Přelety a soutěže (5. část)
    Rád bych zodpověděl otázku, jestli jsou soutěžní lety natolik odlišné od běžných přeletů.

    Když vezmeme v úvahu, že na závodech je celkém běžné, když okolo vás krouží 50 pilotů, pak je to situace jistě velice odlišná od přeletu dlouhého sto nebo více kilometrů ulétnutého v osamocení. Odpověď by potom zněla: soutěžní let se liší od běžného přeletu.

    Ale zkusme si představit soutěžní disciplínu jako přelet s přáteli, rozhodnutými doletět do stejného cíle. Podniknout přelet a vidět nebo "slyšet" 5, 10 či více pilotů, kteří všichni chtějí doletět do téhož cíle nebo kteří všichni letí stejným směrem, aby dolétli na stejnou přistávačku - toto je pro mě nejlepší způsob létání. Z pohledu této "filozofie" se soutěžní let vůbec neliší od běžného přeletu. Také strategie je stejná: doletět daleko a letět rychle. S další výhodou - že totiž přítomnost ostatních pilotů dává možnost nalezení nejlepší stopy a lépe rozpoznat svoje chyby. A jestliže vás velký shluk obtěžuje, můžete se velmi snadno od ostatních odpoutat. Je to jednodušší, než si myslíte - stačí ztratit výšku!

    Ve skutečnosti není mnoho soutěží, ve kterých byste trpěli ve skrumáži a stane se to pouze tehdy, jsou-li podmínky slabé a každý se chce udržet ve skupině za každou cenu. Často stačí předejít takové situaci pozdržením dalších startů o několik minut a je po problému.

Rady a triky
    Pokud se účastníte soutěže proto, že chcete vyhrát nebo alespoň překonat přítele, pak bezpochyby potřebujete jakési triky. Trikem míním soutěživou inteligenci (vychytralost) a nikoliv nečestné jednání či jiné podvody.

Výška letu
    V oblačných dnech často síla stoupáků roste s výškou, obzvláště pak blízko základen mraků. Příčinou je přídavné teplo, uvolněné při kondenzaci vlhkosti. Ale neplatí to vždy: jestliže má mrak snížený vertikální vývoj, může se stát, že síla stoupáku výrazně klesá právě před dosažením kondenzační hladiny.

    Čím níže se nacházíte, tím více času potřebujete k nalezení stoupáku, protože postupujete s větší opatrností a protože stoupáky bývají v určitých hladinách méně uspořádané. Můžeme říci, že existuje rozpětí letové výšky, ve které je nejlepší se pohybovat. Jinými slovy existuje minimální a maximální letová výška, ze které není dobré vypadnout, jestliže chceme letět rychle. V tomto rozsahu výšek dosahuje průměrná vertikální rychlost stoupání maximálních hodnot. V různých dnech se tato nejlepší oblast ovšem nachází v různých výškách.

    Během soutěžní disciplíny je mnohem snazší rozpoznat tuto minimální a maximální výšku, než když pilot letí sám. Stačí pozorovat, jak piloti okolo stoupají. Jestliže ale letíme sami nebo jsme se rozhodli startovat jako první, budeme se muset sami pokusit stoupák za stoupákem nalézt "hranice" této oblasti, a to postupným snižováním času, stráveného v malých hodnotách stoupání, nalezených během letu.

Příklad
    Jestliže během prvního stoupání naměříme hodnotu průměrné rychlosti 2.5m/s (obvykle mám nastavený přístroj na průměrovací interval 15 sekund), pokusíme se pak vyhýbat stoupákům s nižší rychlostí. Jestliže po nalétnutí druhého stoupáku zjistíme, že rychlost stoupání je vyšší než ve stoupáku předchozím, znamená to, že si můžeme dovolit spolehnou se na možnost zachycení v menší výšce. Můžeme tedy dělat delší přeskoky nebo opouštět stoupání v menších výškách. Jestliže je naopak rychlost stoupání v okamžiku zachycení ve druhém stoupáku menší než v předchozím, znamená to, že budeme muset dělat přeskoky kratší nebo opouštět stoupání v o něco větší výšce.

    Přirozeně když vidíme, že se všechny stoupáky nenacházejí ve stejných vzdálenostech od sebe a také jejich chod je pokaždé jiný, musíme přizpůsobit náš let pro ten daný případ. Obecně vzato, je mnohem lepší zdržet se o pět minut déle ve slabém stoupání ve výšce 2000 metrů než ve výšce 200 metrů nad zemí (alespoň je to příjemnější). Všimněte si, že s dnešními křídly je často mnohem obvyklejší, že v určitých dnech je možné ulétnout dlouhou vzdálenost bez zdržování se ve stoupácích prostým klouzáním podél určitých aktivních linií (jak je piloti nazývají). Začínáte točit pouze taková stoupání, která jsou svojí průměrnou hodnotou stejná nebo silnější než průměrné hodnoty daného dne. Někdy to předpokládá, že budete muset letět v menších výškách, než které nazýváte pohodovými.

Některé triky
    Rok někdy kolem 198..., už si nevzpomínám: Piloti týmu Icaro Franco Garzia a Marco Cirla létali na stejných křídlech, dokonce i barvy byly stejné. Potřebovali porazit svoje protivníky bratry Galleany. V předchozí disciplíně byl Marco druhý a chtěl to vylepšit. Rád by odstartoval tak, aby nedal soupeři možnost ho následovat. Marco tedy staví kluzák svého bratra Franca blízko křídla "oběti" zatímco Franco staví Marcovo křídlo někde stranou. Marco, který je blízko protivníka, odchází pryč od "svého" křídla (patří Francovi), předstírá klid a lhostejnost, jako kdyby vůbec neuvažoval o startu. Namísto toho se ale potají připravuje, bere svoje vlastní křídlo a startuje. Tento trik může být učinný, ale pokud si dobře vzpomínám, v tomto případě to k ničemu nevedlo.

    Florida 2003: Spolu s Alexem Plonerem jsme se potřebovali po startu zbavit Francouze Davida Chaumeta. Jakmile jsme nastoupali k první základně mraků v blízkosti startoviště, odlétli jsme zhruba 10km mimo trať a počkali, dokud francouzský pilot nevyrazí na trasu. Manévr proběhl úspěšně a společně jsme pak téměř dohnali těch 15 minut, "ztracených" po startu.

    Všechny triky, veškerá vychytralost a strategie mohou být bezpochyby účinné, ale nemají až takovou důležitost ve srovnání se schopností zůstat v klidu, soustředěný a rozhodnutý. Rozhodnutý letět dobře, bez vlivu soutěžní atmosféry, letět tak dobře jako mimo soutěž, navíc s využitím všech možností, které létání s větším počtem pilotů okolo nás nabízí. Pozorováním křídla svého přítele můžeš spatřit neviditelné a pochopit neznámé.