první místo se vyhoupl od začátku bez chyby létající Petr Tuček. Je to pro něj takřka historický úspěch a není pilota, který by mu to nepřál.



    Program na vyhodnocování závodů přímo z GPS se nám zatím nepodařilo zprovoznit. Program Checkin (ke stažení na internetu: www.cquest.org/checkin/) je sice zadarmo, ale je omezený časově a má omezenou funkčnost na pouhých pět pilotů. Ostrá verze, vhodná pro naše potřeby, stojí několik set USD na rok a ještě je omezená na oblast (zemi konání závodů). Rád bych oslovil všechny počítačové experty, inženýry a příznivce létání, aby nám pomohli s řešením tohoto problému. "Nechceme slevu zadarmo!" Svaz ZL (eventuelně PG, program je i pro paragliding) je schopen nějaké prostředky uvolnit.

    Pro vyhodnocení jsme nakonec použili metodu "per voko": Na GPS se nastaví stránka s mapičkou a rozlišením 2km. Ze zaznamenaného tracku je jasně vidět, kdo otočný bod oblétl. Pedro svým bystrým okem nekompromisně určoval, kdo otočil a kdo ne.

    Druhou část Mistrovství České republiky budeme mít stejně jako v loňském roce společně se Slováky v Podbrezové. Nezbývá než se těšit a přát si dobré počasí.