Největší obavu máme z toho, že přilétneme pod mrak ve chvíli, když už termický cyklus vyhasne. Přelétáme přes jezero a nikde nic. Ukazuje se, že jsme udělali navigační chybu, což naštěstí ještě můžeme napravit. Otáčíme o 90° vzhledem k ose směru větru a pokoušíme se nalézt jinou aktivní oblast. A teorie funguje. Po odbočení vpravo nacházíme aktivnější místo a po krátkém boji konečně máme jádro o rychlosti 3 m/s. Brzy jsme v bezpečné výšce a můžeme pokračovat dál.

    Podnikáme krátký přeskok pod sousední mrak a tentokrát se nám daří trefit se do termického cyklu v tom nejlepším okamžiku. Tím se dostáváme do výhodné pozice. Je 14:40 a my máme základnu několik kilometrů před Piripiri (315. kilometr). Rekord se teď jeví naprosto dosažitelný a už se nemůžeme dočkat, až ho překonáme.

    Na přeskoku k Piripiri vidíme, jak se André kdesi úplně dole snaží zachránit těsně před městem. Jak se ale ukazuje, udělal osudovou chybu a přistává. I když je nám jasné, že ve skupině bychom ho dříve či později stejně dohonili, ulevilo se nám, protože teď už bude všechno záležet jenom na nás. Situace před námi ale nevypadá nejlépe. I když jsme zvyklí potýkat se v závěru letu s cirovitou oblačností a jinými obtížemi, po nějakou dobu vypadá obloha úplně příšerně s množstvím vlhkosti a roztékajícími se mraky v nižších a středních vrstvách. Trasu k Barrasu (375. kilometr) máme dobře prostudovanou a přilétáme k městu několik minut před 16. hodinou. Bez 15 minut máme k dispozici ještě dobré dvě hodiny letu do západu slunce, který podle GPS nastane v 17:43. Aby mohl být rekord uznán, musíme vyhovět místním pravidlům a tady v Brazílii musí všechna letadla bez patřičného přístrojového vybavení pro noční lety přistát do západu slunce.

    Dál za Barrasem se už snažíme správně vymyslet závěrečnou fázi letu. Nejtěžším úkolem je teď ovládnout nadšení a udržovat průměrnou rychlost, která je zřejmě nejdůležitější pro včasné dosažení cíle. Největším problémem celodenního létání je ale schopnost přizpůsobit se různé denní době. Ráno není potřeba spěchat a podstupovat tak riziko předčasného přistání. Po 11. hodině se už podmínky začínají zlepšovat a umožňují tak agresivnější postup vpřed. Později odpoledne už je obvykle pilot navyklý na rychlý rytmus nejsilnější fáze dne a riskuje přistání, jestliže si neuvědomí, že nastal okamžik, kdy musí nutně přeřadit na nižší rychlostní stupeň. Agresivnější piloti se mohou sice perfektně trefovat do odpoledních termických cyklů, ale jsem přesvědčený, že je velice obtížné neudělat v takových podmínkách žádnou chybu.

    Tento přechod ke konci odpoledne je podobný jako návrat domů po dlouhé cestě autem. Řidič dorazí k domovskému městu ukolébán faktem, že už je téměř doma a přitom sníží svoji pozornost v důsledku únavy. Ke spoustě nehod dochází právě za těchto okolností. Takže je vždycky velice důležité udržet pozornost a soustředění až do samého konce, protože i malá chybka může být draze zaplacena. Tohle jsem poznal během dvou přeletů v říjnu, kdy jsem se nechal ovládnout emocemi a dvakrát jsem přistál kousek před značkou 400 kilometrů.

    Po přelétnutí Barrasu přichází zřejmě nejmoudřejší rozhodnutí celého letu. Odbočujeme téměř 90° vpravo směrem k řadě ohňů, nad kterými se tvoří mrak. Ten ale příliš nefunguje a musíme točit stoupák o rychlosti sotva 1.5 m/s, abychom získali dostatečnou výšku pro bezpečný přeskok nad další oheň. V 16:30 překonáváme hranici 400 kilometrů a máme k dispozici ještě jednu hodinu a 25 minut letu. Zbývá už jen 23 kilometrů k překonání rekordu a dostavuje se nadšení. Marcelo "Cecéu" Prieto mi vysílačkou gratuluje, že jsem se stal členem výjimečné skupiny pilotů, která překonala hranici 400 kilometrů. Ale ještě jsme nevyhráli, ještě potřebujeme jeden závěrečný přeskok, ještě jeden stoupák.

    Dokluz za 400. kilometrem je napínavý. Zatímco Frank už oslavuje vítězství, Cecéu a já se snažíme zůstat klidní a skeptičí. Cílem v našich přístrojích GPS je od samého začátku letu město Miguel Alves (455. kilometr) a po všem, čím jsme prošli, jsme jenom 40 km od něj a 10 km nám chybí do překonání světového rekordu. Je na čase ujistit se, že cíle opravdu dosáhneme.

    Vybíráme si další řadu ohňů, kde si myslíme, že je téměř vyloučeno nic nenajít. Náš instinkt fungoval skvěle během celého letu a ani teď tomu není jinak. Nacházíme skvělé jádro, které nás zvedá do 2000 metrů nad zem. Světový rekord v tu chvíli padl a stěží držíme emoce na uzdě, abychom byli schopni uletět zbývajících 30 kilometrů, které nás ještě dělí od města Miguel Alves.

    Jedním z nejzářivějších okamžiků přeletu je nepochybně dolet k řece Parnaíba (445. km), která tvoří hranici mezi státy Piauí a Maranhao. Je to silný zážitek, jak kloužeme směrem k řece. Tak dlouho jsme po tom toužili a nakonec je to tady. Přilétáme k řece ve výšce 200 metrů nad zemí a nad ohněm nacházíme soudržné termické bubliny. To je rozhodně chvíle k zamyšlení. Po tolika pokusech a úporné snaze jsme naprosto spokojeni.

    Po více než 10 hodinách soustřené pozornosti i zvýšené hladiny adrenalínu je tohle první okamžik, kdy jsem schopen se uvolnit a myslet na něco jiného. Když se ohlédnu zpátky na svoji cestu paraglidingem, jsem hluboce vděčný všem, kteří mě učili. Například André Fleury, který by teď byl jistě s námi, kdyby už byl zotaven po své loňské nehodě.

    Není pochyb o tom, že jedině díky úsilí dvojice André Fleury a Marcelo Prieto, kteří spoustu let věnovali svůj čas i energii k posbírání znalostí o zvláštnostech volného létání v této oblasti, byl světový rekord překonán právě tady v Brazílii. Jedná se o skutečný průlom, protože nikoho jiného nenapadlo, že by bylo možné na severovýchodě Brazílie startovat tak brzy ráno. Využitelné letové okno se tím roztáhlo na více než 10 hodin a k tomu navíc ten silný vítr a perfektní meteorologické podmínky.

    S hlubokým obdivem hledím během přeskoku na Marcelo "Cecéu" a vzdávám díky za to, že jsem ho mohl mít za učitele. Vím, že tato chvíle je pro něho stejně výjimečná jako pro mě. Nejen proto, že světový rekord padl, ale také kvůli té odměně ve velkém stylu za tu spoustu úsilí a vytrvalosti. Dlouhé dny pryč z domova, snášet výtky, žárlivost a stres. A být si jistý, že to není zbytečné. Přísný "vojenský" režim, který jsme sami na sebe uvalili, ale přinesl nakonec svoje ovoce.

    V 17:25 se ještě zvedáme ve dvoumetru nad řekou Paranaiba a na přistání zbývá už jen málo času. Ignorovat určitá pravidla bezpečnosti je sice proti mým zásadám, ale po západu slunce má pilot k dispozici ještě 15 minut, aby dokázal bezpečně přistát, než se úplně setmí. Za jiných okolností bych určitě využil každou minutu denního světla k tomu, abych letěl dál. Ale abychom si zajistili uznání rekordu, opouštíme poslední stoupák, který by nám určitě umožnil překonat vzdálenost 500 kilometrů.

    Vegetace státu Maranhao je zelená a vlhká s vysokými kokosovými palmami, které výrazně omezují možnosti přistání. Během závěrečného dokluzu začínáme být trochu znepokojení, protože prolétáváme vydatnými bublinami, které nám teď oddalují přistání. Dokonce se pouštíme do výpočtů, jak dlouho tímto klouzavým poměrem ještě poletíme a vychází nám, že pokud poletíme dál touto stopou, přistaneme až po západu slunce. Dáváme tedy uši a uhýbáme na horší stopu, abychom se dostali na zem rychleji. Držíme se prašné cesty, která vede k vesničce Old Santana a tam taky nakonec přistáváme na malém fotbalovém hřišti. Místní jsou z toho nadšení a hned pro nás chystají rýži a fazole. Určitě nikdy předtím neviděli ani paraglidisty, ani žádné podobné létací zařízení. Vyptávají se, jestli jsme vyskočili z letadla, a tak jim odpovídáme, že nás silný vítr zafoukl ze startoviště Quixadá ve státě Ceará. V takovýchto situacích bývá nejjednodušší vysvětlení vždycky tím nejlepším.

    Jistě, sporty typu volného létání se mohou jevit jako nevypočitatelné a možná z nepochopení i nebezpečné. "Máte pořádnou odvahu!" ozývala se nejčastější fráze z úst vesničanů. Pro ty, co tento sport neprovozují, to musí skutečně vypadat trochu bláznivě. Vždyť jsme strávili více než deset hodin zavěšení na jakýchsi šňůrkách tisíce metrů nad zemí a dělali stovky různých rozhodnutí ve vzduchu, který je stěží vidět. Nabízí se srovnání začátku letu z Quixadá s raftovým dobrodružstvím, při kterém je jedinou možností ujíždět s proudem. Celé to vypadá jako čiré bláznovství, ale skrývá se za tím spousta učení, bádání a nabytých vědomostí.

    Drželi jsme se plánu. Startovali jsme v srdci státu Ceará, přeletěli celý stát Piauí a přistáním ve státě Maranhao jsme se dostali velice blízko amazonské oblasti. Překonali jsme velkou část severovýchodní pustiny. My tři společně. Tento rekord není jen prolomením jakési číselné bariéry, ale také důkazem, že volné létání nemusí nutně být individuálním, egocentrickým sportem. Náš sen o týmové spolupráci prokazatelně fungoval. A tým, to nejsou jenom piloti ve vzduchu. Nesmíme zapomenout zmínit našeho skvělého svozaře Dioclécia a taky celý tým SOL Paragliders, který vyvinul tato skvělá křídla a výrazně podporoval naši snahu o dosažení tohoto úspěchu.

    Když jsme se rozhodli pro společné létání, byli jsme si vědomi možných potíží. Nezřídka jsme naprogramováni soutěžit, nepohlížet na vedle letícího pilota jako na společníka ale jako na někoho, koho je třeba porazit. Vítězství přece patří jen jednomu, protože na nejvyším stupínku je místo pouze pro jednoho. Když jsem se v říjnu začal pokoušet o rekord, při mnoha příležitostech jsem soupeřil se svým společníkem Ceceú, místo abych mu pomohl a nebo on pomohl mně. Vždy je mnohem snazší letět ve skupině, ale obtížné je přetavit skupinu na tým. Frank brzy pochopil naši filozofii a stal se její součástí. U zrodu této filozofie stál André Fleury a Marcelo Prieto, a my všichni jsme velice rádi, že jsme měli možnost ji převést do praxe takovýmto perfektním způsobem, který vyvrcholil světovým rekordem.

    Závod Expedition XCNordeste 2007 je u konce. Strávili jsme v brazilském státě Ceará celkem 31 dnů. Podařily se nám tři významné rekordy, dva jihoamerické a jeden světový. Uskutečnili jsme čtyři důležité přelety: 397 km, 414 km, 398 km a 461 km. Nalétali jsme přes 3000 kilometrů a náš svozař najezdil více než 8000 km. Bezpochyby úspěch. Ary Pradi z týmu SOL musí mít po těch letech investic do závodu velkou radost, vždyť tři piloti z týmu SOL uskutečnili nebývalý přelet o délce 461 kilometrů s novými vrchlíky Tracer 11. Firma SOL, Ary i piloti si to rozhodně zasloužili. Také Claudio Henrique Landim z Fortaleza si zaslouží dík celého týmu SOL za podporu během závodu Expedition XCNordeste 2007.

    Zdravíme všechny v novém roce 2008, pětistovka může přijít!