Každé přistání v sobě skrývá celou řadu úskalí. Abychom snížili pravděpodobnost nehody, měli bychom na všechna tato úskalí vždy brát ohled. Není vždycky úplně jednoduché posoudit vhodnost přistávací plochy ze vzdálenosti tří až pěti kilometrů nebo dokonce větší, ale existuje několik možných způsobů, jak vše zjednodušit.

    Před prvním vynuceným přistáním v neznámém terénu by měl pilot nejprve nacvičovat přistání na své domovské ploše, kterou velmi dobře zná. Výborným cvičením, které sice všichni piloti dobře znají, ale často jej nedoceňují, je přistání na cílový bod, dobře viditelný už během přibližovacího manévru. Dalším cvičením, které je možno provádět na domovské přistávačce, je přistání bez využití celého manévrovacího prostoru.

    Samozřejmě by měla být dodržena obvyklá bezpečnostní pravidla. Při tomto nácviku bychom se měli především snažit přilétnout nad zvolený cílový bod v požadované výšce a požadovanou rychlostí, nikoliv přeskakovat stromy na okraji přistávačky ve výšce dvou metrů. Není žádný důvod poskakovat po střechách okolních domů či dokonce sbírat jablka v sadě vedle přistávačky.

    Jakmile získáme dostatečné zkušenosti na domovské přistávačce, a to i za různých povětrnostních podmínek, můžeme začít pomýšlet na neznámé přistávací plochy, které jsme doposud nikdy neviděli a na různé odchylky, na které je třeba brát ohled při výběru přistávací plochy a při závěrečném přiblížení.

    Měl bych zdůraznit, že nejzákladnějším faktorem je velikost přistávací plochy, vymezená překážkami jak v okolí, tak i uvnitř přistávacího prostoru. Druhým faktorem je sklon plochy a třetím směr větru a jeho rychlost. Dalším důležitým hlediskem je existence další přistávací plochy v blízkosti. Ale o tom až později.

    Realita je taková, že důležitost uvedených faktorů se mění případ od případu. Směr větru není nejdůležitějším hlediskem pokud nepřekračuje určitou rychlost, avšak stává se rozhodujícím v případě, že se potřebujeme trefit přesně. Z tohoto důvodu nám při rychlosti větru kolem 30km/h bude na přistání stačit velice malý plácek a dráha přistání bude více méně svislá. Jestliže je ale přistávačka obklopena velkými překážkami jako jsou domy, průmyslové budovy nebo husté a vysoké stromy, pak bude lépe kvůli silné turbulenci přistávat co nejdále od nich.

    Další situací je přistávání na svahu. V tomto případě je směr přistání určen výhradně sklonem svahu, bez ohledu na vítr. Na tuto situaci se podrobně podíváme později. Je důležitá a zasluhuje si více pozornosti.

    Paraglidista má možná úsměv na tváři, když se dočítání, jak mnoho faktorů musí při přistávání brát v úvahu rogalista. S rostoucím výkonem křídel rostou současně i požadavky na velikost přistávací plochy, i když klouzavost závěsného kluzáku lze při přistávání snížit použitím klapek, spoileru nebo brzdicího padáčku. Ale stejně tak nabízí vyšší výkon křídla více možností, protože zkrátka doklouže do větší vzdálenosti. Ve skutečnosti je ale jen málo oblastí, ve kterých by nebylo možné nalézt vhodné přistávací plochy.

    Nyní se pojďme podívat podrobněji na faktory, zmíněné výše.

    Rozměry přistávací plochy se dají posoudit i ze značné vzdálenosti a při dostatku zkušeností se pilot brzy naučí odhadnout, kolik prostoru bude potřebovat pro bezpečné přistání.

    Velikost využitelné části přistávací plochy je výrazně ovlivněna překážkami v okolí plochy. Zatímco budovy, stromy a příkopy jsou zřetelné z velké vzdálenosti, elektrické dráty, telefonní kabely, drátěné ploty a svislé zavlažovací trubky jsou mnohem hůře viditelné. Toto je důvod, proč místo jediné izolované přistávací plochy volíme raději několik ploch blízko sebe. Během závěrečného přiblížení pak máme při zpozorování nečekané překážky možnost změnit přistávací plochu a přistát na sousední, kterou jsme si samozřejmě už předem zběžně prohlédli.

    Nejhůře viditelné a také nejnebezpečnější jsou natažené dráty, obzvláště pokud jsou pod napětím. Je zřejmé, že se dají očima nalézt podle sloupů, na kterých jsou zavěšeny, protože dráty samotné téměř není vidět. Jakmile rozeznáme sloupy, měly by se stát našimi referenčními body při přistávání. Je-li přistávací plocha tak malá, že musíme závěrečný přistávací manévr provádět níže než je výška sloupů, musíme přistávat podél drátů. V tomto případě je nutné nesledovat očima dráty, ale držet pouze jejich směr a hlídat si bezpečný odstup od nich. Jinými slovy, letíme-li souběžně s dráty, neměli bychom hledět upřeně na jejich stranu kolmo na směr letu, ale mnohem více vpřed, abych byli schopni neustále porovnávat směr letu se směrem drátů, který je patrný především podle pozice následujícího sloupu. Úhel mezi směrem letu a směrem pohledu by podle mého názoru neměl být nikdy větší než 30°, a to z toho důvodu, že máme vždy tendenci stáčet směr letu ve směru našeho pohledu. Jakmile se upřeně zadíváme na překážku, budeme mít snahu letět přímo na ni.

    O podlétnutí drátů na okraji přistávačky se dá uvažovat pouze v případě, že už nezbývá žádná jiná možnost. V tomto případě je samozřejmě kluzák bez stožárku ve výhodě před starším typem, nad kterým ční stožárek do výšky více než metr. Paraglidista na tuto alternativu nemůže vůbec pomýšlet, protože má vrchlík několik metrů nad sebou. V případě podlétávání drátů by ale neměla být naše rychlost příliš vysoká. Objeví-li se totiž v blízkosti drátů stoupání, musíme být připraveni razantně zvýšit rychlost, abychom snížili výšku letu. Ze stejného důvodu musí být paraglidista připraven uvolnit řidičky a nebo ještě lépe zaklapnout "uši". Zatímco pro rogalistu je podlétávání drátů nebezpečné, paraglidistovi ho nelze vůbec doporučit. Vzhledem ke skvělým přistávacím schopnostem klouzavých padáků je ale tato situace velice nepravděpodobná.