Taky jste se tak děsně moc těšili, až vypadnete někam na dovolenou? Že s sebou vezmete bednu jídla, stan, spacák, ale hlavně svoje éro? Nevím, jak to těšení probíhalo u někoho jiného, ale já patřím k lidem, kteří o co hůř jsou na tom se schopnostmi udržet se dýl ve vzduchu, vynahrazují to zápalem pro věc.

    Celá mánie těšení začala asi 14 dní předem. Lítací sny, ze kterých mne budilo hlasité pípání vária, se pravidelně opakovaly a sledování předpovědí na I-netu bylo tak časté, že jsem snad musela to krásný počasí přivolat.

    To, kam pojedeme, hodně ovlivnil Standův článek o poháru ve Slovinsku a barvité vylíčení krásné krajiny s fotečkama. Zlomit pak zbytek lidí, se kterýma jsem jela, bylo celkem snadné. Vyrazili jsme do tábořiště nedaleko startoviště Kobala u městečka Tolmin.

    Na místo jsme dojeli časně ráno, za večerníčkového počasí (...za mlhou hustou tak, že by se dala krájet...) a vlastně téměř okamžitě jsme po dlouhém celonočním přesunu usnuli. Probudilo mě šílený vedro. Po ranní mlze nebylo ani památky a stín člověk našel jen stěží. Šílený nápad plavat v řece Soče, která stéká z hor a jejíž teplota spíš než tomu, že jsme přijeli na jih, nasvědčovala, že lední medvědi jsou nedaleko, jsme během pobytu dovedli k takové dokonalosti, že jsme byli schopní přeplavat ji tam a zpátky. (Nebudu zbytečně zdůrazňovat, že dělat v té ledárně tempa byla jediná možnost jak nezmrznout!).



    Naskákali jsme do aut a vyrazili na startoviště. Tam byli rozložení ptáci rogaláci. Měli nějaké závody a cedule na startu nás připravila na to, že další tři hodinky budeme čekat, protože mají do 15.00 otevřený okno. Závistivě jsme koukali, jak jim to chodí a těšili se na naši šanci. První den vyšel perfektně. Je to západní svah a od té půl čtvrté to tam chodí opravdu krásně. Jediné, co mi trochu komplikuje život, jsou dlouhý řidičky. Přibrzdit éro při startu znamená si je namotat na ruku a tak, "bystře" usuzuji, zkrátím je! No a to byl začátek všech komplikací.

    Druhý den za stejně bombového počasí jsme opět vyrazili, dostala jsem ze srandy vypsanou disciplínu a vážně věřila, že nebude tak velkej problém ji splnit. Moje duchna (brus značky Grizzly rok výroby 95) mi ale dokázala, co všechno umí. Startuju z nás první a příšerně hniju!

    Jeden, dva pendly kolem kopce a nic. Konečně po jedenácti minutách potkávám první stoupák, kutnu Grizzlíkovi doleva - no a pak už to šlo děsně rychle. Na moje dost přibržděný éro působí fyzika přímo ukázkově a lidi na startu maj školení akrobatických figurek. Moje velká chyba (samozřejmě nepočítám šílenej nápad zkrátit řidičky a ani to slušně nezkouknout, jestli to není moc) je, že jsem nevystihla okamžik, kdy jsem do negativky šla. Já jsem vlastně zaregistrovala až situaci, kdy byl vrchlík zmuchlanej přede mnou a koukala jsem na závit ve šňůrách. Pouštím řidičky - nic, stáhnu je hluboko za sebe - nic a vário se zbláznilo. Poprvé letím s pultíkem a protože padám po břiše dolů aniž by vrchlík měl aspoň kousek taktu a dělal, že se ho moje snažení týká, vidím na něj dost dobře a ve chvíli, kdy registruju -17m/s dolů a blížící se koruny stromů mi dochází, že už asi moc nesvedu. Beru za kliku - škub! Dodatečně mi dělá velkou radost, že jsem zkontrolovala, abych si záložku nehodila do vrchlíku a velmi klidně jsem stačila uvažovat co dělám. Házím ji za sebe ... jednadvacet ... dvaadvacet ... padá kontejner, mává mi na rozloučenou, i já se loučím, sbohem krásné žluté ouško. Nade mnou se otvírá puding v barvách happy color. V ten moment se ve velkém kyvu rozchází vrchlík - mrcha! Kouknu pod sebe - stromy se blíží, vrchlík už nestihnu stahovat. Vidím listí, ale nevím jaký na mě čekaj větve. Nakláním se v sedačce hodně dozadu, abych nenechala blbě nohy a jdu radši po zádech.

    Dodatečně blahořečím pěnovému chrániči Perché. Let na záložce trval nejvýš pět sekund. Chřust - chřust .... dopadla jsem do bukového lesa, trochu ho poplenila a visím. Díky naklonění dozadu hlavou dolů! Jediný co vidím, je vzálenost asi 40 metrů k zemi. "Maruško, Maruško já Iva, ozvi se". Rychle usuzuju, že žiju a snažím se nahmatat vysílačku, visí mi někde za uchem. Sděluji všem, že visím hlavou dolů a první na co koukám, je vário. Zjišťuju, že jsem se vážně nezbláznila -17.6m/s! No, trochu silný "opadání". To, kde jsem zahnízdila, tuším jen matně, podle rad se snažím přetočit nohama dolů. Další chřust posílá několik dalších větví k zemi. Popojedu kousek dolů, ale dobrá věc se podařila. Konečně jsem aspoň hlavou a nohama správně. Ohmatávám jestli mám všechny okončetiny v jednom kuse - dobrý. Rozhlížím se kolem, jak jsem daleko od kmenu. Daleko. Nad sebe nevidím, protože je tam větev a nemůžu zaklonit hlavu. Na kopci zatím zabalili éra a jdou si pro mne.