Ten den 22.10.2007 začal modrou oblohou a slibnými podmínkami pro překonání rekordu a na start jsme dorazili už kolem sedmé hodiny ranní. Hned jsme zkontrolovali, jestli je vítr vůbec vhodný k letu a rozhodli se odstartovat dřív, než se do větru začne nebezpečně míchat termika.

    Ovšem brzy po startu se celá scenérie začala radikálně měnit. Přímo nad prvním kumulem dne se roztáhl tlustý stratus a vržený stín padl přímo na trasu. Nevypadalo to nijak povzbudivě a téměř to zkazilo den, který mohl přinést první překonání vzdálenosti 400 kilometrů v Brazílii.

    Zvolili jsme tedy taktické vyčkávání nad startem, aby odlet neskončil hned vzápětí nešťastným vyhnitím. Čekali jsme až do 8:10, aby odlet byl bezproblémový. Možná právě toto rozhodnutí zachránilo náš velký den.

    Na prvních dvaceti kilometrech jsem se párkrát ocitli tak nízko, že už to vypadalo na předčasné přistání. Ale den nás nezklamal a až do 50. kilometru se nám dařilo dobře spolupracovat. Po složitém a velice obtížném začátku letu jsme si začínali myslet, že už určitě nevyhnijeme. Přesvědčení nás ale zradilo těsně před Madalenou (60. kilometr), kde jsme udělali první špatné rozhodnutí a málem oba přistáli. Pod jedním z kumulů, který se zdál vykazovat známky aktivity, nebylo v tu chvíli nic.

    Spolu s Rafaelem Saladinim jsme si v prvních fázích našeho letu vedli dobře a několikrát jsem se společně zachránili v malých výškách. Bohužel, naše týmová spolupráce skončila právě tady u Madaleny, když v 10:15 Rafael přistál. V tu dobu mraky tvořily pěkně poskládanou cestu směrem k pohoří Monsenhor Tabosa (120. kilometr), a tak jsem se držel této linie až k úpatí hor.

    Po příletu k Serra de Tabosa jsem nechápal, jak je možné, že se vítr otočil k jihozápadu a zafoukl mě na levou stranu hor do míst, která nejsou příliš bezpečná, obzvlášť v silném větru.

    Ocitl jsem se nalevo od náhorní plošiny Tabosa ve výšce 200 metrů nad zemí a nedokázal si představit, kam se to vlastně dostanu. Už během několika minut jsem zjistil, že tohle místo není pro létání vůbec bezpečné. Po sérii kolapsů vrchlíku jsem si začal přát jediné - najít místo pro bezpečné přistání. Během čvrthodiny mě několikrát napadlo vyhodit záložák a zachránit se tak z té hrozné situace, která se mi úplně vymkla z rukou. Ale nakonec jsem vydržel až k rovině Tamboril. Po té hrůze nad Serra de Tabosa jsem měl dojem, že teď už to bude jenom lepší a přede mnou je bezpečná část letu.

    Základny se před polednem zvedly do 3000 metrů, takže jsem mohl na úseku k Serra de Poranga (200. kilometr) zlepšit svůj rychlostní průměr. Těsně před horami, v Ipaporanga, jsem vytočil nejsilnější stoupák svého života, jehož průměrná rychlost byla přes 10 m/s a v maximu dosahoval 13 m/s. Ve slušné výšce jsem přeskočil nad náhorní plošinu Poranga a pomyslel si, že když bude let takto dobře pokračovat, rekord mám v kapse.

    Jediným problémem byl směr větru, který mě tlačil mimo obvyklou trasu víc k jihu do pro mě neznámé oblasti, ve které se dá jen stěží přístát a navíc v ní nejsou téměř žádné cesty. A tak přišly další okamžiky hrůzy. Všude pode mnou se rozprostíralo moře hustých, napůl suchých a pichalvých křovin "Jurema". Po chybném rozhodnutí jsem vlétl do silného klesání, které mě sundalo až do výšky 100 metrů nad zem. Poslední plácek s možností přistání byl přímo přede mnou a ve slabém půlmetříku jsem se před přistáním ještě naposledy pokusil zvednout.

    Když jsem se ocitl blízko plácku pro přistání, zkusil jsem otočit proti větru, abych na něm mohl sednout. Nebyl to ale dobrý nápad, protože jsem začal couvat a rychle zjistil, že takto stejně skončím v křovinách. Půlmetřík byl jediná možnost, jak se z toho dostat. I kdybych tady totiž přistál, nezbyla by mi nic jiného, než zůstat na noc uprostřed vegatace a vyčkat, dokud mě můj doprovod s pomocí domorodců nenajde.

    Rozhodl jsem se, že žádná síla na světě mě neodtrhne od tohoto půlmetříku a trvalo mi dlouhých 15 minut, než jsem se zvedl do 700 metrů nad zem a mohl začít znovu dýchat. Stoupání zmizelo a jediná možnost byla pokračovat dál, dokud nenajdu bezpečné místo k přistání. Po levici jsem zahlédl nějaké domky a jenom doufal, že mám dost výšky, abych se k nim dokázal dostat. Pak mi ale moje štěstěna ukázala usměvavou tvář. Letěl jsem směrem k domkům a potkal silný stoupák, který mě dostal z té díry ven. Mým jediným přáním v té chvíli bylo nastoupat do základny mraku (3200 metrů) a utéct pryč, ale nepodařilo se mi k základně ani přiblížit. Natočil jsem sotva 1800 metrů od země a stoupák se vytratil.