Zatímco Tomáš Suchánek trénoval v Austrálii na větroních i rogalech již tři měsíce předem, zbytek české výpravy ve složení Dan Vyhnalík, Míra Čáp, Pedro Nedoma, Jirka Nádvorník, teamleader Robert Božík a řidič Jarda Mašek alias Malý Bobr odlétal až 8. ledna z Prahy přes Londýn a Bankok do Sydney. Těsně před odletem, ale již po odeslání rogal zrušil svoji účast úřadující mistr republiky Ivo Pavlík z důvodu nečekané operace kolena. Dvě noci a jeden den jsme trávili ve společnosti snad 70-ti členů klubu AMFORA a uměleckých hvězd TV NOVA.

    První dva dny nám zabralo zapůjčení dvou aut, vyzvednutí ZK a přejezd do městečka Manilla ležícího 400 km SSZ od Sydney. Toto místo jsme zvolili podle aktuálního počasí a hlavně po zkušenostech loňské výpravy českých rogalistů. Je zde téměř bezplatný kemp u sladkovodního jezera s možností koupání a hlavně místní kopec vysoký 880 m n. m. s převýšením 400 metrů umožňuje starty na téměř všechny směry větru.

    O problém s přebytečným Quasarem Ivo Pavlíka se obětavě postaral řidič výpravy Jarda Mašek, který jako člen národního týmu mohl startovat i na MS. Kromě jediného dne, kdy si zalétal Božka, Bobr intenzívně trénoval a vzpomínal na své pilotní začátky, kdy též létal na kluzáku Quasar. Naopak Božka si zvykal na nevděčnou roli řidiče pro pět pilotů. Umožnil to především čtyřlitrový Ford Falcon Combi, který až na několikrát utržený výfuk a zničené čtyři pneumatiky na kamenitých cestách vydržel neuvěřitelný náklad pěti rogal a šesti osob s buleťáky při spotřebě kolem 15 l/100 km.

    Bohužel se potvrdilo, že vysílačky s leteckým pásmem Icom A3E jsou pro svoz naprosto nepoužitelné. Zatímco vysílačky 2m pásma, které jsou však v Austrálii přísně zakázané, chytaly spojení zem-zem již na 5 až 10 km, airbandy nad 1 km prostě nefungují. Nezbylo, než je odložit na dna baťohů. Po zbytek Austrálie jsme tedy létali s dvoumetry a kromě vystrašených organizátorů MS, kteří nás obden žádali o změnu frekvence, nebyl žádný problém.

    Při použití GPS jsme překonali počáteční problémy s jižní polokoulí, souřadnicovým systémem UTS/UTM a celý tým včetně řidiče se naučil udávat polohu oproti "routě" úlohy. Takže typické hlášení pilota o poloze bylo "Božka, Božka, tady Pedro, jsem 38 km před druhým otočňákem, 6 km vlevo od osy, výška 2400 m". Jedině tak šlo v krajině bez význačných orientačních bodů udávat rozumně polohu, abychom se našli navzájem ve vzduchu a hlavně aby nás Božka dohledal po přistání.

    Počasí bylo ovlivňováno jen 200 km vzdáleným Pacifikem a zalétali jsme si na všechny směry větru i typy oblačnosti. Dostupy byly do 2500 m n. m., stoupáky 2-5 m/s a nejvíce nás udivovala termika i pod zcela zataženou oblohou, což potvrzuje sílu slunce téměř v nadhlavníku.

    Asi nejlepší počasí bylo 18.ledna. Přestože ráno foukal silný SV vítr a obloha byla plná vlnových mraků, v poledne již na startu foukal západ a stoupáky měly snos od jihu. Rozhodli jsme se proto k letu na Bingaru přímo na sever a dál se uvidí. Po třech hodinách letu vyzýváme Božku, ať najde nějakou louku na sednutí za hranicí 100 km, protože chceme šetřit svozové kilometry. Prakticky během několika minut zde postupně sedáme. Úspěšně se vyhýbáme elektrickým drátům, které Božka původně neviděl, ale neunikne vynadání místního farmáře, kterému jsme trošku pošlapali bodláky.

    Poklidná cesta zpět v našem Fordu se mění v dramatický závod s časem. Do kempu přijíždíme sice za šera, ale nádherně osvětleni blesky z bouřek studené fronty, která se přihnala od jihu. Na poslední chvíli zachraňujeme naše moskytiéry, spacáky a potraviny rozfoukané po kempu před šílenou průtrží.

    Lokální bouřky se dělaly ještě následující den, takže dalším letovým dnem je až 20. leden. Volbu disciplíny vyřešil Bobr, protože nemůže najít koncové lamináty Ivošova Quasara. Patrně je zapomněl při posledním balení. Zopakujeme si tedy minulou úlohu, když už tam auto stejně musí jet. Přestože podmínky jsou výrazně horší a několikrát jsme po cestě neuvěřitelně nízko, podaří se nám minulá stovka zopakovat a díky nálezu laminátů jsme spokojeni všichni.

    Z devíti dnů v Manille jsme sedmkrát letěli průměrně trojhodinové lety, zvykli si na časový posun, nesnesitelné vedro a silné slunce. Mezi místními rogalisty a padáčkaři, kteří většinou bojovali o udržení se ve vzduchu, jsme udělali doslova průvan stylem start, vytočit základnu a odchod na přelet.

    21.ledna přejíždíme 530 km JZ směrem do dějiště MS, městečka Forbes s 8 500 obyvateli. Proti Manille je to velkoměsto. Především ubytování v chatičkách s klimatizací, ledničkou, sporákem a televizí je nezvyklým luxusem. Koupeme se v místním bazénku 3x6 m, ale kalí nám radost zjištění, že jsme v kempu v Manille zapomněli otep náhradních trubek k našim rogalům, které jsou většinou atypické a bez nichž znamená zlomení trapézky na startu odstoupení ze soutěže. Pedro a Bobr se následující den obětovali a projeli se druhým autem do Manilly a zpět.

    Ostatní jsme využili příjezdu Boba Bailyho s prvním Dragonem a nechali se poprvé vyvléci. Bob dokazuje, že je opravdu mazákem mezi vlekaři. Nejen, že díky malé rychlosti vleku velmi slušně stoupáme, ale perfektně nás usazuje do stoupáků a hned spěchá pro dalšího pilota. Božka se zdržel fotografováním technické závady, kdy vlekacímu Dragonu po startu upadlo kolo z pravé podvozkové nohy. Bob po 20 minutách kroužení odmítnul pokusy pozemního personálu o přistání křídlem na jedoucí auto a přistál na jedno kolečko tak, že pravý podvozek se dotkl země až v okamžiku zastavení letounu.

    Přestože jsme startovali až v 15:30 a vrchem se nasunula vysoká oblačnost, podařilo se nám uletět 110 km na trati Grenfell, Cowra a část cesty zpět proti větru. Základny byly až ve 3000 m n. m. a poprvé nám bylo v Austrálii zima.

    23.ledna přijíždí Tomáš Suchánek s Attilou Bertokem. Zavelí k letu do 165 km vzdáleného města Yass, za kterým již leží Canberra se svým CTR. Tomáš zalétává nový ZK, dvakrát přistává, je málo vlečných a moc pilotů, takže startujeme až v 16:30. Díky silnému SZ větru a základnám v 3200 metrech Tomáš doletí, ostatní sedáme na 107 kilometru po 3 hodinách letu. Protože následující den prší, další den neletíme pro silný vítr a 26. leden zabere slavnostní zahájení, cítíme se s pouhými dvěma lety a to pokaždé na jih málo seznámení s místním létáním.

    Tomáš se rozhodl jezdit s Attilou a Olegem Bondarčukem v autě s místním řidičem, kterému jsme říkali podle jeho smíchu Pepek Vyskoč. To umožnilo, aby Bobr létal do soutěže a na Božku zbyla jen drobnost,startovat a svážet pět pilotů.

    27.ledna je vypsán startovní bod č.6 a cíl v Ballimore, které je 167 km SSV od startu. Zatímco prvních 80 km letíme s větrem v zádech a mraky jen v 2100 m, dál se základny zvedají o 500m. Jednalo se o jakousi konvergenci na rozhraní dvou vzduchových hmot. Té se podařilo využít velké skupině pilotů, ve které jsme bohužel nebyli. Tomáš se domníval, že bude jediný nebo alespoň první v cíli, nechtěl věřit očím, když do cíle doletěl a tam už bylo 30 křídel. Já jsem byl ve vzduchu 5:35, ale posledních 40 km již foukalo proti a dostupy klesly na 1 500 metrů. Naopak konvergence pomohla Pedrovi, když ho těsně před přistáním zvedla skoro ze země, v 19:30 vytočil nejlepší stoupák svého letu a prodloužil tak svůj výkon o 25 km. Jako vždy jsem poslední nakládán do Fordu já. Je už hodinu tma a já mám za sebou 2 km kličkování mezi ohradami s koňmi s rogalem na zádech k nejbližší prašné cestě. Zde mne Božka nachází podle nahlášených souřadnic. Noční jízda podle GPS se mu tak zalíbila, že mi bylo skoro líto ho upozorňovat na takovou drobnost, že Jižní kříž je již 20 km za námi a do Forbesu je to na jih. Dopadlo to dobře v 02:00 jdeme spát.

    Bohužel hned první soutěžní den se přímo nad místem startu ve výšce cca 1500 m srazil holandský pilot s Francouzem startujícím za Belgii.

    Zatímco první ihned použil záchranný padák, Francouz byl patrně v bezvědomí a se zlomenou náběžkou ve spirále kroužil až do země. Byl na místě mrtev.




    28.ledna fouká JZ vítr i na zemi přesahující 10m/s. Navíc se rychle nasouvá vysoká oblačnost ve tvaru válců, která na desítky minut zcela zastiňuje zem. Organizátoři klidně vypisují disciplínu s bránou č. 8, asi 80 km na bočák do vesnice Woodstock a po větru dalších 60 km do Eglintonu. Ve vzduchu foukalo snad 15 m/s, velmi těžký byl začátek vleku, protože vlečený kluzák po nastoupání prvních 5 metrů vlétává do nezbržděné vzduchové vrstvy a pokud pilot neutlačí hrazdu, trhají se vlekací pojistky. V tak silném a turbulentním větru jsem jen v okolních několika stripech viděl dvě zlomené náběžky. Ve vzduchu nejde dělat nic jiného, než se s prvním stoupákem nechat přefouknout přes startovní bránu a tlačit se maximálně na jih. Za 1:15 dlouhý záfuk jsem byl nejvýše 1600 m n. m. a to jsem měl spíše štěstí. Když se mi podařilo v tom bigbítu přistát, čekal sem pět minut, až vítr poleví, abych mohl pootočit a položit křídlo. Tomáše to sneslo moc východně a proti větru neměl šanci ofotit otočňák. Naopak těch pár, kteří to obletěli, s větrem v zádech snadno bodovali. Tato výrazně nejhorší disciplína počasím i postavením tratě nejvíce ovlivnila výsledky celého MS.

    29.ledna se letí brána č. 7.52 km po větru do Manildry a 95 km na čistý bočák o síle asi 6 m/s na jih do Koorawathy. Smolný den si vybral Pedro, kterému se trhaly vlekací pojistky a odstartoval až na počtvrté. Mně se podařilo po ofocení sila v Manildře najít silný stoupák v závětří hřebene a dále spolupracovat se skupinou dobrých pilotů, díky čemuž jsem slušně postupoval k cíli. Zlomem bylo promáčknutí vysílacího knoflíku v mé vysílačce, kterou jsem v rukavicích logicky tiskl stále více, když mi Božka nepotvrzoval zprávu o místě přistání Malého Bobra. Rázem byla ve vzduchu přes 4 hodiny, stoupáky slábly, ve snaze doletět do cíle jsem vyrazil trochu rychleji a výsledek se dostavil, přistál jsem. Bez zdržování se s balením křídla jsem vyrazil směrem k nejbližší vesnici a za necelé 2 hodiny telefonuji polohu na oficiální svozový telefon. Samozřejmě byla opět tma, když mne Božka našel a hlavně když jsme hledali a skládali mého Laminára. Tomáš opět nebyl spokojený a jeho bodová ztráta byla obrovská.

    30.ledna je vytyčena úloha s bránou č. 8, opět Manildrou a cíl Bogangara, což je z Manildry 85 km na server. Před startem zjišťuji, že jsem v kempu zapomněl helmu doveze, jsem na celém padocku poslední. Čáp s Nádvorou přelétávají hory před otočňákem ve špatný okamžik a brzo přistávají. Já doháním skupinky opozdilců, pečlivě dobírám dnes maximálních 1900 metrů a ještě před otočňákem přelítávám Quasnicový tandem Pedro - Bobr. Při focení je upozorňuji vysílačkou, že proti včerejšku je fotosektor východně od obilních sil, ale oni toho nedbají a tak se jim dalších 20 uletěných km nepočítá. Zde jsme byli velmi nízko a obloha se zcela zastínila. Zatímco já sedám v 600 m n. m., Tomáš má svůj den a vyhrává disciplínu. Bohužel s ním do cíle doletí právě jeho čtyři největší soupeři.

    31.ledna je sobota a organizátorům se nás poprvé a naposledy zželelo. Vypsali 85 km krátkou disciplínu do Grefellu a zpět s přistáním na padocku B. To je pole asi 4 km západně od našeho, odkud startuje asi třetina týmů. Aby piloti z obou polí měli srovnatelné podmínky na dosažení startovního bodu, vypisují organizátoři konkrétní bránu až na poslední chvíli. Východně od nás byly krásné mraky, nad námi a západně jen modré nebe. Tomáš tudy přesto letěl a prý tam byly dobré stoupáky. Já na zpáteční cestě postupoval pod mraky se stoupáním 6 m/s do 3250 metrů, ale sneslo mě to 12 km mimo osu a časově jsem prodělal. Právě u takto krátké disciplíny, když doletělo přes sto pilotů, jsou ztráty bodů za každé zdržení obrovské. Doplatil na to i Nádvora, který si našel svůj obvyklý klesák na dokluzu do cíle a především Jarda Mašek alias Malý Bobr, kterému došla baterka ve foťáku nasvěcující datumovku právě v den, kdy poprvé doletěl do cíle. Neměl by jich ale tolik. Letěl pomalu a na otočňáku byl tak nízko, že se mu obilní silo nechtělo vejít do hledáčku.

    1.února se letí brána č.3 a odtud 137 km na SZ do Tottenhamus s mírným větrem v zádech. Už dopoledne se dělají dustdevily a jeden z nich ještě na zemi utrhl na křídle Jirky Nádvorníka ukotvení antifletrů, tak že musel narychlo spravovat. Bohužel brzo po startu spolu s Čápiskem přestávají na začátku disciplíny a ztrácejí mnoho bodů. Já mám přímo nad padockem stoupání 7 m/s a postupuji bez problémů. Bobrovi jako vždy nefunguje GPS, který prostě nechytá družice. Díky výkonnostnímu handicapu svého pilonkového Quasara ztrácí kontakt s naší skupinou a volá o pomoc, protože neví, kam má letět. Podporuji ho ze všech sil baterií mé vysílačky, která ve výškách až 3400 m a dnes výjimečně nízkým teplotám rychle slábne. Chybně se rozhoduji před závěrečným dokluzem, kdy zbytečně přeskakuji k další skupině a ztrácím snad 10 minut. V cíli je opět přes 100 pilotů. Stejně jako Pedro a Bobr mrzí, že byla neděle a nemohl dopoledne sehnat náhradní baterku do svého foťáku. Tu koupí až v pondělí, ale od té doby už zase nikdy nedoletí do cíle. Tomáš postoupil na 6. místo a musí čekat na chyby soupeřů, jakou dnes udělal Manfred Ruhmer. Přistál 15 km před cílem a ztratil přes 600 bodů.

    2.února organizátoři vypisují novinku. Můžeme fotit libovolnou bránu a všem se počítá vzdálenost od středního bodu mezi padocky. Letíme na letiště Bogangara 144 km na SV. Nasouvá se vysoká oblačnost a tak startuji mezi prvními. Pod vrchní oblačností ještě hodinku funguje setrvačností teplé země slabá termika do 2 m/s. Letím s Larry Tudorem a pak sám přes pás hořících lesů. Několikrát dotáčím 3100 m, ale vrchní oblačnost mne předběhne a 24 km před cílem v 2400 m n. m. ztrácím poslední nuličku. Možná zbrkle vyrážím dopředu a kloužu v úplném oleji. Navíc se stočil vítr ze zadního na bočák. Pode mnou sedá mnoho rogal včetně Tomáše a já hypnotizuji vário, bohužel marně. Chybělo mi 10 m výšky, abych protnul cílovou pásku, kde v tu dobu seděl jen Attila. Nádvora se na dokluzu naučil nový trik, takzvaný let stranou před deštěm. Po nadějném hlášení 2000 m, 25 km do cíle 8 km východně od osy letu nečekaně přistál 21 km od cíle, ale 8 km západně od osy.


    3.února se opět letí oblíbená Manildra na SVV a odtud na S do Dunedoo. Od brány č. 9 to je 208 km a všem se zdá, že na západní vítr to nejde letěl. Na cestě k otočňáku jsou mraky kolem 3000m, pak se ale zvedají až na 4100 a vítr se stáčí k JZ, takže do cíl doletí 90 pilotů. Bobr sedá za otočňákem po ztrátě orientace bez GPS a Božka nechal pilota v poli a nebýt restaurace Royal v Manildře, Bobr by určitě uschnul. Zatímco Nádvora zopakoval svůj let stranou a chybělo mu 45 km, Čápisko mazácky uletěl posledních 70 km na jediný stoupák. Ze 3900 klouzal po větru přes zastíněný pás země na nasvícený kraj pole, ve 200 metrech našel poslední stoupák dne, dotočil 2600 a doklouzl do cíle s rezervou 50 metrů. Pedro ve vysílačce projevoval svoje zklamání z klouzavosti svého pilonkového křídla, když na 20 km dlouhých přeskocích ztrácel 400 metrů výšky. Dnes Ford najel přes 700 km, z toho 150 po prašných cestách a my se dostáváme do postele ve 3:00 ráno.


    4.února se má startovat na S, ale chvílemi fouká zezadu, tak se musí zavírat start. Je vypsaná disciplína Grenfell, Stockingbngal, Barmedman. Zpočátku na bočák a později přímo proti větru. Především se rychle nasouvá vysoká oblačnost, takže favorité chtějí rychle startovat. V našem stripu mají přednost Tomáš, Attila, Bondarčuk a Martin Harri, takže za chvíli jsou na celém padocku jen Češi. Zatímco ostatní stripy mají 4 až 8 pilotů, v našem je nás 12. Zcela ztrácíme kontakt s dobrými piloty a potácíme se proti 20 km/hod ke Grenfellu. Snažím se využít stoupáku z náhorní plošiny 8 km před Grenfellem a málem zde sedám, když mne stoupák zvedne ze 30 m nad zemí. Naopak Čápiskovi se zde horní přistání povedlo. Naštěstí dnes nedoletěl do cíle nikdo, kolo mělo snížený bodový koeficient a naše ztráty nejsou tak zdrcující.


    5.února fouká silný Z vítr a opět se nasouvá vysoká oblačnost. Startuji jakmile je vypsán cílový let 120 km na JJV do Boorowy. Když jsem asi metr nad zemí, zasáhne mne silný boční poryv a nakloní mne tak, že škrtám náběžkou o zem. Když se mi podaří náklon srovnat, trhá se pojistka, přistávám a musím jít zpět do fronty. Zatím všichni favorité odlétají, obloha se zcela zatáhne a na celém padocku zůstáváme s Pedrem, Bobrem a Čápiskem sami. Další vlek s Billem Moyesem kolem 70 km/h a stoupáním pouhým 0,5 m/s s vypnutím v klesáku. Naštěstí se nad námi slitují vlekaři ze sousedních stripů, a cuknou nás do stoupáku. Počasí není tak špatné, dostupy jsou až 3600 m, ale jsme snášeni příliš východně. Nejlepší stoupák kupodivu nalézáme uprostřed zalesněných roklí před Cowrou. Kromě Bobra, který bez GPS opět bloudí zafouknutý snad 20 km z trasy a točí přímo nad zakázaným letištěm v Cowře, všichni ostatní dolétáme do cíle, kde je celkem 93 pilotů. Jsme však nejpomalejší. Manfred vyhrává třetí kolo za sebou a útočí na druhé místo.

    6.února je úplně jiné počasí. Je chladno, bez horní oblačnosti a základny kumulů jsou nezvykle jen v 1900 m.



    Stoupáky do 1.5 m/s a 6/8 oblačnosti stačí k letu po větru k prvnímu otočňáku Canowindra, kde doháním obrovskou skupinu pilotů včetně všech favoritů. Teď máme všichni šanci vyzkoušet, jak se kopíruje Suchánek. Druhé rameno na sever na Boree Creek Bridge se letí přímo za Suchánkem, který nás vede příliš západně. U druhého otočňáku jsme nízko, hodně pilotů sedá. Kromě docházejících baterek v GPS, na což už jsme zvyklí, mi dochází obě baterie v mém váriu. Musím ho vypínat a nechávat odpočinout, ve skupině centruji podle ostatních. Když jsem hodně nízko, baterky se ohřejí a zase pár minut fungují. Postupně ubývá ropadových mraků a stoupáky se zlepšují. Pomalu postupuji k horám, za kterými leží cíl Eugowra přímo proti větru. Zde se stane zázrak, termika zesílí na 6 m/s, dostoupávám základnu v 2200 m a se skupinou dobrých pilotů vyrážím proti větru přes hory. Za nimi nalézám další silný stoupák a když mám 1700 metrů, vyrážím na dokluz. V rovném letu ještě minutu stoupám 5 m/s a do cíle tak dolétám zbytečně vysoko, ale dnes mi to nevadí. Manfred se dostává na druhé místo před Bondarčuka a Tomáš je čtvrtý. První místo si kopírováním Tomáše s velkým náskokem udržuje Guido Gehrmann, kterému výjimečně klouže jeho prototyp Toplesse a v závěrečném dokluzu je vždy lepší. Ostatní čeští piloti s pilonkovými éry dnes nemohli poslední úsek proti větru doletět.

    7.února fouká 12 m/s SSZ. Organizátoři ve snaze lámat rekordy vypisují 220 km dlouhou disciplínu. Prvních 95 km k Milvale přímo na jih je při základnách kolem 2500 m a stoupání do 2 m/s snadné. Druhé rameno 85 km na JZ do Coolamon je již na boční vítr. Posledních 40 km skoro proti větru do Grong Grong je proti 15 m/s neletitelné. Celý let spolupracuji s Čápiskem, který handicap pilonového křídla dohání perfektním citem pro termiku. Daří se nám v několika stovkách ofotit druhý otočňák a přistáváme kousek od sebe v příšerném větru v ohradách s koňmi. Protože nás ostatní přelétávají jen o kousek, získáváme hodně bodů a oba si polepšíme o dost míst celkově. Bondarčuk si hlídal Tomáše a 183 km mu stačí k návratu na druhé místo, protože Manfred přistál na 150 km a padá na bronzovou příčku. V předpovědi počasí nebylo o bouřkách ani slovo. Vítr však dále sílil, od severu se temnělo a Božka přijel na poslední chvíli. Po naložení rogal a zabouchnutí dveří se přihnala hůlava se 600 m vysokými sloupy červeného prachu a pak se spustil šílený liják. Čtyři hodiny jsme v něm jeli zpět do Forbesu, vyhýbali se padlým stromům přes cestu a bylo nám jasné, že zítřejší poslední kolo bude pro rozmáčení startovního padocku zrušené. Pedro, Bobr a Nádvora přistáli u prvého otočňáku, kde je dostihla vrchní oblačnost. Bobr s Nádvorou však nenechali nic náhodě a špatně fotili startovní bránu, takže přišli o body za 90 km.

    Celkem se soutěže zúčastnilo jen 146 pilotů, ale silné státy vyslaly po osmi. Zato tu nebyl žádný Polák, Slovák či Rus, které umíme porážet. Špička se ještě více vyrovnala a dobře se umístit je stále těžší. Tomáš doplatil na slabá první tři kola a skončil s bramborovou medailí. Já jsem s 33 místem spokojený i když s velkým štěstím to mohlo být o 15 míst lepší. Čáp a Pedro se svými pilonkovými veterány úspěšně uhájili dvouciferné umístění. To se nepovedlo Nádvorovi, který létal první, stále byl nejvýš a pak ho vždy uzemnil klesák, a Bobrovi, který na půjčeném kluzáku bojoval s nepřízní vlekaře, foťáku a GPS, Do týmů se počítalo umístění prvních čtyř v každém kole a jedenácté místo českého týmu je přiměřené.

    Dvanáct kol bez přestávky je rekord všech dosavadních MS, množství nalétaných km bylo taky úctyhodné. Dvanáct dní po sobě startovat ze stejného rozpáleného strniště bylo únavné, těšili jsme se na neletový den, ale když to byl zrovna ten poslední, tak nám to bylo skoro líto. Včetně tréninku jsem nalétal 22 startů, 72 hodin a 2200 km. Přijeli jsem k moři a tři dny marného čekání na JV vítr ve Stanvellu jsme si krátili koupáním. Pak už jen poslat křídla, prohlídka města, vrátit auta a letíme domů. Ve výšce 10 km hledáme nějaké známé místo, poznáváme Herveys hory nad Parkesem, kde jsme letěli hned první disciplínu. Po dalších pěti minutách letíme nad Tullamore, odkud jsme klouzali do cíle v Tottenhamu v šesté úloze. I odsud je těch 35 km pěkná dálka a jsme na to řádně pyšní.